Spojené státy zdůvodňují nutnost vybudování tohoto systému obavami před možným íránským raketovým útokem. Skutečným důvodem je ale perverzní chuť Spojených států stát se mocností schopnou rozpoutat atomovou válku a vyjít z ní vítězně. Logika amerického přístupu vychází z nové strategie s názvem Nuclear Use Theory (NUT, Teorie použití atomových zbraní). Tato doktrína radikálním způsobem přehodnocuje dosud platnou logiku jaderného odstrašování MAD (Mutually Assured Destruction, Zaručená oboustranná destrukce), která definovala vztahy mezi velmocemi od roku 1945.

Představme si dvě jaderné mocnosti A a B, mezi nimiž začne konflikt. Obě strany disponují jadernými hlavicemi, rozmístěnými po celé Zemi v raketových silech, pod křídly bombardérů a na ponorkách ve světových oceánech. Předpokládejme pak, že mocnost A zaútočí. Dle doktríny MAD si útočník nemůže být jistý, že všechny protivníkovy jaderné zbraně budou útokem zničeny. Riskuje tedy, že mocnost B stačí vyslat odvetnou salvu, která zničí centra velení a zahubí miliony obyvatel.

Základní psychologicko-politický předpoklad tedy je, že si mocnost A nedovolí atomovou válku rozpoutat, protože mocnost B by nevyhnutelně útok opětovala, a to třeba i automatickými systémy uvedenými v činnost po zničení aktivního velení. V praxi by tedy i překvapivý úder jedinou raketou znamenal sebevraždu.

Proto se doktríně MAD přezdívá rovnováha strachu. Ve smlouvě o obraně proti balistickým raketám ABM se Sovětský svaz a Spojené státy zavázaly k tomu, že omezí rozmístění těchto prostředků pouze do okolí svých hlavních měst a zbylé oblasti zůstanou bez ochrany. Hrozba jejich zničení pak udržovala patovou situaci.

Na zmíněné doktríně jsou zajímavé tři body. Za prvé: MAD vychází z psychologických a technických předpokladů, které jsou svým způsobem logické, ale zároveň velmi nejisté a sporné. O jejich správnosti bychom se mohli přesvědčit, až pokud by válka opravdu začala. Za druhé: nauka naplňuje smysl slova teror v tom nejzákladnějším smyslu jeho chápání -- nevinní lidé se během konfliktu stávají jeho rukojmími, jsou zraňováni a zabíjeni. Za třetí: Po útocích v září 2001 se přestalo slova teror používat ve spojení s jadernými zbraněmi, přestože ve skutečnosti právě hrozba jejich použití je mnohem závažnější než skutečné či předstírané hrozby "terorismu".

Každá mocnost vlastnící jaderné zbraně je ve své podstatě teroristická mocnost. A přesto dokonce i OSN definuje terorismus jako násilí páchané malou skupinou na obyvatelstvu nebo státu, nikoliv však násilí páchané státem na obyvatelstvu či jiném státu. Pokud by probíhala skutečná válka s terorismem, byla by jejím nejvyšším cílem snaha o zničení jaderných zbraní.

Systém raketové obrany, po němž Spojené státy touží, zásadním způsobem mění dosud platnou politiku zastrašování, protože jeho cílem je zabránit straně B v odvetném úderu. Jestliže se mocnosti A podaří jednak zničit protivníka a zároveň se i ubránit protiúderu, může předpokládat, že by jadernou válku vyhrála bez vlastních ztrát. Tímto je oslaben odstrašující účinek zbraní.

Straně A se může dokonce zachtít zaútočit na protivníka preventivně, protože v případě odvety lze očekávat mnohem menší ztráty než v období doktríny nevyhnutelných ztát na obou stranách (MAD). Raketová obrana také pravděpodobně odstartuje nové závody ve zbrojení. Jaderné mocnosti druhé kategorie by pod vedením mocnosti B začaly hromadit další hlavice v naději, že alespoň jejich část by během odvetného úderu obranou státu A přeci jen prošla.

Příkladem mocnosti skupiny A jsou přirozeně Spojené státy. Jsou jediným státem v historii lidstva, jenž se opírá o použití jaderných zbraní, vyvíjí technologie směřující k jejich použití a řídí se doktrínou, podle níž je možné použití jaderných zbraní i proti státům, které těmito zbraněmi nedisponují.

Kdyby Spojené státy tuto politiku teroru kdy předvedly v praxi, výsledek by byl horší než to, co by za svůj život dokázalo milión Bin Ládinů. Nehovořili bychom už o terorismu, ale o megaterorismu.

Vlády států a občané ze všech koutů Země povstali k protestu proti raketové obraně, zvláště pak v Rusku, Polsku a Česku. Grónsko je prostřednictvím základny v Thule součástí amerického systému, ovšem jeho obyvatelům o tom nikdo neřekl. I Japonsko spolupracuje, ale nikoho to nevzrušuje, protože Japonsko není z hlediska zahraniční politiky suverénní stát.

Veřejnost protestuje, přestože média ve většině případů buď vědomě, nebo nevědomě podporují krutý a útočný přístup mocenských skupin z řad zbrojního průmyslu, masmédií a akademiků, kteří rozhodně nemají zájem o rozpoutání nezbytně nutné a kritické diskuse o protiraketové obraně.

Největší hrozbou pro lidstvo není šíření jaderných zbraní do dalších zemí typu Irák nebo Írán, ale již samotná existence těchto zbraní. Ve Smlouvě o nešíření jaderných zbraní se dokonce říká, že šíření jaderných zbraní do nových zemí ustane, zbaví-li se jich mocnosti, které jimi dnes disponují. Těmi problémovými zeměmi tedy nejsou Írán, Irák a Severní Korea, nýbrž Rusko, Spojené státy, Francie, Čína, Izrael, Pákistán, Indie a Velká Británie.

Jediné etické a trvalé řešení, jediný způsob, jakým lze přistupovat k systémům raketové obrany a jiným novým systémům souvisejícím s jadernými zbraněmi, představuje jejich okamžitá likvidace. Akademici a novináři, jimž záleží na svobodě, by tuto výzvu měli přijmout dříve, než bude pozdě.

Autor je analytikem mezinárodních vztahů v Transnational Foundation, působí v Lundu, Švédsku

© IPS