Čtu teď životopis Olgy Havlové a stav popisovaný v 70. a 80. letech je naprosto opačný. Režim zakazoval otevřeně mluvit, psát - i na neoficiální rovině. Lidi, kteří si dovolili systematicky se kriticky vyjadřovat k režimu, byť na poli neoficiálním, uměleckém či filosofickém, byli zastrašováni, hlídáni, šikanováni (což je mělo dohnat do emigrace) nebo zavíráni. Slovo tehdy mělo váhu. Slovem šlo leccos zmoci, pohnout k aktivitě, slovo se mohlo zhmotnit v činy. Proto ho bral tehdejší režim vážně. I když možná je to naopak: možná proto, že ho bral vážně, dodával režim slovu sílu.

Dnes je situace opačná. Slovo má váhu nulovou. Na oficiální nejvyšší politické rovině jsme svědky těch nejhorších vulgarit, které jsou omlouvány jakožto "chlapskost", "zemitost", "hospodské řeči" (Příklady: Langer video, v němž vyhrožuje Bursíkovi, smetá se ze stolu s tím, že šlo o "chlapskou debatu", Bursík svůj omylem poslaný email, v němž o Zubové píše jako o krávě, označuje za "zemitý", místopředseda Nejvyššího soudu svůj výrok, že "nezávislost v rozhodování musí jít stranou politickým zájmům" bagatelizuje tím, že šlo o "hospodské řeči"Slovo se nebere vážně.

Na neoficiální rovině jsme svědky obrovské plurality názorů, která se pomalu ale jistě mění v změť, v níž nakonec není slyšet nikoho. V něčem je to geniální strategie dnešní vládnoucí garnitury: říkejte si co chcete, pište si, co chcete, nikdo to stejně nebere vážně a my si stejně budeme dělat věci po svém. Dnešní režim slovo neber vážně, a tím ho defakto sterilizuje. Je to geniální strategie, jak sterilizovat veškeré občanské aktivity.

Ovšem vláda jde ještě dále. Jen málokdy se podaří najít společné téma, které by občany spojilo napříč touto názorovou změtí. Podařilo se to u hnutí Ne základnám. Podle mého názoru se jedná o největší občanské hnutí od roku 1989 -- sjednocuje občany napříč celou republikou, sjednocuje i celé jinak naprosto rozdílné organizace, petici Ne základnám je možné podepsat všude -- od kaváren přes dobrovolné hasiče, baru na nádraží či army shopu až po , celé městské úřady, lidé se nejen podepisují, ale hnutí podporují i finančně či jinak. Iniciativa Ne základnám pak vyvíjí systematický tlak na vládu a jeden by řekl, že takový občanský hlas už vláda minimálně vezme na vědomí. Ale chyba lávky -- i toto si s povýšeností sobě vlastní dovolí ignorovat.

Tak mi řekněte: když už ani toto nemá váhu, když i takováto (velmi profesionálně a konstruktivně vystupující) iniciativa s masovou občanskou podporou je ignorována (mediálně i politicky), co potom zabere? Co donutí vládu, aby brala vážně občanské aktivity? Konstruktivní kritika byť od třetiny národa to asi, jak vidno, nebude....

Naše vláda je silová a destruktivní, slovo pro ni nemá váhu, tak s největší pravděpodobností zaregistruje pouze silové prostředky. Takže ano: přimlouvám se za stávku, případně generální stávku. Ne základnám by mohlo sloužit jako dobrý odrazový můstek. Další nadějí by mohl být boj za , zachování stravenek, který by také mohl spojit jinak nesourodé tábory, které už stávkami hrozí. Nedopadne však nakonec vše v duchu Topolánkovy diagnózy Čechů - "Češi obvykle ale vidí všechno negativně a když k něčemu dojde, podělají se."?

Pozn. JČ: Vláda by si názorů občanů rychle povšimla, kdyby o své nespokojenosti jen nehovořili, ale něco -- kromě podepisování petic -- taky dělali. K tomu mají dnes možnost: alternativní informační struktury jim umožňují bez problémů se sdružovat a komunikovat mezi sebou.