Obraz první: Počátek devadesátých let. Hudební skupina Daniela Landy a Davida Matáska (nyní herce Národního divadla) Orlík boduje písněmi, v nichž propaguje český nacionalismus, rasismus a ultrapravicovou odnož skinheads. Landa tehdy zpívá mimo jiné proti Romům, o „bílé lize“ a „bílém jezdci“. Ptá se: „Kdo nám to sem z palmy spad?“ a odpovídá: „Černý voči, je to negr, to není můj kamarád.“ Někdy je směšný, jako třeba když se vyzpívává ze sexuální frustrace výzvou „holky, holky, to, co máte hezký, schovávejte jen pro nás, jen pro kluky český“. Výsledky působení Orlíku ale směšné nejsou: jím zpopularizovaná subkultura rasistických skinheads se počátkem devadesátých let fašizuje a nechává za sebou první mrtvé. To už ale Orlík mizí ze scény a Landa odchází dělat kariéru v showbyznysu.

Obraz druhý: Přelom let 1997 a 1998. Čerstvě poražený bývalý premiér Václav Klaus se zamýšlí nad svými chybami. Za jednu z nejpodstatnějších, ne-li nejpodstatnější, pokládá malý důraz na národní hrdost a vlastenectví. Od té doby se to snaží napravit – euroskepticismem, negativním postojem k imigraci, odkazem na národní tradice a symboly. Vyslouží si za to děkovné dopisy ultrapravičáků, na něž s povděkem odpovídá jeho tajemník.

Obraz třetí: Únor 2008. Dan Landa s image drsňáka, ale už ne rasisty triumfuje v prodejnosti svých nahrávek. Zároveň slaví čtyřicátiny – a to netradičním způsobem. Na svém novém plakátu pózuje na známce, jako kdyby byl prezidentem republiky. Od dob Orlíku se společensky etabloval a má značné úspěchy. Jeho pokusu o „rytířský řád“ se účastnil poslanec ODS Jan Vidím a vysoký policejní důstojník Jiří Komorous. Cituje ho v parlamentu premiér Mirek Topolánek. Má vlastní reality show.

Obraz čtvrtý: Únor 2008. Václav Klaus vítězí v druhé prezidentské volbě po projevu plném ideologických konzervativních manipulací (jedna za všechny: „bude zakázáno kouřit, ale drogy budou tolerovány“ – jako kdyby spolu souvisela dekriminalizace lehkých drog s omezováním pasivního kouření ve veřejném prostoru). Jedním z klíčových témat projevu byla i „naše národní soudržnost“.

Jistě, Klaus nebyl zvolen kvůli svému projevu a Landovi fanoušci nejsou většinou rasisté. Úspěchy nacionalistického politika a nacionalistického zpěváka přesto vysílají jistou zprávu o České republice. Můžeme je číst v kontextu shody většiny politiků od ODS po KSČM na vágním a matoucím tvrzení, že „multikulturalismus selhal“, které v překladu znamená „menšiny a imigranti se musejí ve všem přizpůsobit“. Můžeme je číst v kontextu nedávného zpřísnění zákonů, na jejichž základě cizinci nabývají trvalý pobyt a potažmo české občanství. Mnozí Češi zdá se cítí jakési blíže nespecifikované ohrožení své identity – a úspěch Klause a Landy signalizuje, že se z České republiky pozvolna stává Česká xenofobní republika. Republika agresivních a sebestředných mužů, podezřívavých a bojácných vůči svému okolí. Chceme v ní žít?

Pokud ne, pak je na místě hlubší sebereflexe. Nestačí démonizovat jednoho politika a jednoho zpěváka – oba si toho v posledních dvou desetiletích užili vrchovatě a jak vidno, jen je to posílilo. Landa je úspěšný nejen jako drsný muž showbyznysu, ale i proto, že některé jeho sentimentální songy rezonují s kýčovitým národněobrozeneckým vlastenectvím, reprodukovaným v učebnicích vlastivědy a českého jazyka. Klaus má úspěch mimo jiné proto, že některé jeho zkratkovité formulace rezonují se sebestředností českého dějepisu. Úspěch nacionalistů ukazuje, že naše kultura a vzdělání by se měly mnohem více než dosud otevřít evropským a rovněž mimoevropským vlivům. Pro začátek by české veřejné diskuzi prospělo, kdyby se poctivěji a přesněji mluvilo o tom, co je to ten tolik démonizovaný multikulturalismus. Dokud to neuděláme, budeme mít v Klausovi a Landovi takového prezidenta a nejpopulárnějšího zpěváka, jaké si zasloužíme.