Který diskurz má pan Čulík na mysli? Mluví o každodenní pouliční konverzaci běžných lidí, nebo snad o žurnalistice největších deníků, nebo snad o diskurzu bulváru, o diskurzu zájmových časopisů, bigbítových písňových textů, nebo snad pornografických stránek?

A z toho vyplývá samozřejmě otázka další, totiž jaký je vztah mezi tímto abstraktním diskurzem a příručkovým textem pro americkou mládež, protože tato dvojice tak trochu bezděky vystupuje jako pár srovnání. Můj názor je, že pokud chtěl pan Čulík například říci, že se čeští novináři pohybují v zastaralých stereotypech, mohl to udělat jednodušeji. Protože pokud jde o knihy o postmodernizmu, těch máme i v Česku dostatek, a pokud jde o postmodernu ve vlivných médiích, není situace nijak růžová ani v zahraničí, i když nelze popírat, že tu kvalitativní rozdíl existuje.

Už z podstaty věci dnešní oficiální mediální mašinerie kdekoli na světě prosazuje dominantní diskurz, a pokud se v ní objeví něco z postmoderny, pak nikoli jako poselství k jeho rozbití, nýbrž buď jako líbivý nátěr zneužitý k prosazování zájmů vládnoucí vrstvy, nebo v podobě povrchní omáčky nově se formující ideologie.

Tím se také dostávám k jádru tohoto sporného poselství. Je legitimní v odpověď na otázku, jaký je dnešní svět, podat výtah z už tak zjednodušující knihy, byť by tak bylo činěno s určitou nadsázkou? Dle mého názor už z výchovného hlediska nikoli.

Nicméně v textu je zmíněn opravdu klíčový problém. Postmodernizmus sice mluví o konci všech velkých příběhů a ucelených teorií, ale nejenže je ohrožen nebezpečím, že se stane jen dalším v jejich pořadí, to se fakticky děje a je to nevyhnutelné.

Postmodernizmus v této podobě, a zvláště v podobě odpovědi na to, jaký je svět, se stává dalším metanarativem, který stejně jako otatní některé věci archaizuje, intenzifikuje a aktualizuje, má však i své záporné stránky, inverze. Jako každá jiná konstrukce některé jevy zvýrazňuje a některé potlačuje, zastírá a takzvaně radši "zametá pod koberec". To je neodmyslitelná vlastnost všech teoretických konstruktů, a zvláště těch, které aspirují na postavení ucelených výkladů světa.

V tom spočívá nebezpečí jeho povýšení na realitu, případně na novou ideologii (tvrzení, že žijeme v době postideologické, mi, zvláště tváří v tvář skutečnosti, připadně jako holý nesmysl. Stává se tak ve chvíli, kdy postmoderna přechází z modu kritického do modu apologetického.

Kýčovité volání o karnevalech, tak oblíbené zvláště v "samovzněcujících se" médiích a několikrát obsažené v příspěvku pana Čulíka, je toho předvojem. Je vhodné si uvědomit, že postmoderna v postavení dominantního diskurzu je či bude vykazovat stejně tyranské prvky jako její předchůdkyně, a že ji rozhodně není možné spojovat přímočaře s tím, jaký je svět. Je jen jedním způsobem vidění světa, a někdy i zbožným přáním, aby svět takový skutečně byl.

Na závěr chci jen upozornit, že tím nechci říct, že postmoderna zásadním způsobem nepřispívá k pochopení naší současné situace, zůstává-li v kritické poloze, a že už vůbec nechci tvrdit, že některé významné skupiny v českém prostředí k ní nejsou značně nepřátelské. Jde tak trochu o to, nesednout si před jakýmkoli --izmem na zadek.

Ostatně Středoevropané s tím mají svoje skutečnosti a někdy jim ani nedůvěru v nové systémy, které si nárokují vidět svět jedinýma pravýma očima, mezi něž přese všechny vytáčky podle mne postmodernizmus patří, nezazlívám. A o tom, že by "mocenské prosazování vlastních mýtů a netoleranci a ohrazování vůči názorům jiných a jinakosti" nebylo západní společnosti vlastní, si iluze nedělám -- dle mých zkušeností jde daleko nejspíše o dobře zastírané pokrytectví u většiny společnosti, z níž se vydělují píšící elity vytvářející ve svých textech dojem bezbřehé úctě k jinakosti.