|
29. 2. 2008
Postmodernismus je něco, co už byloPodle mne je postmodernismus něco, co už bylo, něco, co není výzvou, nýbrž jen konstatováním - a konečně něco, co je pouze rozkladem a poslední fází něčeho (moderny), nikoli nástupem nových směrů. Za největší výzvu současnosti považuji výzvu k návratu, který bude brát v úvahu naší moderní a postmoderní zkušenost. Musíme znovu reflektovat a přetavit víru v umění, v jeho nadčasové úspěchy, v jeho mimořádný a jedinečný význam pro lidský život. Musíme využít a aktualizovat tisíciletou zkušenost víry a náboženských mystérií. Zahazovat a ničit už nemůže být program dne. Musíme také zaujmout postoj k vědě, vyjasnit si znovu její roli, která v moři postmodernismu a relativismu vypadá stále neotřesitelně autoritativní, což je ovšem nebezpečné zdání. |
|
Je třeba také reflektovat prosazení se relativismu, filzofického i morálního, a to zejména návratem k praxi. Stojíme před velkými úkoly, jak zachovat úžasné poznání různorodosti a jinakosti a jak je zároveň skloubit s něčím, co by ukazovalo nový směr, vývoj a smysl. Proto žijeme v jedné z nejúžasnějších dob, v jednom nejzajímavějších dobrodružství dějin lidstva, i když se to zatím tak nezdá. Dnes se vytvářejí základy pro nové kulturní výboje, jejichž plody budou lidé sklízet za 50 či za 100 let. Postmodernismus je ale něco, co už bylo. Naše role je věřit v náš život, v jeho smysl a ve velké výzvy, jimž musí čelit. Ostatně, kdyby tak neuvažovali postmodernisté (či myslitelé a umělci baroka), nikdy by postmodernismus (či baroko) nevznikl. |
