I v tom případě, že autoři článků do skupin a partají nepatří, nebo nezastávají jejich ideologie, se mi zdá, že v textech na BL v posledním roce, dvou scházívá nadhled, jako bychom se neměli o co opřít v té louži bláta, v níž žijeme (možná je to nestrávený postmodernismus, a ne bláto...). To je dost depresivní a to je myslím důvod, proč je rozebráno první i druhé vydání knihy o základech stupidologie a vzpouře deprivantů. Číst si v Drtilové a Koukolíkovi považuji za celkem dobrou reakci občana na stav naší dnešní poválečné společnosti. Je to rozhodně lepší, než hledat opory ve víře v stranickopolitické mechanismy (ale věří na ně někdo, včetně partajníků samých?) nebo ve spásonosné bytosti a sekty (na ty myslím začíná věřit hodně lidí a brzy si to pěkně vylížeme, že jsme ponechali své méně přemýšlivé spoluobčany si tak zoufat).

Poznámka redakce: Britské listy jsou nikoliv anonymním komunitním webem, ale seriózním listem, který musí respektovat zákon. Nemohou publikovat texty bez souhlasu autorů. Nemohou tudíž publikovat dvě rozsáhlé kapitoly knihy, aniž by jim k tomu dali souhlas autoři jako držitelé autorských práv. Pokud se najdou ještě další, stejně vynikající autoři,. kteří by chtěli poskytnout své texty bez nároku na odměnu čtenářům Britských listů, jsou vítáni. Řada čtenářů si za posledních deset let zvykla na kvalitní texty kvalitních autorů v Britských listech zadarmo, včetně neomezeného přístupu do archivu. Přispět na takto distribuovaný obsah a tím umožnit jeho další zkvalitňování se jim ale nechce... Jsou autoři, kteří se ale psaním textů živí. Nelze přijít do knihkupectví a odnést si každý den náruč knih zdarma. Britské listy ale "zdarma" jsou.

Reakce Ondřeje Hausenblase: Ta redakční poznámka zní, jako by redakce myslela, že vytýkám BL, že nekopírujou z jiných knih více. Já to myslel tak, že by čtenáři neměli čekat na BL, ale sami si knížky kupovat.

Pouhé přečtení nestačí

Vím velmi jistě, z dlouholeté zkušenosti se studenty, žáky a učiteli, jak málo pomáhá něco si přečíst, i když na to většina vzdělanců u nás věří. Možná máme po dočtení pocit, že zmatenosti veřejného života a nemravným i hloupým činům svých politiků a celebrit už lépe rozumíme. Ale pořád ještě pouhé přečtení článku na BL nebo odborného pojednání v knize s vámi nic moc neudělá! Podnikli jste něco poté, co jste si přečetli text Drtilové a Koukolíka a následné reakce? Kdo například soustavně dělá něco pro imunitu veřejnosti proti manipulaci? Které organizace pracují na tom, abychom se zbavili deprivantů ve veřejných pozicích? Potřebovali bychom jako národ mnohem větší procento lidí, kteří nedopřejí deprivantům hojit si mindrák a nedovolí skupinkám kamarádů stupidně prosazovat své krátkozraké betonářské nebo myslivecké záměry. Potřebujeme mít v národě víc lidí, na které neplatí triky. (Kdyby dnes na nás tak úspěšně neplatily, ti poslanci by tam nebyli!)

Obávám se, že mi většina inteligentních čtenářů teď nevěří, že je stupidita (vně Parlamentu) tak rozšířeným jevem -- sami jsou dost rozumní, mají zkušenosti, chovají se slušně, jejich známí a kamarádi taky. Jenomže u nás v Česku se všichni známe, nebo dokonce jsme příbuzní -- takže skupinka lidí, kteří stupiditě odolávají, je vlastně maličká, ale zato o tom neví. Neví, jakým zrnkem je v mocném příboji stupidity kolem. Jednotlivé srážky s blbcem odbudeme bonmotem... My se velmi snadno necháme ukojit tím, že se konečně dočteme, jak odborník s renomé vystihuje to, co tušíme nebo víme o svých vůdcích a vládcích.

Už dávno však nestačí se jenom ujistit o něčem zlém, nebo dokonce dobrém, a ví se, že vůdce vynese nahoru masa omezenců. Ne jenom hlupáků, ale lidí, kterým chybí některý mravní ohled, nemají potřebné skrupule. Dost zlého mohlo vědět dost lidí už před tamtou válkou o bolševicích i nacistech, a přece neudělali dost, aby je vyřadili ze hry. U nás si po válce komunisty dokonce vybrali dobrovolně...

Kdo něco koná?

Autorům Základů stupidologie ovšem patří velké uznání a obdiv za to, že nám informace přinesli a vysvětlili. Ale dál už je to na nás! Rád bych vzdal počest i lidem, kteří v té věci rozjeli účinnou aktivitu na pomoc národu. Možná jich vy znáte víc než já. Avšak trvám, že jich potřebujeme mnohem a mnohem víc. V každém místním zastupitelstvu, v každé lokální organizaci kterékoliv partaje, všude, kde se hraje o vliv na veřejnost, by měli být aspoň dva lidé, kteří dovedou stupiditu rozpoznat, varovat před ní a dokonce z ní vyvést spoluobčany, pokud to jen trošku jde. (Dva proto, že jediného hejno uklove.)

A jak se tedy dá užitečně reagovat? Nestačí nadávat na dnešní marasmus ve společnosti. Musíme se začít starat o to, aby u nás přibývalo lidí, kteří hloupé omezence nezvolí, a aby bylo víc lidí, které bude možné zodpovědně zvolit. Jinak jsme v háji.

To je samozřejmě plán na půl století, a ten nedělají takoví lidé, kteří myslí o národě v rozmezí zbytku svého života. Těch dvacet až čtyřicet let svých let už asi moc nevylepšíme. Ale vzdělanosti národa se dosahuje pomalu, tak za tři čtyři generace pilné práce. "Otcové jsou pýchou synů a vnukové pýchou dědů." Ale než to tak bude!

Dokud si jenom budeme číst o řečnických tricích, o lapsech v argumentaci a o prostředcích manipulace a reklamy, budeme proti tomu imunní nanejvýš my sami, a to ani ne vždy. Některé primitivní triky rozpoznáme hned, ale jen se podívejte zde v BL, kolik autorů sklouzává například k argumentaci ad personam. Pochybuji, že si toho jsou všichni vědomi (včetně čtenářů). Abyste uměli odolávat, a abyste se sami nedopouštěli manipulativních nepravostí, potřebujete si vyzkoušet sami na sobě číst různé texty, přeformulovávat je, očišťovat je od manipulace nebo ji v nich zkusmo zahušťovat, aby vynikla, potřebujete o tom s druhými debatovat a navzájem se konfrontovat. Do dlouhodobé paměti a ke schopnosti vybavit si poznatek k aplikaci se totiž dospívá, když s údaji a poznatky složitěji, rozmanitě a vícenásobně operujeme. Jenom si o nich přečíst, to je jako ve škole - nevede to k zapamatování, a už vůbec ne k dovednosti aplikace. Však taky české děti v mezinárodních průzkumech mají hodně vědomostí (odříkají je na požádání), ale použít jich dovedou velmi chabě. Neřeší. Myslím, že jejich rodiče taky.

V mnoha školách, hlavně tak v třetí čtvrté třídě a pak v třeba osmičce dělají učitelky lekce proti reklamě (například lekce proti lákadlům kouření) -- a některé opravdu učí žáky rozpoznávat, čím je reklama klame, jakých triků používá. I když se z některých dětí později tak jako tak stanou běžní evropští konzumenti, je důležité, aby mezi nimi už v dětství stoupalo procento těch, kteří rozpoznají, že s nimi někdo manipuluje.

Jak se učit nadhledu a přímosti

Jak je tomu naučit? Nemůžeme si učení představovat jako to, které známe ze staré školy. Schopnost použít zapamatované poznatky a jednat podle přijatých modelů se rozvine až tréninkem: když poznatky pod vedením lektora (učitele) zkoušíte používat a když zažijete, jak to jde a jak to dopadá, když si naplánujete a vyzkoušíte, jak to zlepšit příště. V podnikovém školení nám to je jasné -- pozvete si výkonného lektora a nevyhodíte přece peníze za nějakou akademickou přednášku, z které odejdou zaměstnanci stejně neschopní jako před ní. Jenomže většina základních a středních škol takto neškolí, a o těch, které dobře vyučovat umějí, se zase neví na veřejnosti, a jen málo se o nich píše a čte.

Navíc hlavním problémem dnešního Česka nejsou jenom lidé s malými znalostmi nebo lidé bez dovedností, ale navíc i ti, kdo tropí falešnosti a křivárny, protože sami nestačí na poctivé, rovné a rozumné jednání. Deprivanti nahoře i dole. Skutečným deprivantům obvykle chybí jistota, láska a něha z útlého dětství, ale tihle naši veřejní deprivanti nezažili radost z čestného postupu, nevyplatily se jim poctivé postoje, protože je ani kolem sebe neviděli. Je v středoevropské tradici hodně děti napomínat, hodně dávat druhým najevo jejich podřazenost, hodně si lebedit ve své nadřazenosti, a vážit si sebe sama, až jestli se domůžu postavení. Kdyby se malé děti naučily vážit si sebe sama, s klidem, bez nafoukanosti a bez strachu si být vědom svých předností a svých nedostatků, možná by líp přežily pubertu (nezůstala by v nich až do poslaneckého věku), líp by si vybíraly partnery pro život i podnikání (a zažily míň rozpadů). A taky by snad vychovaly vnuky s menšími traumaty a bez deprivací. Možná. Ale rozhodně by se s takovými vyrovnanými spoluobčany mnohem líp jednalo a žilo. Na to, aby život zůstal barvitý, stačí to, co do nás vložila genetika, případně co nám dali a natropili rodiče v nejútlejším dětství, ale povinná státní škola by neměla posilovat a zmnožovat škody a omyly výchovy. Porovnáváte si třídy s učitelem nebo učitelkou, když kráčejí vaší ulicí? Které jdou jako skautský oddíl, a které vřeští?

Je to na vzdělancích

V zájmu o vzdělávání by podle mě měl každý inteligentní člověk odvést kus práce pro národ, ať už je v kterémkoliv oboru. Děti jsou v důsledcích pořád stejně společné, jako byly v naší opičí tlupě a v naší středověké vsi, a společná je i péče o jejich vzdělanost. Míra a hustota českého nezájmu o školství a vzdělávání je nebývalá a jen maličko se zmírňuje: před pár lety neměly žádné noviny přílohu o vzdělávání. Dodnes má jen minimum veřejných zpravodajských webů záložku "vzdělávání", a když, tak jsou tam informace spíše o vysokých školách a vědě. Upozorňuji na to veřejně už od začátku 90. let, ale upozorňovat veřejnost, to není dobrá cesta. (Nekráčím po ní, protože nejsem upozorňovač ani novinář, jednám jinde, přímo ve výchově učitelů.)

První věc je, že inteligentní člověk musí chtít sám za sebe porozumět tomu, jak se děti vzdělávají v informované, a přesto přemýšlivé osoby. (Porozumět objevům v medicíně nebo pochodům ve svém těle, to kvůli zdraví a pohodě chceme. Porozumět procesům učení a výchovy, to nás nepřitahuje.) Nestačí jenom vzpomínat, jak učili nás, ne jenom vyslovovat obavy, že se kultura zhroutí, pokud vezmeme na školy i děti z těch rodin, kde se nečte, nepřemýšlí a nikdo z předků nebyl třeba lékařem. V českém školství se nejvíc ze zemí OECD rozdělujou od sebe děti "nadané" a "slabé", na pány a kmány, a není to novinka, ale naše dobrá německá tradice. Ale cožpak nevidíme kolem sebe, co nadělali a nadělají ve společnosti i ve světě takoví lidé, kteří spoléhají na svou vyvolenost, na příslušnost k skupince a pak se bez kliček a protekcí nedokážou kvalitně uplatnit? Nevidíme tolik lidí, kteří se bojí o své postavení, nebo kterým to nemyslí dost zodpovědně a vstřícně, kteří nejsou vycvičení chápat, že razantní řešení není vždy nejlepší a že život je i dál než na špičce jejich nosu? Jak se mohlo stát, že na prezidentský post kandidovala ta paní v červených šatech?

O fungování mozku, o ukládání informací v lidské paměti, o procesech učení a o moderních postupech výuky se dneska ví hodně, hodně jiného, než na co se věřilo dříve. Takže první krok je přece jenom ještě chvíli číst: Fr. Koukolíka, E. Golberga (Paradox moudrosti), Carla Rogerse, Vygotského a Piageta a další. O tom, jak škodí tělu a mozku drogy, jak funguje HIV, jak se kazí zuby, toho už víte opravdu hodně, tomu jste čas věnovali. Tak už s tím přestaňte a teď se pár let sami učte o vzdělávání a budoucnosti dětí. Určitě o tom někteří z vás vědí docela hodně, a budou tak pilní, že nám o tom sem napíšou celou řádku zajímavých a srozumitelných článků.

Druhý krok, už docela náročný, je spolupracovat s vzdělavateli. Možná s místní školou (kolik z vás už napadlo nabídnout svou pomoc základní škole?), anebo tedy aspoň s tím gymnáziem, "kde jsou přece jenom chytřejší děti i učitelé"... Někdo daruje peníze, aby si škola mohla najmout suplenta a vyslat tři učitele na týdenní školení. Někdo uspořádá pro studenty a žáky nějakou ukázku toho, co to je dobře pracovat a dobře fungovat. Zařiďte, ať přijdou i učitelé. Někdo daruje škole vybavení (barvy do kopírky), někdo nabídne pomoc v organizaci pracovních akcí. (Možná opatrným a ohleduplným průzkumem zjistíte, že učitelský sbor jakživo nezažil efektivní vedení pracovní porady -- a u vás ve firmě to šlape jak hodinky. Pozvěte na poradu ředitele školy. Půjčte mu sponzorsky svého manažera, aby s nimi vedl jedno jednání o školním řádu nebo jednu konferenci před vysvědčením. Netvařte se, že poučíte zaostalce, ale spojte to s nějakou jinou svou pomocí této škole.)

Ale možná jsou v okolí spolky, které slouží vzdělanosti, dětem a učitelům i mimo povinnou docházku: ekologické sdružení, čtenářský klub, středisko profesního vzdělávání pro učitele. Ti dnes seženou z EU peníze na lecjaký projekt, ale neuživí svůj vlastní pravidelný chod, protože pravidla ESF jsou u nás aplikována velmi omezenecky -- peníze z Evropy se musejí spotřebovat skrze učitele v kursech, ale na to, abyste udrželi neziskovku, už zbývat nesmí. Takhle budou brzy učitele vašich dětí školit jenom státní ústavy -- a s těmi snad už máme dost jasné zkušenosti...

Počítejte s tím a nedivte se, že ve školství narazíte na potíže, postoje, návyky, představy, které se asi liší od podnikatelské nebo vědecké praxe. Kdyby bylo školství stejné jako okolní svět, vypadalo by jinak a mělo by jiné výsledky. Ale naším cílem je využít toho, co je v něm dobrého, a pomoci mu zbavit se toho, co děti odrazuje, nudí, otravuje a deprivuje.

Kulturní jako Finové?

I ve školách se vyskytuje stupidita definovaná Drtilovou a Koukolíkem, a deprivantů tam běhá habaděj. Kdybychom chtěli jednou být tak kulturním národem, jako třeba jsou Finové, asi bychom -- jako oni - pouštěli na učitelská studia jenom nejlepší absolventy univerzit! Takovým však musíme nabídnout velké platy, až do školy nastoupí -- budete se divit, ale dobrý učitel je k nezaplacení, tak mu dejte aspoň 50.000 korun platu. Asi pak nebudeme moct volit vlády, které místo financování školství nakupují tanky nebo vyhazují peníze tunelem do kanálu. Hledáme politiky, kteří pochopí a nabídnou, že naše děti se musejí stát chytřejšími než my i oni. Jestli to půjde tak dál jako dosud, budou brzy k volbám chodit jen nemnozí občané -- a pokud se domluvíme a tam se dostavíme aspoň my, kteří nestojíme o stupiditu, pak bude snadnější si zvolit politiky, kteří se pyšní tím, že mají mozek spíše než břicho nebo jiné orgány.

Zatím však jsme takové politiky myslím nepoznali. Aby se časem našli a rozhoupali ti slušní a vzdělaní mezi námi, kteří mají odvahu a žaludek na to, vstoupit do politiky, je třeba vést veřejnou debatu o stupiditě a moudrosti, poučit se o vývoji vzdělanosti a kultury vůbec, číst i jiné než české noviny, a uvažovat o vývoji společnosti svobodně -- jako o možnosti, kterou skládáme všichni dohromady. Z takové debaty se snad poučí ti mezi podnikateli, kteří by radši měli trh stabilní, mírně předvídatelný, a ne divoce zmítaný revoltami nebo negramotně napsanými zákony. Takoví pochopí, že podnikatel, který se nestará o to, aby se národ zbavoval stupidity, ten spíše hraje ruletu než podniká. Dneska tvrdí mnozí zaměstnavatelé, že jim scházejí manuální dělníci, a že pro české děti není lepší vzdělání potřebné. To je příklad skupinové stupidity: bezprostřední zájem fabriky zvítězil nad pohledem vpřed, kde by mohli spatřit příští znárodňovatele svých majetků. A pokud spoléhají jako evropský Západ, že dobře nakrmený televizní divák se do revolucí nepouští, pak se dočkají klimatu plného CO².

Viděl jsem, že si skupina bohatých amerických podnikatelů najala univerzitního profesora z Michiganu, aby si s nimi četl a probíral největší díla světového románu. Oni si chtěli užít rafinované intelektuální rozkoše. Mají radost, že jim to myslí, a že i jinde než v obchodě. Napadá mě, že možná ani zdejší elity prostě nevědí, že takové rozkoše existují, a proto s nimi nepočítají -- ve svém osobním životě, ale ani ve vývoji společnosti. Pak není divu, že jsme vydáni napospas čirému kšeftu, svinstvu v politice a národní stupiditě. To je vážné.