28. 2. 2008
Kterak Topolánek bagatelizuje zkušenost totalityBouřit proti lži a zároveň ji bytostně podporovatPremiér České republiky Mirek Topolánek přednesl projev k příležitosti 60. výročí komunistického puče, který proběhl v roce 1948, a po němž se společnost tohoto státu stala společností jedné "fronty", mlčící, rezignované, šedé a zdřevěnělé fronty na cokoliv, co bylo povoleno režimem vládnoucí strany. Více než čtyřicet let tak zde byla popírána samotná podstata slova společnost, kterou si vykládám jako sdílení všeho, co lidská existence ve své různosti obnáší. Projev pana Topolánka byl kompletně o lži. Celý by se dal shrnout krátkým citátem, jehož význam se v projevu pouze opakuje, nikoliv však rozšiřuje či doplňuje:
"Komunisté vždy lhali o svých pravých záměrech. Vždy lhali o svých odpůrcích. Vždy lhali o důsledcích své vlády. Lhali před únorem 1948, lhali v únoru 1948, lhali po únoru 1948 a lžou dodnes!"
Co se ale stane, když prokazatelně ulhaný politik poukazuje na historickou lež? To je vcelku jednoduché -- etabluje lež jako běžné kritérium politického života a činí ji tak morálně přijatelnou. Jinými slovy, pan Topolánek, se vším, co představuje, svým projevem o lži připouští lež jako východisko, ať už v roce 1948, nebo v roce 2008. |
Záměr pana Topolánka byl pravděpodobně takový, že chtěl upozornit na nebezpečí vyplývající z obecně akceptovaných lží, které se takto mohou stát normou a v celospolečenském kontextu mohou mít totalitní důsledky. Rád přitom cituje klasiky a bibli, ale nikdy nerozvádí jejich myšlenky, nikdy je nevysvětluje. Neumí to a stačí mu hesla, loga, pojmy a jména vytržená z kontextu a poskládaná do účelových kombinací. Stačí mu na zakázku vyrobený a "vygooglovaný" design. Pokud však chceme dobře porozumět tomu, co pan Topolánek říká (skutečně si jeho projev přečtěte), musíme design strhnout a pokusit se rekonstruovat pozadí, které se skrývá za verbálním politickým plakátkem. Pokusit se orientovat se nikoliv v tom "co" říká, ale "o čem vypovídá". To může být sice totožné, ale také naprosto lichoběžné. Je zajímavé, jak se pan Topolánek, jistě obdařen projevem bez svého velkého přispění, dokáže pitvat v tématu, které by mu s ohledem na okolnosti nemělo být zase tak příjemné. Pan Topolánek mluví ve svém projevu o tom, že komunisté lhali a nikdy nebyli ochotni připustit si fakt lži. Pan Topolánek je ale v identické situaci: lže, přičemž není schopen lež přiznat. Jak tedy máme v tomto kontextu chápat jeho projev, v němž se slovo "lež" nebo "faleš" v různých tvarech opakuje celkem šestadvacetkrát? Těžko vnímat takový projev ve významech, které předkládá, bez ohledu na vztah k tomu, kdo jej přednáší. Těžko se lze oprostit od porovnání lži, o které pan Topolánek tolikrát mluví, a lži, kterou pozvedl svým vlastním jednáním na úroveň "legitimní" politické praxe. Pokud tedy nebudu vést s panem Topolánkem dialog, ale metalog, k čemuž mám vzhledem k výše uvedenému plné právo, pokud se chci dobrat podstaty, musím smutně konstatovat, že se pan Topolánek pouze snaží přeřvat jednu lež (šestadvacetkrát) jinou lží. Pravděpodobně proto, že je to pro něj jediný známý způsob, jak dosáhnout mocenské převahy. Panu Topolánkovi se tak daří velmi účinně bagatelizovat tu stále přítomnou a zatím ještě dostatečně živou zkušenost, kterou tato společnost má s totalitní lží. Jeho projev není ani tak obviněním a odhalením totality, ostatně celkové sdělení projevu je banální a nemůže být jiné. Je daleko více osobní "metalogickou" zpovědí člověka, kterého totalitní zkušenost nezvratně a nenapravitelně zasáhla, zdeformovala a uzpůsobila svému specifickému modu "společenského" života, v němž existence záleží na lži a na schopnosti přijmout ji za základní východisko vlastního postoje ke světu. Se slovy pana Topolánka se tak společnost paradoxně vrací tam, kde byla: do rezignované fronty, která je však pravda otrocky mobilní, bez ohledu na přání barevná a svobodně žvanící prázdná "loga". Nezbývá tak, než ještě jednou citovat z projevu pana Topolánka:
"V oficiálním komunistickém newspeaku ani nebyly termíny, jimiž by se pravda dala vyjádřit. Vrcholem tohoto umění je Marxův výrok, že svoboda je poznaná nutnost."
Nejsem si jist, do jaké míry pan Topolánek pochopil, co chtěl Marx říct tím, když uvedl do vzájemného vztahu poznání, svobodu a nutnost. A do jaké míry to pochopil designér, který mu jeho projev připravil nebo upravil. Osvobodit nás slovy Marxovými může stav, kdy pochopíme nutnost toho, co se děje a proč se to děje. Marx přemýšlel v úplně jiném sociálně filosofickém kontextu, takže pokud aplikujeme tento výrok na dnešek, jeho interpretace by mohla být následující: budeme svobodní, pokud pochopíme nutnost směřování společnosti k povrchovému prolínání různých bezvýznamových a bezvýznamných diskursů plných klišé a kýče a pokud se budeme orientovat na komunikaci v metalogu, která není ničím jiným, než odhalením většího než malého množství souvislostí nejrůznějších tvarů, symbolů a pojmů ze souvislostí vytržených. To se skutečně stane "vrcholem umění" života v současné společnosti plné vyprázdněných a recyklovaných "logů". |