Rusko se v těchto dnech snaží zabránit tomu, aby vznikla světová pandemie ptačí chřipky, v jejímž důsledku by mohly zahynout miliony lidí. Je na takovou možnou pandemii Evropa efektivně připravena?

zejména jeho velmi sporný podpis pod "dopisem osmi" z 30. ledna 2003, jímž Havel vyjádřil nekritickou podporu Bushově útoku na Irák a vytvořil - pouhé dva dny předtím, než vypršela jeho prezidentská funkce - tak falešnou představu v zahraničí, že Češi invazi do Iráku podporují, ostře kritizoval velmi dobře vyargumentovaným příspěvkem, předneseným letos v červnu na jedné akademické konferenci ve Francii český rusista z University of Pennsylvania Peter Steiner. Steinerův text pod názvem "Václav Havel a invaze do Iráku" otiskla v sobotu dne 20. srpna v příloze "Kavárna" ve zkrácené verzi Mladá fronta Dnes.

Plnou verzi českého překladu naleznete ZDE

Se zájmem jsem se začetl do eseje Petera Steinera "Václav Havel a invaze do Iráku", kterou doporučujete v dnešních Britských listech. Na "velmi dobře vyargumentovaný příspěvek" jsem se těšil. Musíte mi věřit že to říkám nerad, ale po radostném očekávání následovalo trpké zklamání. A to hned v prvním odstavci, píše Jiří Staněk. Autor nejdříve cituje zprávu z moskevské Pravdy o sovětské invazi do Československa, kdy podle autora "nemohl soudruh Brežněv než neoslyšet upřímně míněnou prosbu "zdravého jádra KSČ" a neposkytnout kýženou "bratrskou pomoc". Hned vzápětí následuje tento odstavec:

Ano, pan Staněk má pravdu co do faktického znění dopisu. Nicméně je třeba číst mezi řádky. Nikoli samotné provedení, ale zejména záměr a idea tvoří a je tedy rozhodující. Pak se musíme ptát, proč "zvací dopis" několika evropských státníků vůbec vznikl? Co do funkce vidím naprostou paralelu mezi zvacím dopisem několika soudruhů KSČ, opravdových přátel Sovětského svazu a několika evropských státníků, opravdových přátel Spojených států.

Letečtí piloti si stěžují, že jejich zaměstnavatelé je nutí startovat s letadlem, i když má menší technické problémy. V minulých dnech došlo k třem velkým leteckým haváriím, ve Venezuele, v Řecku a v Itálii.

Loňský rok byl vyhlášen jako nejbezpečnější rok v celé historii letectví - při létání zahynulo loni celosvětově jen 428 osob. Letos už jich při komerčních letech zahynulo více 550.

Předem se, pane Čulíku omlouvám za gramatické poklesky. S češtinou mám problémy od dětství. Nicméně smysl moje věty dávají. A o to mi, v mém dopise Vám, jde. (Redakčně upraveno, pravopisné chyby odstraněny, pozn. red.)

Nevím, pane Čulíku, zda je to produkt Vašeho počítače, nebo je li to dílko pana Kotrby. Usuzoval bych, že se jedná o podlý zvratek synka prorežimního "umělce" jenž sochal socialistické umění.

Ať jste to byl Vy nebo on, jedno je jisté. Vy jste otec zakladatel a šéfredaktor v jedné osobě. Proto také, s přihlédnutím na to, jak jste si vždy zakládal a neustále a opakovaně deklaroval objektivitu a serióznost, jste zodpovědný za svinstvo, které pustíte na vaše Listy.

Tento komentář Jana Čulíka vyšel v úterý 23. srpna v deníku Právo ZDE

Pěkný alternativní pohled na Czechtek je ZDE, píše Štefan Švec a dodává: Už titulky jako "Většinu zranění si technaři způsobili sami mezi sebou" nebo "Technofašisti okupovali z 90 procent cizí pozemky" stojí za to.

Je mi líto, že si Jan Čulík veřejně protiřečí.

Když tvrdí, že neexistuje národní charakter či charakter určité společnosti, nejen že předstírá, že to ví líp než tisíce velmi inteligentních univerzitních odborníků i jinde, kteří studují národní charakteristiky, ale, a to je důležitější, protiřečí i sám sobě, nebo't on sám velmi často "charakterizuje" Čechy jako to či ono.

Reakce na článek Jana Čulíka "Nesmíme propadat mýtům"

Mnoho polemik o Češích a jejich (ne)bojovnosti zmiňuje domácí a zahraniční odboj za druhé světové války, občas Čsl. legie a před nimi jen husitské války.

Ale to je velké zkreslení, Češi, jak ve smyslu zemském tak etnickém, nezanikli v 15. století a nevynořili se ve století 20. Češi byli podstatně zastoupeni v armádách habsburské monarchie (ve všech jejích formách, o Rakousko-Uhersko se jednalo jen v letech 1867-1918) během těch mnoha válek, které tato říše vedla, píše Antonín Mareš.

Reakce na článek Jana Čulíka "Nesmíme propadat mýtům"

Tentokrát se musím ozvat - píšete (v podstatě), že neexistuje nic takového jako je národní charakter. Vyzdvihujete našich "pár" výjimek (v řádech tisíců?), které se odhodlaly něco dělat. To není důkaz.

Domnívám se, že nemáte právdu - národní charakter existuje - se vším všudy. Ano, Češi jsou pragmatičtí a inteligentní - bojují však především pomluvami. Podle vašich příkladů se dá říct, že jsme národ zlodějů - vyjmenuju vám tu "některé" příklady. Budete s tím souhlasit? ptá se Richard Bláha.

Poznámka "(No, ale, stejně nebojovali, po zavedení mimořádného stavu v r. 1981, pozn.red.)" je dětinská, jako kdybych jako Brazilec řekl o Argentincích, že sice tvrdí, že hrají lepší fotbal než my, ale nevyhráli tolikrát světový pohár. Říct něco takového o Polácích znamená ignorovat to, co nám o nich historie naznačuje, a také to, co nám naznačuje o Češích.

Musíme přijmout známý fakt: Poláci jsou bojovníci a Češi nikoliv. Říci, že Poláci nebojovali poté, co byl v Polsku za Jaruzelského vyhlášen mimořádný stav, je krátkozraké. Je to sofistika.

Autorem redakční poznámky "(No, ale, stejně nebojovali, po zavedení mimořádného stavu v r. 1981, pozn.red.)" jsem já. Nenapsal jsem ji, jak se Fabiano Golgo domnívá, "protože jsem byl uražen" (skutečně si myslíte, že jsem nacionalista? :)), ale proto, že se mi příčí vytváření jakýchkoliv falešných mýtů.

Chtěl jsem poukázat na to, že navzdory údajnému "polskému hrdinství" ani "polští hrdinové" nedokázali učinit proti náhlému zavedení "válečného stavu" v roce 1981 a internaci antikomunistických aktivistů vůbec nic - totalitní režim byl prostě silný, takže ani příslovečné polské hrdinství se v té situaci neuplatnilo. Možná, že se za komunismu proti totalitě v podstatě nedalo bojovat - měl jsem vždycky pocit bezmoci, hlavně proto, že bylo nesmírně obtížné se s druhými lidmi komunikačně spojit a zorganizovat - společnost byla záměrně atomizována a na to, aby každý byl v individuální izolaci, dohlížela tajná policie.

Tak konečně vím, kde jsou naše penze, přesněji, kde tedy budou. Nebudou, jak se někteří z vás obávají, prošustrovány, ale budou zabetonovány. Jak jsem k tomu došel? Jednoduše. Na základě červencového rozhodnutí vlády, obdrží letos Státní fond dopravní infrastruktury z výnosů privatizace celkem 30,8 miliardy korun. Media jen přitrouble "zahafala", jak vláda hodlá utrácet nejvíce v historii. Jinak nic.

První Monbiotův zákon novinářské práce: Jestliže řeknete lidem to, co už sami znají, poděkují vám. Řeknete-li jim něco nového, budou vás nenávidět.

V žádném případě netrpím iluzí, že za těch pár týdnů, po které vám na těchto stránkách přináším znepokojivé informace o ropném zlomu, se mohlo v hlavách většiny obyvatel českého dolíku a moravských úvalů něco zásadního změnit. Od tak banálního důvodu, jakým je vrcholící okurková sezóna, přes nabubřele hlučný mediální balast, který v zájmu ředitelů zeměkoule ztěžuje orientaci ve virtuálním prostoru všem hledačům pravdy, až po obecnou vlastnost lidské psychiky vytěsňovat věci nepříjemné a nežádoucí - vše hraje proti mé poněkud donkichotské snaze být slyšen, nota bene ve věci, která se při bližším ohledání zdá být existenciální povahy pro většinu lidstva. Mé články na téma ropného zlomu čte v průměru kolem 4000 lidí, což je pro internetové médium tohoto formátu bezesporu slušný výsledek, ale vzhledem k závažnosti tématu je to zoufale málo. A nakonec -- kdo jsem já, abych si dělal ambice být slyšen těmi, kdo mají reálnou moc něco ovlivnit? Takoví lidé jako Mike Ruppert bijí na poplach už možná 10 let, jejich názory si už našly cestu k mocným tohoto světa -- a co se změnilo?

O idealistech se často soudí, že jsou nepraktičtí a nejsou schopni dostatečně pragmatického přístupu. Může se zdát, že idealisté často prohrávají, ale většinou jde jen o oční klam vznikající tím, že zůstáváme příliš uzavřeni v únavném stereotypu každodennosti. Nahlédnout dál, než umožňuje letmý pohled na obzor, to bývá jeden ze způsobů, jak se vyhnout zklamání z takových proher. Všeobecné opovrhování idealismem bývá průvodním jevem takových těch časů bez velkých dějin, časů obyčejného společenského provozu.

Před pětadvaceti lety započala v Gdaňsku stávka.

Již skoro desetiletí dojíždím do jiného okresu, stav silnic je rok od roku horší, v důsledku pro uživatele nebezpečný.Údržba není na komunikacích 2. a 3. tříd téměř žádná nebo i žádná, tyto silnice jsou zarostlé v okrajích trávou do výše o přes 1,5 m, z toho důvodu jsem měl letos střet s divokým prasetem se značně vysokou škodou, střetu zabránit nešlo ani při 40 km rychlosti. Rozbití silnic zejména v nepřehledných zatáčkách způsobuje, že řidiči se výtlukům vyhýbají do protisměru i za cenu rizika možného ohrožení, srážky, píše Jaromír Eliáš.

Pokusil se napsat na ministerstvo dopravy, ale nepochodil.

Když jsem se zhruba před půl rokem zmiňoval ve svém článku na Britských listech o protikuřáckém zákoně, jenž tehdy nebyl schválen nejspíše hlavně kvůli českým "liberálům" , kteří ho z pro mě nepochopitelných důvodů považovali za zásah do osobních práv jednotlivce a kdoví co ještě, tak jsem netušil, jak brzy se k němu poslanci vrátí. Obával jsem se, že bude s tímto návrhem zákona na dlouhou dobu konec. "Moji" milí a pracovití poslanci mě ale skutečně překvapili a v těchto dnech pro(ti)kuřácký zákon skutečně schválili. Ve svém předchozím článků jsem si pohrával s myšlenkou, že odpůrci tohoto zákona se obávali vystoupit proti kuřákům jednoduše proto, že si nejsou jisti, zda kuřáci netvoří mezi voliči většinu. V duchu jsem to odhadoval tak "půl na půl" a ona je reálná situace (alespoň podle jakýchsi průzkumů, se kterými operovaly některé sobotní české deníky) ještě mnohem horší. Údajně se tomuto bohulibému koníčku věnuje plných 67% Čechů. Teď už chápu poslance, kteří správně uvažují "tak nějak politicky" (za což by je v jiných souvislostech třeba takový premiér Paroubek jistě pochválil) a prozíravě zákon uložili "k ledu".

Policisté, kteří sledovali v pátek 22. července Brazilce Jeana Charlese de Menezese, věděli, že nezosobňuje "bezprostřední hrozbu".

Vysoce postavené zdroje v londýnské Metropolitní policii sdělily tisku, že členové policejního týmu, který sledoval de Menezese při jeho cestě do stanice metra v londýnském Stockwellu, si byli vědomi, že se nechystá odpálit bombu, že není ozbrojen a že se nechová podezřele. Teprve, když se k nim přidali ozbrojení policisté, bylo rozhodnuto, že je tak nebezpečný, že byl zastřelen sedmi výstřely do hlavy.

Patřím k pamětníkům obou invazí cizích vojsk do Československa, ke kterým došlo ve 20.století. Opakování nepříjemného zážitku stupňuje jeho účinky. 21.8.1968 proto vnímám jako den nezapomenutelné národní potupy a konec beztak sporné legitimity komunistické moci: lze-li s velkou dávkou tolerance a zavázanýma očima připustit, že puč z 25. 2. 1948 byl převzetím moci s využitím ústavních nástrojů a od toho vyvodit domněnku legitimity totalitní moci, pak o režimu, nastoleném po vpádu vojsk platí nahá pravda, že šlo o kolaborantský režim, opírající se o přítomnost okupační armády na našem území.

Poslední dobu se mezi lidmi s mandátem šíří panická hrůza z lidí bez mandátu. Tedy ne z těchto lidí, nýbrž z rozsahu jejich svobod. Jak již naznačil Lubomír Zaorálek, k jehož článku vyšel komentář už v pátek, debata nad (ne)tolerancí k odlišnostem se zejména v poslední době stává velmi vážnou.

Studentka E.S. a její přítelkyně byly tuto středu v noci napadeny skupinou mladých mužů. Člověka, který se dívek zastal, se agresoři pokusili brutálně zbít. Přes okamžitou prosbu o pomoc nebyla Policie České republiky schopná na místo v centru Prahy dorazit ani po téměř dvaceti minutách...

Nejzajímavější zprávou, která se ke mně v posledních týdnech, možná měsících a snad i letech dostala, není, jak si možná myslíte, důležitá a vzrušující informace o tom, že herec Brad Pitt se chce zase ženit nebo že jedna pornomodelka, nyní moderátorka, se nemůže rozhodnout, jestli si má vzít Sagvana Tofiho, ačkoliv to bylo v novinách hned vedle mrtvých z různých teroristických útoků a zabíralo to mnohem víc místa.

Takhle však zprávy nelze hodnotit -- kdybychom brali jako měrnou hodnotu počet článků, které o nějaké události vyšly, zjistili bychom, že nejdůležitější událost české kultury v roce 2003 bylo, že nějaký klávesový hudebník opustil skupinu, která se jmenuje Julie, Žofie nebo Lucie.

Byla to jistě také velmi důležitá událost, ale informace, o níž mi teď jde, je ještě podstatnější. Nebo aspoň stejně podstatná.

V červenci 2005 přispělo celkem 110 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 14 862 Kč. (Viz apel Jana Čulíka "Proč to nejde".) Na internetovém účtu Paypal máme nyní 732.19 USD. Přispěl jen zlomek z celkového počtu více než osm tisíc čtenářů denně, děkujeme. Apelujeme i na ostatní, aby nám třeba i malým, pravidelným finančním příspěvkem pomohli rozšiřovat a profesionalizovat práci časopisu ve veřejném zájmu, kterou děláme zadarmo. Vybranou částkou financujeme postupné dopracování našeho redakčního systému a odstranění četných nefunkčností, financování systematické novinářské práce to však zatím neumožňuje. Právě pro nedostatek financí jsme dosud nebyli schopni zprovoznit celou řadu potřebných technických funkcí serveru (vyhledávání, statistiky, knihovnu, galerie, zasílání BL mailem, onlinové chaty, odstranit četné technické chyby).

Finanční dary Občanskému sdružení Britské listy jsou v ČR odečitatelné ze základu daně z příjmu. Vydáváme k tomu na požádání písemné potvrzení.

Děkujeme všem, kteří podporují provoz Britských listů finančními dary i zadáváním reklamy.

Jsme vám velmi vděčni za finanční záchranu našeho serveru, prosíme však: nepřestávejte přispívat, umožníte nám dělat naši práci lépe a efektivněji, budeme si moci například systematicky financovat právníka, což byl mělo být pro náš list nezbytné. Financujte si k vlastnímu prospěchu kritický a nezávislý deník.

Jsme vděčni za každý drobný příspěvek na provoz Britských listů, který je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisen Bance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2.

Čtenáři ze zahraničí mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

Britským listům můžete psát na adresu redakce@blisty.cz, šéfredaktor Jan Čulík má adresu culik@blisty.cz a také J.Culik@slavonic.arts.gla.ac.uk , pražský redaktor Štěpán Kotrba má adresu stepan@kotrba.cz a skype stepan.kotrba, technickému správci Dominiku Joe Pantůčkovi pište na adresu joe@joe.cz.