Společnost Boeing, která má být hlavním dodavatelem při výstavbě plánovaných základen v ČR a Polsku, ztratila druhou největší zakázku pro americké letectvo v tomto desetiletí. Kontrakt získalo americkoevropské konsorcium Northrop Grumman/EADS. Oznámila to v pátek večer v článku Jima Wolfa agentura Reuters. Zprávu ihned zveřejnila také ruská agentura Ria-Novosti.

Zatímco se česká média, vydrážděná editorem prosionistického serveru Eretz.cz Danielem Wardenem, rozčilují nad "zločinnou" pracovní návštěvou předsedy ČSSD Paroubka a stínového ministra zahraničí Zaorálka v Sýrii, evropští i světoví politici uvažují, jak zmírnit napětí nejen v okolí Iráku, ale na celém Blízkém a Středním východě. Zatímco český apologet americké neokonzervativní politiky Topolánek vzkazuje z cesty do USA za "zrušením" víz na tiskové konferenci v Bílém domě po setkání s prezidentem USA Georgem W. Bushem, že akce Paroubka je zločinná, ve stejnou dobu jako Paroubek se v Sýrii objevuje nestor americké zahraniční politiky a poradce demokratického kandidáta na prezidenta Baracka Obamy, Zbigniew Brzeziński, bývalý poradce pro národní bezpečnost Jimmyho Cartera. Syrská tisková agentura Cham tuto návštěvu popsala jako "důležité znamení, že konec oficiálního dialogu mezi Washingtonem a Damaškem nemá důsledek na pokračování dialogu s důležitými americkými intelektuály a politiky."

O Brzezińského návštěvě ve stejnou dobu, jako o Paroubkově, česká média mlčí...

New York Sun: Obama Adviser Leads Delegation to Damascus ZDE

Na mimořádném zasedání Rady Českého rozhlasu 19. září 2007, konané v budově Českého rozhlasu v Praze a v rozporu s jednacím řádem Rady (zasedání nebylo předem zveřejněno na internetových stránkách Rady dle článku IV, odstavce 3 jednacího řádu, veřejnosti tak byla znemožněna účast) projednala Rada Českého rozhlasu stížnost na porušení Kodexu ČRo, zákona 484/1991 Sb., a zákona 231/2001 Sb. pracovníky ČRo 1 - Radiožurnálu zveřejněním Kubiceho zprávy, vysíláním nepravdivých informací, manipulací s důkazy z vyšetřování závažného trestného činu a zatajováním důkazů a i deformací před orgány činnými v trestním řízení, kterou jsem jí odeslal 15. srpna 2007. Rada dobře věděla, proč jedná s vyloučením a bez předchozího upozornění veřejnosti , včetně médií. Odflákla svou práci a rozhodla v rozporu se zněním zákona i Kodexu.

Týdeník Reflex přinesl nyní v posledním čísle rozhovor s bývalou tiskovou mluvčí UOOZ Policie ČR Blankou Kosinovou. A tvrzení novinářů, kterak se na svět a do médií dostala Kubiceho zpráva, se hroutí jak domeček z karet...

Komise obdržela od Mgr. Milana Fridricha, ředitele zpravodajství České televize, následující otázky, na které odpověděla.

Jaký má Komise pro etiku názor na podpis pod iniciativou Ano pro Švejnara ze strany novináře?
Komise se domnívá, že novináři nemají do podobných iniciativ vstupovat. Zvláště pak, pokud působí ve zpravodajství či publicistice - byť regionální. Jejich úkolem je o věcech referovat, posuzovat je, konfrontovat, nikoli být jejich přímými aktéry.

BL 7. 2. 2008 Česká televize se distancuje od aktivit Adama Komerse ZDE

Je až neuvěřitelné, jak neotřele se včera česká média zhostila informování o kauze bratří Mašínů. Vyznamenání, které předal Mirek Topolánek, opět rozproudilo jalové diskuze o tom, zda byli Mašínové vrazi či hrdinové. Znovu nafouklou mediální bublinu však zřejmě provází zlom v paradigmatu. Objevili tuzemští novináři konečně postmodernu?

Debata o tom, jestli Mašín je padouch nebo hrdina, je jalová. V porovnání s touto vládou a její emocionálně symbolickými hrami jsou hrdinové všichni, i padouši. Všichni jedna rodina. Není podstatné, jestli Mašínové zastřelili před více než půlstoletím jednoho či tři policajty. Není podstatné, jestli byl pokladník, co vezl výplaty a kterého podřízli, ozbrojený nebo ne. Podstata vyznamenání vrahů stejně zůstala skrytá. Je jí Topolánkův strach z levice a shromažďování jednotné pravicové fronty. I za cenu inkorporace neonacistů a dalších pravicových extremistů.

Stejně tak je falešnou mediální hrou načasování vyznamenání pro Mašíny ve stejnou dobu, jako zveřejnění falešného "zrušení" víz pro Čechy. Asymetrickou vízovou politikou vůči USA (nesvobodný pohyb přes hranice pro občany ČR, absolutně volný přístup do Česka pro občany USA) ukazují Spojené státy nadřazenost. Ponecháváním asymetrie ukazuje česká diplomacie služebnost. Tak tomu je stále. Jen se žádost o vízum jmenuje dotazník a imigrační úředník nerozhoduje v Praze, ale na newyorském letišti.

Snaha neinformovat o překotné syrské diplomatické aktivitě manipulativním zamlčením mezinárodně politického kontextu, zamlčením návštěvy Zbigniewa Brzezińského a plivanci na předsedu ČSSD je další část zakrývací snahy, mající zaplnit mediální prostor balastem a dezinformacemi - právě ve chvíli, když vrcholí souboj dvou nepřátelských skupin americké zahraniční politiky - tajné služby a diplomacie - o podobu budoucí orientace politiky USA na Blízkém a Středním Východě. Odklon od bipolarity souboje dobra a zla k multipolaritě vazeb a zájmů je proměnou od politiky ultrakonzervativců a neocons k politice liberálů a Socialistické internacionály. Proměnou, které se Topolánkova zahraniční politika snaží usilovně zabránit.

Po obligátním a poměrně korektním důvodu se na rozhlasových vlnách rádia BBC, které je běžně poslouchatelné i v Praze, ve čtvrtek večer ozval jeden z bratrů Mašínů. Myslím, že to byl bratr Josef. Měl pevný hlas, bylo ale znát, že je trochu rozrušen. Reportérka, velmi energická a dosti věcná, se ho zeptala, zda lituje smrti svých obětí. Bratr odpověděl: "Ne." Nastala pauza a reportérka opáčila s naprosto okouzlující anglickou intonací, po níž se na nikoho nemůžete zlobit: "Why not?"

Mašínové rádi zdůrazňují obdobu svého jednání s protinacistickým odbojem za 2. světové války. Budiž, píše Miroslav Tejkl.

Takže si představme, jak Gabčík a Kubiš zapálí stohy protektorátního sedláka, člena protektorátního Svazu zemědělců (zřejmě Háchova pochopa, který nic než smrt nezasluhuje) a zraní hasiče (další Háchův pochop), který se pokouší hasit. Pak podřežou českého protektorátního četníka (opět Háchův pochop) a přepadnou auto s penězi na výplatu nějaké protektorátní firmy - pokladníka (Háchův pochop)utlučou a zastřelí. A to bude, řekněme, vše.

tiskové prohlášení Českého helsinského výboru

Předseda vlády Miroslav Topolánek se při své návštěvě USA v těchto dnech rozhodl vyznamenat svou zvláštní, nedávno zřízenou medailí bratry Josefa a Ctirada Mašínovy, kteří se na začátku padesátých let minulého století rozhodli pro ozbrojený odboj proti komunistickému režimu zahrnující násilné činy. Jejich motivy mohly být původně ušlechtilé. Při získávání zbraní a peněz a následném úspěšném pokusu o útěk do západního Berlína (a pak dále) však usmrtili několik osob na českém a německém území a k tomu je třeba přihlížet.

V kauze rádoby hrdinů bratří Mašínů, podle západní definice spíše teroristů, se zapomíná na podstatný aspekt celé záležitosti. Tímto aspektem je dnešní působení hlavních aktérů dané kauzy. Tedy bratrů Mašínu a jejich komplice Milana Paumera.

Zatímco bratří Mašíni si užívají stáří ve svém vysněném "svobodném" světě, jejich komplic Milan Paumer se aktivně činí v zákulisí české politiky. Tak například je čestným členem Mladé pravice, skoromládežnické organizace radikální frakce v ODS, podle které jsou Mladí konzervativci levicoví(!). Dále působí v součinnosti s Konzervativní stranou (jejímž je členem) a podporuje výstavu americké základny v ČR. Také byl kandidátem na poslance do Evropského parlamentu a je čestný člen Klubu politických vězňů.

Velice zajímavé jsou i názory tohoto pána. Tak například se netají svou nenávisti vůči islámu a muslimům (aktivně ji projevuje účastí na protimuslimských akcích), nebo například na dotaz jednoho diváka na brněnské akci Konzervativní strany, jestli lze považovat jejich boj proti komunismu za terorismus, odpověděl ano.

Tedy vlastně podle logiky dnešní ODS je víc než možné, že v budoucnu budou odměňováni našimi řády i příslušnici palestinského Hamasu nebo al-Qaidy. A když již píší o al-Qaidě jistě stoji za pozornost, že dávno před brutálním podřezáváním zajatců v Iráku al-Kajdou, učinili stejně bratři Mašinové 28.9. 1951, v Čelákovicích. Obětí byl Jaroslav Honzátko, když při přepadení policejní stanice, za účelem získání zbraní, byl bezbranný podřezán Ctiradem Mašínem. Tedy určitě se dočkáme ještě mnoha podobných překvapení.

Čas od času dojde ve společnosti k události, která v ní vyjeví výrazněji než každodenní její život nové nastupují jevy a procesy. Tak tomu bylo také při letošní volbě prezidenta, včetně předcházející prezidentské kampaně. O celé události bylo napsáno mnoho článků, komentářů, a vlastní prezidentská volba byla mimořádně zdokumentována on line. Vlastní přenos události byl prokládán komentátory a nejrůznějšími odborníky ze studia. Přesto se domnívám, že doposud nebyla upřena dostatečná pozornost na některé podstatné stránky celé události. Proto se chci v tomto článku věnovat jevům, které doposud byly mimo pozornost jak veřejnosti tak i odborníků a médií a které jsou dle mého názoru důležitější než vlastní výsledek prezidentské volby.

Chci zde tvrdit, že ani výborná stupidologie od J. Drtilové a Fr. Koukolíka nám moc nepomůže, pokud si v ní budeme jenom číst a nebudeme konat nějaké docela určité skutky.

Je sice výborné, že si jí konečně někdo na BL všiml, když už ji dostal od autorů tak přímo pod nos. Neměli bychom se náhodou po takových knihách, ať už je náš obor kterýkoliv, pídit sami? Mám dojem, že BL už dlouho potřebovaly se povznést nad politické handrkovačky nebo stranické či skupinové hádanice.

Joseph Stiglitz je nositel Nobelovy ceny za ekonomii za rok 2005, bývalý člen Rady ekonomických poradců prezidenta Billa Clintona a bývalý hlavní ekonom Světové banky. Nyní vydal studii, v níž analyzoval skutečnou cenu americké války v Iráku. Jmenuje se The Three Trillion Dollar War (Válka za tři biliony dolarů). V knize autor analyzuje, jaký byl, je a bude, po mnoho let, hospodářský dopad této války, na každého, od amerického Wall Streetu až po místní večerku u vás v ulici, na irácké civilisty a i malé africké podnikatele.

Jejich premiér mé České republiky odletěl za „nejmocnějším mužem planety“ a při té příležitosti:

• Skorouzavřel smlouvu o protiraketové obraně, bez konzultací s evropskými partnery v NATO a EU a 70% občanům ČR navzdory
• Potvrdil dohodu o „bezvízovém“ styku (čti memorandum o porozumění mezi ním a Bushem), bez koordinace v rámci EU, aniž by tím fakticky zrušil asymetrický vízový styk.
• Vyznamenal „svou“ medailí J. Mašína a tím si splnil svůj dávný velký sen bez ohledu na převažující veřejné mínění, bez konzultace s kýmkoli. Malý krok pro mne, velký krok pro ČR, kvitoval to čerstvý medailista J. Mašín

Ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů P. Žáček k tomu poznamenal, že bude nutné vyvinout nějaký typ séra pro příští generace, aby nepodlehli nějaké totalitě. O tom, zda prototyp takového séra byl zkoušen na Melčákovi s Pohankou, kompetentní místa zatím mlčí. Lékařská věda již dnes však zřejmě má vyzkoušené postupy, jak dosáhnout toho, aby se dostatečně zabránilo používání vlastního rozumu.

Díky zákonu o volném přístupu k informacím z roku 1966 (Freedom of Information Act) dnes víme, že Spojené státy si na nechvalně známé, nicméně dodnes fungující vojenské škole, "School of Americas", vychovávaly diktátory, vojenské lídry a guerillové bojovníky. S těmi později spolupracovaly v "terénu" Latinské Ameriky, odkud pocházely i tisíce absolventů "School of Americas". Jejich vzdělání v oboru mučení, vraždění a plošného vyhlazování obyvatelstva, doma bez problémů uplatnili. Cestou k moci se zaměřovali na tzv. měkké cíle, kterými byli vůdcové občanských hnutí, církevní představitelé, učitelé, studenti, humanitární pracovníci, ale mnohdy šlo i o plošnou genocidu místního obyvatelstva, jako v roce 1981 v případě vesnice El Mozote v El Salvador. Při páchání těchto zvěrstev byli často podporováni a někdy i přímo řízeni CIA, která tak zajišťovala spolupráci budoucích diktatur, nejen v Latinské Americe, se Spojenými státy.

tisková zpráva Českého helsinského výboru

Vyjadřujeme znepokojení nad okolnostmi, které vedly k nemožnosti omezit konání shromáždění neonacistů v Plzni, jež se uskuteční 1. března 2008.

Kdeže lednové sněhy jsou! Tenkrát nás náměstek primátora Plzně pan Náhlík chtěl přesvědčit, jaká je mezi politickými stranami na plzeňské radnici shoda ve věci odporu proti pravicovým radikálům. Tehdy jsem na jeho oznámení reagoval 20. ledna pod stejným nadpisem, jen bez toho (ne). Z některých pravicových radikálů se mezitím vyklubali pravičáci dvakrát kovaní, totiž členové ODS. V podstatě se potvrdilo mé podezření, že pořadatelé mají v příslušných úřadech "své lidi", kteří už to zařídí - a zařídili. (viz dnešní text pana Hesse a MUDr. Emmerové). Takže tzv. neonacisté budou přece Plzní pochodovat, ale tentokrát bez protestů veřejnosti - ty byly zakázány (viz např. regionální plzeňská příloha MF Dnes).

Tak nám ta radniční plzeňská solidarita demokratů roztála, jako ten skrovný lednový sníh...

Autorka článku Pojďme bojovat za demokracii" Monika Binke mi mluví z duše. Souhlasím s (ač explicitně nevyřčeným) názorem, že se v ČR začíná formovat nový typ totality. A situace je o to horší a absurdnější, že zdánlivě žijeme v "informačním věku", ve věku "neomezených komunikačních možností", ovšem problém je v tom, že se vše odehrává mimo oficiální mediální kanály. V oficiálních médiích panuje (až na výjimky) cenzura, mimo ně si však občan může psát a říkat téměř cokoli. Slovo tak ztrácí váhu. V něčem je to geniální strategie, jak občany pacifikovat: mluvte si co chcete, pište si co chcete, my (vláda) si toho stejně nebudeme všímat a v televizi, novinách, rádiu se to taky neobjeví. Máte svobodu vyjadřování, ale nám je jedno, co si myslíte, je to pouze "bzučení mouchy u našich uší".

Celý národ se stal svědkem toho, jak skromná a nadaná dívka z Valašského Meziříčí dokázala bez protekce dobýt svět. Ještě na podzim loňského roku téměř nikdo nevěděl, kdo je Markéta Irglová. Do povědomí se dostala především nominací na prestižní hudební ceny Grammy a Oscary. Nominace Irglové a irského zpěváka Hansarda byla ohrožena poté, co čeští novináři iniciativně telefonovali do USA, že pravděpodobně nesplňuje pravidla. Americká akademie filmových umění a věd tuto informaci vyvrátila a balada Falling Slowly z nízkorozpočtového filmu Once nakonec získala Oscara za nejlepší píseň. Od samého počátku jsem věřila v její úspěch. Snad to bylo i tím, že rozhodovala americká (ne česká) komise.

Čtenáři Britských listů otevřeli zajímavou otázku. V reakci na projev premiéra Topolánka zpochybnili, že by autorem výroku "svoboda je poznaná nutnost" byl Karl Marx, jak "tvrdí" ve svém projevu předseda vlády. Podle jednoho čtenáře není jasné, zda je autorem výroku Friedrich Engels, nebo zda Engels odkazoval touto formulací na G. W. F. Hegela. Další čtenář se ptá na totéž a odkazuje přitom na článek uveřejněný na Britských listech, v němž se uvádí, že autorem výroku je Baruch Spinoza.

Jenom malá poznámka k diskusi Štěpána Kotrby se Soňou Hromátkovou. Jsou lokální zastoupení firem, která si pořídila přednáškový sál. V tom na Evropské občas přednáším. Je pro přibližně padesát lidí a dá se pro jedno téma využít. 90 % budovy je využito pro aktivity, které se zdravotnictvím mají něco společného jen vzdáleně.

Nicméně sjezdy velkých společností - kardiologických, chirurgických nebo laboratorních čítají desítky tisíc účastníků. Center na světě, kde je lze uspořádat, není mnoho. I v USA by jste je spočítal na prstech jedné ruky. Proto se také víceméně ta místa opakují. V Čechách neexistuje místo, kde je možné uspořádat s ubytováním akci pro třeba 40 000 účastníků.

"Pod hávem kongresů a seminářů odjíždí každoročně tisíce českých lékařů a lékařek za peníze zmíněných firem lyžovat do Alp, slunit se na řecké ostrovy nebo poznávat taje marocké pouště a veřejnosti nezbude než si nalhávat, že se na výpravy na velbloudech vydávají jenom proto, že jde o seminář o léčení natřesené kostrče..., " píše Tereza Šimíková

Toto je tak odporná pomluva, že nemám slov. Zdravotničtí pracovníci jsou povinni se neustále vzdělávat. Zmíněné semináře si všichni platíme, ať už je pořádá firma, nebo ne, píše Soňa Hromátková.. Ty firemní bývají o novinkách na trhu a jsou drahé. Přesto chce každý zdravotník být informován, aby mohl držet krok s nabízeným komfortem. Pokud má autorka informace o zdravotníku, který dostal "zájezd" zadarmo, nechť se laskavě vyjádří konkrétně a nepomlouvá tisíce zdravotníků, kteří se dovzdělávají v zájmu pacientů za vlastní peníze - považuji to za sprosťárnu.

Poznámka ŠOK: Soňa Hromátková je buď mladá, nebo naivní. Anebo obojí. Slušné firmy (například tradiční dodavatel lékařských přístrojů Olympus) si pořídily školící sály v Praze. Jejich semináře dávají lékařskému i zdravotnickému personálu opravdu to potřebné. To jsou firmy s vysokou firemní kulturou, tradicí a postavením na trhu. Firmy, jejichž školení pro Čechy se konají v přímořských letoviscích či lyžařských areálech, případně v různých exotických destinacích, potřebují odměnit dealery více než školit lékaře. Firmy, pořádající "lékařské kongresy" o vynikajících výsledcích právě se svými léky a svými postupy v Egyptě, Brazílii, Mexiku nebo v Malajsii budují pozici na trhu metodami více než problematickými. Chcete jmenovat? Proč? Všechny je stejně vyjmenovat nelze... Kongresová turistika bují ve většině lukrativních oborů, nejen v lékařství. Pokud si seminář platí lékař sám, či mu je platí jeho klinika, je to v pořádku. Pokud ne, tak to smrdí.

Dodává Soňa Hromátková: Nejsem ani naivní ani mladá na to, abych trvala na svém, že takto (jako v prvním odstavci původního článku) neseriosně se nelze vyjadřovat. Konkrétní informace autorka nedodala, takže je to "jedna paní povídala". Žádám ji i ostatní přispěvatele, aby se též vždy vyvarovali soudům (přívlastkům, hodnocením) o případných oponentech. Jinak v BL nebudeme číst nic jiného, než kdo z autorů je naiva, levičák, pravičák, povrchní, úzce vzdělaný. Měla by se uvádět jen fakta, ne dojmy, ev. osobní útoky. Takový požadavek se tu již několikrát objevil a stále se osobní útoky objevují.

Že je české lékařské prostředí do značné míry zkorumpované, je bohužel veřejným tajemstvím. Farmaceutické firmy se nezdráhají použít jakýchkoli praktik až na samé hranici zákona k povzbuzení lékařů, aby si při volbě, který ze tří podobně působících preparátů předepsat, vzpomněli právě na jejich výrobek. Je to divoké prostředí, kde je leccos dovoleno a pod hávem kongresů a seminářů odjíždí každoročně tisíce českých lékařů a lékařek za peníze zmíněných firem lyžovat do Alp, slunit se na řecké ostrovy nebo poznávat taje marocké pouště a veřejnosti nezbude než si nalhávat, že se na výpravy na velbloudech vydávají jenom proto, že jde o seminář o léčení natřesené kostrče...

V noci z minulé neděle na pondělí se v Hollywoodu a v Hamburku oslavovalo. Na obou místech šlo o vítězství. V Americe bylo jasné, kdo zvítězil, protože každý vítěz dostal Oscara. V Hamburku po volbách zajímavým způsobem prohlásily oficiálně všechny strany, že vyhrály, ačkoliv z těch voleb jen jediná strana vyšla jako nejvíce volená, a to byla CDU. To, že v Hamburku údajně ve volbách údajně zvítězily všechny strany, může být důvodem k údivu; je to ale také základem téhle poznámky.

Podle mne je postmodernismus něco, co už bylo, něco, co není výzvou, nýbrž jen konstatováním - a konečně něco, co je pouze rozkladem a poslední fází něčeho (moderny), nikoli nástupem nových směrů.

Za největší výzvu současnosti považuji výzvu k návratu, který bude brát v úvahu naší moderní a postmoderní zkušenost. Musíme znovu reflektovat a přetavit víru v umění, v jeho nadčasové úspěchy, v jeho mimořádný a jedinečný význam pro lidský život.

Musíme využít a aktualizovat tisíciletou zkušenost víry a náboženských mystérií. Zahazovat a ničit už nemůže být program dne. Musíme také zaujmout postoj k vědě, vyjasnit si znovu její roli, která v moři postmodernismu a relativismu vypadá stále neotřesitelně autoritativní, což je ovšem nebezpečné zdání.

Jan Čulík se nám snažil podat na několika stránkách, jaký je dnešní svět, a vyzývá nás, ať sami posoudíme. Nuže, dovolím si k tomu poznámku. Předně, tvrzení o "rozdílu mezi mezinárodním a domácím českým diskursem, který bývá především založen na mocenském prosazování vlastních mýtů a netoleranci a ohrazování vůči názorům jiných a jinakosti" je samo na hranici mýtu, aspoň v tom smyslu, že je rozmlžené, plošné a zjednodušující. Všudypřítomné, protože módní slovo diskurz zde má znamenat co?

Opět jsem si při pobytu v České republice připomenul, jak obrovský je rozdíl mezi mezinárodním a domácím českým diskursem, který bývá především založen na mocenském prosazování vlastních mýtů a netoleranci a ohrazování vůči názorům jiných a jinakosti. Svět je dnes někde trochu jinde. Ale jaký je dnešní svět? Pokusil jsem se o shrnutí, především podle populární americké příručky pro mladé čtenáře od Jima Powella Postmodernismus for Beginners. Posuďte sami. (JČ)

Odpověď na tuto otázku je snadná: poslat poštou svých deset prstů na oskenování je jaksi nepraktické, navíc se na žadatele o víza američtí úředníci z Tržiště těší - setkat se face to face při osobním rozhovoru.

Stejně jako poté, pokud je žadatel úspěšný a vízum dostane, jejich kolegové na vstupních přepážkách imigrační kontroly za velkou louží, kteří si ještě navíc k otiskům pořídí foto a kde se občas někomu přihodí, že čeká na imigračním někdy i pár hodin, když náhodou něco v databázích nesedí (a pokud přitom někdo propásne další spoj, ty pracovité úředníky to samozřejmě vůbec nezajímá). Amerika je prostě něco extra, přesně jak píšete, konstatuje J. Jiráček.

Pokud stále žijeme v demokratickém systému a v právním státu, který má být hoden tohoto názvu, pak se nemůžeme spokojit s nedávným postupem kompetentních orgánů třetího plzeňského městského obvodu a dále pak hlavního představitele Magistrátu města Plzně. I když svolavatel akce neofašistů, pan Bureš, byl v lednu 2008 dosud členem ODS, nemělo by to nikoho kompetentního odradit, byť šlo o jeho stranického kolegu, od řádného a předepsaného postupu, daného zákony. Proč je tedy nerespektovat v našem právním státě? Neznalost neomlouvá...

Když se před třemi lety prezident Jacques Chirac prodíral davem a podával ruce návštěvníkům zemědělského salónu v Paříži, na otázku, co si myslí o právě probíhající národní debatě o euroústavě, odpověděl zdvořile: «Ne euroústavě je kravina» (connerie). Francouzští rolníci se ale obávali, že «volná a nerušená konkurence», kterou euroústava nalinkovala, je bude pomalu a jistě v Evropě likvidovat, a Chiracovu odpověď si nevzali k srdci. Malí a střední rolníci řekli 29. května 2005 masově Ne. Prezident Chirac v televizním prohlášení rytířsky přiznal svou osobní porážku.

Poslanci a senátoři zvolili jednoho prezidenta, posluchači populární hudby druhého. Oba jsou nacionalisté a oba je má v úctě premiér Mirek Topolánek. První se jmenuje Václav Klaus, druhý Daniel Landa.

Zatímco volbu prezidenta komentoval jeden politolog vedle druhého, žádnému z nich nestálo za vyjádření, že Daniel Landa se stal nejprodávanějším zpěvákem (ano, předběhl i Gotta). Jako kdyby triumf nacionalistického písničkáře nebyl „politickým“ tématem. Obě události spolu přitom úzce souvisejí a prozrazují o nás něco velmi nelichotivého. Stojí za to si je připomenout v souvislostech.

tisková zpráva

Záměr vlády transformovat fakultní nemocnice v akciové společnosti omezuje aktivní účast studentů na fungování a rozvoji těchto zdravotnicko-vzdělávacích institucí. Návrhy ministerstva zdravotnictví také neposkytují dostatečné záruky zachování vysoké kvality výuky. Reforma fakultních nemocnic může navíc vést až k jejich nekontrolované privatizaci.

Studentská komora Rady vysokých škol vyslovila na své schůzi dne 21. 2. 2008 nesouhlas s věcným záměrem zákona o univerzitních nemocnicích a univerzitních pracovištích. Ministerstvo zdravotnictví plánuje v tomto návrhu přeměnit současné fakultní nemocnice na akciové společnosti s menšinovým vlastnickým podílem veřejných vysokých škol, které zajišťují v daných fakultních nemocnicích výuku svých studentek a studentů. Věcný návrh studující zmiňuje pouze jako objekty vzdělávací činnosti, a zásadním způsobem tak snižuje jejich možnosti aktivně se podílet na rozvoji zdravotnického zařízení, kde se vzdělávají, ovlivňovat jeho směřování a přispívat ke zvyšování úrovně vzdělávacího procesu.

Jenom malá technická poznámka k tiskovému prohlášení Studentské komory. Změnit fakultní nemocnice na akciové společnosti je samozřejmě zcela unikátní nesmysl, ale pokud má Univerzita blokační minoritu, což návrh předpokládá, tak mimo jiné, bez jejího souhlasu, nelze navýšit základní jmění.

Otázka ovšem je, proč by to evtl. soukromý vlastník zbylých dvou třetin akcií dělal. I tak by si na valné hromadě odhlasoval cokoliv, co nevyžaduje souhlas vlastníka třetiny akcií. Tj. zejména vedení společnosti, ať už přes představenstvo nebo dozorčí radu, a následně management a také nakládání se ziskem.

Pojem neziskové akciové společností v našem obchodním zákoníku není a zatím je jenom v prohlášení ministerstva zdravotnictví. Ostatně by bylo zajímavé slyšet názor právníků, zda něco takového vůbec kde ve světě existuje.

V sobotu 1. března od 18 hod. bude v basilice sv. Markéty v Břevnovském klášteře celebrována zádušní mše u příležitosti 14. výročí úmrtí Karla Kryla. Po mši zazpívají členové Klubu Karla Kryla jeho písně v restauraci U Kláštera na Bělohorské třídě, píše Martin Štumpf, Opus bonum.

Premiér České republiky Mirek Topolánek přednesl projev k příležitosti 60. výročí komunistického puče, který proběhl v roce 1948, a po němž se společnost tohoto státu stala společností jedné "fronty", mlčící, rezignované, šedé a zdřevěnělé fronty na cokoliv, co bylo povoleno režimem vládnoucí strany. Více než čtyřicet let tak zde byla popírána samotná podstata slova společnost, kterou si vykládám jako sdílení všeho, co lidská existence ve své různosti obnáší. Projev pana Topolánka byl kompletně o lži. Celý by se dal shrnout krátkým citátem, jehož význam se v projevu pouze opakuje, nikoliv však rozšiřuje či doplňuje:

Co se ale stane, když prokazatelně ulhaný politik poukazuje na historickou lež? To je vcelku jednoduché -- etabluje lež jako běžné kritérium politického života a činí ji tak morálně přijatelnou. Jinými slovy, pan Topolánek, se vším, co představuje, svým projevem o lži připouští lež jako východisko, ať už v roce 1948, nebo v roce 2008.

pokračování článku čtenářky Ivety Koulové s názvem „My také nechceme sloučení škol a také se nás nikdo neptá“, článu čtenářky Yvetty Popelkové s názvem „Referendum nežádoucí - čertovský manuál pro starosty ... a nejen pro ně“, reakci "Referendum je všelék při zchlazování přehřáté všmocnosti politiků", konstatování Štěpána Kotrby pod titulkem „Některé činy nelze ani vysvětlit, ani obhájit“ a návodem ke zkrození politiků ČSSD v Unhošti od Vladislava Černíka "S referendem žonglovati aneb flagrantní stranické souvislosti arogance poslankyně Mazuchové viděné optikou nadcházející konference" a doposud posledního příspěvku Yvetty Popelkové s titulkem "Mazuchová, arogance a místní referendum v Unhošti". Posledním dílem seriálu byl článek "Unhošť: referendum v místních podmínkách koalice Mazuchové s ODS".

Po pondělním večeru opravdu nemůže být pochyb, že referendum je věc více než nežádoucí. Občane, zapomeň na to, že tebou zvolení politici budou zastupovat tvé zájmy. A pokud si náhodou myslíš, že tví zastupitelé budou postupovat ve tvém zájmu a dle platných zákonů, probuď se ze svého snu a vrať se zpátky do reality. Místní referendum? A podporované tak nahlas v tisku a v televizi všemi vrcholnými politiky ČSSD? To jste se měli přijít podívat 25. 2. 2008 do Unhoště... Na poslankyni ODS, pardon, ČSSD Lenkou Mazuchovou. Ač byly občany podány dva návrhy na místní referendum, nebyl schválen ani jeden, píše občanka Unhoště Iveta Koulová..

Poslankyně ČSSD v tomto divadle ODS hrála - jako už tradičně - hlavní roli.

Poznámka redakce BL: Redakce dala poslankyni Mazuchové možnost reagovat na články občanů Unhoště. Prohlásila, že se k tomu nebude vyjadřovat. Nemusí. Může. Ta možnost trvá stále. Jestli najde poslankyně ČSSD odvahu vyvrátit vzrůstající podezření, že hraje v dresu ODS v rozporu s programem ČSSD, má možnost. Její vyjádření samozřejmě zveřejníme. Slova budou občané poměřovat činy.

Při pročtení Čulíkovy obsáhlé knihy o současném českém filmu Jací jsme zůstává v mysli snad jen povzdychnutí, že se česká filmologická obec nechala v reflexi současné kinematografie předběhnout Janem Čulíkem. I Čulíkovy Britské listy se již delší dobu specializují na dobývání aktuálních prvenství žhavě ukvapenými komentáři, aby ostatním mnohdy ukázaly, že tudy cesta nevede.

Lucie Česálková, Literární noviny

Kniha je k dispozici ke koupi na www.kosmas.cz ZDE, též přímo z nakladatelství Host ZDE. Ukázka z jedné ze shrnujících kapitol a obsah knihy ZDE

"Neocenitelná historicko-kritická práce, přehledná, vnímavá a dobře napsaná."

Josef Škvorecký, 6. ledna 2008

Právě přichází na předvánoční trh nová kniha o českém filmu od Jana Čulíka. K dispozici ke koupi na www.kosmas.cz ZDE, též přímo z nakladatelství Host ZDE

V první souborné knižní práci o českém hraném filmu od roku 1989 rozebírá autor více než dvě stě devadesát snímků, které vznikly za posledních osmnáct let. Filmovou produkci rozdělil tematicky do několika celků: v období kolem pádu komunismu se objevila celá řada trpkých výpovědí o životě v Československu sedmdesátých a osmdesátých let; naproti tomu svědectví o stalinském útlaku z padesátých let většinou už nesvědčí o životě v totalitě s tak úzkostnou naléhavostí jako snímky o normalizaci. Autor se dále věnuje četným filmům s historickými tématy, zejména z traumatických období, dále snímkům svědčícím o prvních zkušenostech z postkomunismu, včetně "pokleslých" komerčních komedií, a rozebírá též množství filmů vzniklých o současné společnosti. Nejnověji se česká kinematografie zabývá především mezilidskými vztahy; tyto snímky patří podle autora k nejlepším. Kniha analyzuje i filmy pro děti a mládež, dále četné, více či méně úspěšné umělecké experimenty, a závěrem vybírá "nejlepších pětačtyřicet" --- snímky vysoké kvality, které podle autorova názoru zřejmě přežijí.

Cílem autorovy analýzy bylo zjistit, jakým způsobem vypovídá současná česká kinematografie o dnešní české společnosti, zda o ní vytváří mýty a jakého hodnotového systému se podle českých filmů dnešní společnost přidržuje. Podrobným sémantickým rozborem příběhů jednotlivých hraných filmů dochází autor k překvapivým závěrům.

Současná česká kinematografie zaujímá vůči české společnosti svobodný a kritický postoj. Vytváří o ní podle jeho názoru pozoruhodně ucelené svědectví.

Apelujeme na čtenáře, aby třeba i minimální částkou přispěli na provoz Britských listů. V anketě letos na jaře odpovědělo během několika málo dnů více než 5000 čtenářů. Finančně však na provoz listu přispívá jen něco málo nad 100 osob. Děkujeme jim, ostatním čtenářům chceme sdělit, že by Britské listy mohly dělat daleko víc, kdyby měly možnost platit si stálé novináře. Nedokáže to česká komunita? Jsou finanční prostředky skutečně k dispozici jen pro cílenou politickou manipulaci, a chce-li list prosazovat svobodnou linii, padni komu padni, národ se pro jeji podporu nevzchopí?

V lednu 2008 přispělo celkem 161 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 56 692.22 Kč. Na kontě Britských listů v Raffaisenbance jsme měli 31.1. 2008 částku 246 031.56 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní 883.67 GBP a 783.89 euro.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři ze zahraničí a nyní i z České republiky mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely.