Což je jistě nebezpečné, byť si představitelé starší generace pravděpodobně pomyslí, že by také v mládí ocenili možnost řešit problémy nakupováním na Manhattanu. A bezpochyby je to jen utvrdí v jejich militantních postojích proti naší generaci... Petra Hůlová, mimochodem autorka s velkou mírou empatie pro starší generace, má ale naprostou pravdu v tom, že konzumní způsob života nezůstane bez následků pro život dotyčné osoby. Takže se pokolení starců na chmelu nemusí bát. Naše generace bude nakonec životem potrestána a není nutné nás urážet podobnými Výzvami.

Tvrzení, že mezi nepříznivé trendy patří i pokles vzdělanosti, které je základem samotné Výzvy, je totiž přinejmenším sporné a upřímně řečeno velice nepravděpodobné. Už jen z toho důvodu, že se definice vzdělanosti v čase měnila, a proto ani nemá smysl vzdělanost v čase sledovat.

Kolik procent signatářů Výzvy umí latinsky, zná pasivně klasickou řečtinu v rozsahu prvorepublikového gymnázia a vyzná se v Bibli (nebo v Marxovi, abych uvedl příklad bližší jejich státnicovým předmětům)? O vývoji jazykového paradigmatu ve směru němčina -- francouzština -- ruština -- "američtina" se diskutovalo mnohokrát a jistě souvisí i s naší servilitou vůči mocným národům. Ale ve svém důsledku jen přispívá k nemožnosti porovnávat mezigenerační vzdělanost. Poznal by pod výzvou podepsaný ředitel biologického ústavu (vzděláním chemik), kolik druhů flory roste v lese za jeho pracovištěm?

A přece bylo ještě v předminulé generaci normální, že "profesor biologie znal biologii celou" (citace: Stanislav Komárek, přednáška o přírodní estetice Adolfa Portmanna). Dnes je situace jiná -- molekulární biolog nemusí znát z klasické biologie prakticky nic, co nemá vztah k buněčným procesům. Uveďme opačný příklad z chemie: Ve dvacátých letech si světová špička německé organické chemie vystačila s trojčlenkou, zatímco dnes je pro většinu chemických disciplín zapotřebí znát poměrně značnou část matematické analýzy. Nabízí se položit otázku, kdo je ignorant: dnešní teoretikové nebo němečtí chemici, kteří neuměli integrovat? Adolf Portmann nebo dnešní molekulární biologové?

Je pravda, že mnoho lidí generace našich českých rodičů je nesmírně sečtělých a dosahuje v tomto směru úrovně, které v mé generaci nedosahuje skoro nikdo. Jenomže čas na čtení beletrie souvisí se způsobem života. Určité pozitivum normalizace byl totiž dostatek času. Dnes člověk pracuje od rána do večera, aby v obrovské konkurenci vydržel a práci neztratil. Tady v Americe s prací ztrácíte i zdravotní pojištění pro sebe i rodinu -- a to už není legrace. Docela dobrý důvod, aby člověk četl odborné časopisy, a nikoliv beletrii, ať už chce sebevíc. Neberte však výše uvedené jako stížnost. Pouze se snažím vysvětlit, že každá doba a každý svět má svá specifika a narychlo uplácané porovnání hrozí vždy sklouznout k primitivismu. Právě proto, že byl předchozí společensko-politický systém úplně jiný a lidé řešili úplně jiné problémy v úplně jiném prostředí, nemá smysl dělat v naší zemi nějaká mezigenerační srovnání.

Vždyť je relativní i samo posuzování sečtělosti. Svého času mě překvapilo, že nikdo z mých amerických spolužáků neznal Amisova Šťastného Jima, tedy knihu, kterou zná v Česku prakticky každý, kdo kdy chodil na univerzitu. V první chvíli jsem to posuzoval jako důkaz americké ignorance, ale pak jsem si v univerzitních novinách přečetl hezký fejeton, který obsahoval moderní pohled na Kdo chytá v žitě, a uvědomil jsem si, že své okolí nemohu posuzovat podle sebe. Tak neznají britský humor Kingsley Amise. No to je toho. Jejich škoda... ale abych z toho vyvozoval nějaké hlubší závěry? A když už jsem zmínil Kdo chytá v žitě, rád bych upozornil na zajímavou skutečnost, že mladá generace obdivuje a uctívá Jerome Salingera, přestože od roku 1980 nepromluvil do médií. Možná by si z toho naši moudří intelektuálové mohli vzít příklad. Také platí, že nezáleží na kvantitě četby, ale na tom, co si člověk z přečtených knih bere. Signatář Výzvy, spisovatel Škvorecký, svého času kádroval Güntera Grasse "jako levicového autora" (když Grass dostal Nobelovu cenu), a tím myslím prokázal velkou ideologickou zaslepenost, ignoranci a ztratil jakýkoliv kredit, aby posuzoval něčí vzdělanost. Pokud totiž česká společnost na intelektuálním poli něco potřebuje, pak je to kritická reflexe v literární formě. Taková, jakou v poválečném Německu dokázali provést právě "levicoví" autoři (český "Heinrich Böll" by byl ještě potřebnější... byť rozhodně nechci tvrdit, že by kritika musela být vedena z levicových pozic). Co má pan Škvorecký ze svého vzdělání, když stejně nakonec hodnotí jen podle levicovosti či pravicovosti? Na to přece stačí pět tříd základní školy!

Připouštím, že se dnes čte všude na světě v důsledku uspěchanějšího životního stylu méně, než se četlo v bývalém Československu. Na druhé straně vím, že tady v "ignorantské Americe" děláme špičkovou vědu, řádově lepší než na českých univerzitách, a je mi úplně jedno, že doma zasedají profesoři, kteří se snaží dokázat, že je pro vzdělanost nejlepší socialistický model. (Když kritizuji československou vědu, mluvím specificky o mizerných vědcích z generace našich rodičů -- ta ještě předchozí generace, generace Františka Šorma a dalších velkých talentů byla naopak téměř nedosažitelně brilantní). Jistě, podepsaní profesoři tvoří většinou výjimky, ale sami by udělali lépe, kdyby svoji kritiku namířili do řad vlastní generace, jejíž méně kvalitní členové dnes v zájmu zachování moci urputně brání například smysluplné reformě vědy. Sám jsem získal část vzdělání v Česku a část v USA. Jediný stupeň, který však mohu porovnávat, je české Mgr. a americké M.S., neboť jsem je absolvoval v obou systémech. Obojí mělo své klady i zápory, ale jedna věc je jistá: americké Master of Science vyžadovalo a zároveň indukovalo mnohem větší rozhled jak o mém studijním oboru, tak i o vědě jako celku než předměty na českém magisterském stupni studia. A za tento rozdíl v neprospěch českého vzdělání jsou zodpověděni profesoři a univerzitní činovníci. Nikoliv studenti, nikoliv stav světa, nikoliv komunisté, nikoliv volný trh. Přímo konkrétní lidé, kteří učí či případně zasedají v akreditačních komisích. Nikdo jiný.

Porovnávání generací však pochopitelně není česká specialita. V Americe existuje idea takzvané The Greatest Generation, čímž se myslí ta generace, která vyhrála druhou světovou válku. Ta je považována za nedostižnou. Když však o tom přemýšlíte v historických souvislostech, uvědomíte si, že to byla generace netolerantních rasistů a sexistů zaostalých i na svoji dobu. Ale doba jim nabídla možnost vyhrát velkou válku, a tak jsou považování za největší generaci... Představte si naproti tomu Výmarskou republiku: úrodnou kombinaci všeho v umění i vědě. Dech se tají nad tím, čeho bylo za tak krátké období dosaženo. Ale pak přišla katastrofa a celoevropská tragédie... Nikdo o ní proto nebude mluvit jako o die Groesste Generation, i když jí ve své době jistě byla... Naše generace, stejně jako každá jiná, má pozitivní i negativní aspekty a to, jak se projeví, bude do značné míry záležet na historických okolnostech. A jen tak na okraj, vůdce koalice i opozice -- členové té skvělé předchozí generace -- charakterně opustili své manželky, jen co dotyčné dámy zestárly, což jistě není pozitivní rys, a kdybych chtěl být neobjektivní, jistě bych ho mohl zobecnit na celou generaci našich otců...

Předchozí generace neměla naše možnosti, ale zase měla jasně dané koleje, po kterých se muselo postupovat a jejichž součástí bylo i to, že studium určitých nezpolitizovaných oborů mohlo vést k určitému lepšímu životu (duševnímu i materiálnímu). I proto byla tehdy na vědeckých a technických školách vyšší konkurence -- a je tedy teoreticky možné, pokud bereme data pouze z tohoto segmentu, vysledovat jakýsi úbytek kvality. Jsem ale přesvědčen, že agregátní data by ukázala, že inteligentní a vzdělaní lidé dnes prostě dělají něco jiného -- třeba moderní ekonomii, která v socialistickém Československu tehdy neexistovala, nebo computer engineering, které v dnešní podobě neexistovalo nikde. Nebo podnikají či pracují ve velkých firmách jako manažeři.

Tvrzení, že je naše generace v Česku méně vzdělaná, problematizuje i fakt, že se mnoho z nás výborně uplatňuje ve světě v tuhé globální konkurenci (například ve vědě nemá míra této konkurence historické obdoby).

Nečiní mi žádnou zvláštní radost o původních signatářích mluvit jízlivě. Naopak. Je mezi nimi i velmi blízký přítel mého otce, velmi blízký přítel mého akademického otce (či jak se říká "Doktorvatera") či otec mého velmi blízkého přítele a zároveň můj oblíbený filozof přírodních věd. Pozoruhodné ale je, že když už člověk s někým například o průběhu maturit za socialismu mluví upřímně a bez předstírání (třeba s rodiči), vůbec nemá dojem, že byla tehdy úroveň vyšší. A nedávno jsem se pobavil, když jsem vyslechl příběhy o studiu některých lidí, kteří mě později na PřF UK učili. Jejich vlastní vrstevník je evidentně viděl v trošku jiném světle a s poněkud menší úrovní znalostí, než jak se nám sami prezentovali v průběhu našich studií.

Vím od přátel v Česku, že mezi lidmi z neakademického světa vládne z Výzvy poměrně značné znechucení. Řada lidí se totiž v minulých letech snažila o zlepšení našeho školství na všech úrovních a právě skutečnost, že život není pouze o materiálních hodnotách, pro ně byla hnací silou. A skutečně, naše školství je dnes lepší než v osmdesátých nebo devadesátých letech -- právě díky všem, kteří se o to snažili. A tato výzva jim vráží dýku do zad. Obávám se teď, aby nezapůsobila "síla titulů" a aby někteří lidé nezapochybovali o smyslu své práce. Je samozřejmě pravda, že pokud je dnes méně dětí, tak je jich i úměrně tomu méně inteligentních (v absolutních číslech). Také je pravda, že pokud maturuje větší procento populace, je inteligence průměrného maturanta nižší. Ale to je v pořádku. Naše společnost je bohatší, než byla před řekněme padesáti lety, a je zapotřebí, aby co největší procento lidí mělo otevřené dveře k lepšímu vzdělání, a tím bylo schopno zastat náročnější profese. Snaha vyřadit co nejdříve část populace směrem k lopatě zavání až neskutečným elitářstvím (doufejme proto, že předmětem nějaké budoucí výzvy nebude už rovnou eugenika). Samozřejmě že by výběrové stupně studia a elitní univerzity měly existovat i nadále. Ba právě naopak -- jsou dnes nesmírně důležité. Ale proč máme jen minimum (pokud vůbec nějaké) skutečně elitních postgraduálních studijních programů na světové úrovni? Nebylo by přínosnější debatovat třeba o tomto problému? Svým planým moralizováním dosahují autoři Výzvy pravého opaku. Neschopnost zavděčit se staré generaci, nutnost projít vzdělávacím systémem, kde vás doslova urážejí a chovají se k vám jako k blbcům, vědomí, že ať už člověk udělá cokoli či dosáhne čehokoli, stejně to bude bagatelizováno s odkazem na nízkou celkovou kvalitu, způsobuje u mladých lidí úbytek snahy. Mám talentované spolužáky, kterým neustále opakovaná mantra o tom, že za nic nestojí, vzala tolik sebevědomí, že dnes dělají práci, která je pod jejich duševními možnostmi. I kvůli nim jsem musel napsat tento text, jehož hlavní vzkaz je jasný: "Vážení intelektuálové, mohli jste si tuto svou Výzvu odpustit a raději se snažit něco udělat s akademickým sektorem, za který jste přímo zodpovědní."

Naše školství potřebuje být moderní a kladení důrazu na memorování je skutečně přehnané. Vím, že se ve školství dosahuje pokroků a změn, jsem tomu rád a děkuji všem, kteří se o to zasloužili. Starý model, který jsem zažil na střední škole, oplakávat nebudu: Vyplňování "elektronových" šipeček do orbitalů (přičemž skutečný smysl teorie molekulových orbitalů nechápala ani naše chemikářka), memorování složení půd, počtu obyvatel evropských zemí... Memorování všeho. Proč proboha? Aby to všichni zapomněli, jen co opustí budovu střední školy? Tohle je systém, který elita našeho národa obdivuje? Signatáři výzvy moc dobře vědí, co se obvykle myslí počítačovou gramotností (byť uznávám, že je tento termín možná poněkud nešťastný), a většina z nich i ví, že způsob vyhledávání informací se v průběhu několika minulých let radikálně změnil. Přesto musí demagogicky naznačovat, že mladí lidé používají své počítačové schopnosti jen pro bezduchou zábavu. Z toho usuzuji, že pokud bych se tu snažil vysvětlit, jak důležitou se vrstva kultury spojená se světovou počítačovou sítí stala, setkal bych se jen s výsměchem (o tom, že blogosféra a počítačová kultura budou mít velice pravděpodobně zásadní vliv na výsledek voleb v USA, radši ani nemluvím). Za posledních několik let jsem potkal řadu lidí staršího věku z celého světa, kteří byli přinejmenším stejně úspěšní, vzdělaní a inteligentní jako signatáři Výzvy. Na mé americké alma mater působilo dokonce i několika nositelů té ceny, která je ve vědě nejcennější. Nikdo z nich však nevyzařoval takovou nekonečnou sebejistotu jako čeští signatáři Výzvy. Například můj současný šéf je často řazen mezi 100 nejcitovanějších chemiků světa a v našem chemickém podoboru je většinou považován za vůbec jednoho z nejlepších (ne-li za úplně nejlepšího) na světě. Přesto je to nesmírně skromný a tichý člověk, který přemýšlí, než vynese nějaký zásadní soud. Když jsem nedávno nadnesl, že naše aktuální experimentální práce by mu v případě úspěchu mohla přinést dokonce i tu Nobelovu cenu (v kombinaci s jeho celoživotním přínosem pro vědu), ihned mě umlčel s odkazem na skutečný smysl naší práce. A lze se s ním bavit o tématu mezigeneračního porovnávání -- a je to debata, která mě obohacuje.

Pokud se nepletu, tak jsem byl na svém blogu jediný, kdo si v červenci na výročí úmrtí Miroslava Holuba vzpomněl, že je tomu letos dvacet let, co vyšla zásadní kniha české esejistiky K principu rolničky. Miroslav Holub se v jedné z esejí zabývá i tvrzením, že je každá mladá generace horší a horší. Slyšel totiž tehdy (před bezmála čtvrtstoletím) v televizi jakéhosi trenéra, který prohlašoval, že mladí atleti nedostatečně trénují a vůbec jsou hrozní. A Holub se ptá: Jak je možné, že jsou mladí atleti horší a horší, ale jejich časy a výkony jsou pořád lepší a lepší? Možná že když je někdo intelektuál opravdu světového formátu, jako byl básník a imunolog Miroslav Holub, je schopen vystoupit z provinčně omezeného myšlení ostatních českých intelektuálů. A v tom vidím ten rozdíl. Stačí porovnat vtipnou a duchaplnou esej z pera básníka s touto hystericky vyšroubovanou Výzvou...

Chtěl bych se závěrem přimluvit za poněkud jiný způsob mezigeneračního dialogu. Chápu, že generaci našich rodičů, ze které se vlastně stala generace prarodičů, může dnešní svět připadat poněkud hrubý, zmatený a hodně nepochopitelný. A za celou naši generaci se omlouvám za překotné odsuzování minulosti a poněkud přihlouplé paušalizování, kterého jsme se často dopouštěli po roce 1990. Jsem si vědom, že předchozí generace čelila velké nepřízni osudu, a přesto se jí podařilo vytvořit řadu pozitivních věcí a dokázala si i přes dobové obtížnosti naplnit životy smysluplným způsobem. To všechno je velmi pozitivní a naše generace, která právě začíná vychovávat své vlastní děti, by se jistě v mnohém mohla poučit. Tato Výzva však ničemu nepomáhá a jakýkoliv dialog v podstatě blokuje. Chtěl bych proto tímto textem zdvořile požádat alespoň některé signatáře, zda by nemohli své podpisy ještě jednou zvážit a případně je odvolat. To by umožnilo začít o problému vzdělávacího systému diskutovat konstruktivním způsobem. Bylo by to také velkorysé a příkladné gesto, o kterém bych mohl jednou vyprávět svým dětem, až se ve svém budoucím životě setkají s hrubostí či zaslepeností.