V Právu vyšel 8. srpna článek podepsaný Lubomírem Zaorálkem pod patrně neúmyslně dvousečným názvem Kde končí svoboda. Myslím, že ho PhDr. Lubomír Zaorálek na rozdíl od článků soudruha Paroubka nejen podepsal. Ale možná se mýlím.

Jako člověk, který se jazykem pár desetiletí zabývá a živí jako praktik -- překladatel, tlumočník, redaktor, autor textů, nakladatel, atd. -- vím, že jazyk je sviňa, žije si svým životem. Jakmile chvilinku nejste ve střehu, už vám něco vyvede. Jeho oblíbeným žertíkem je, že říká něco, co jste rozhodně prozradit neměli v úmyslu.

Mimochodem víte, že z cca 5 000 -- 6 000 jazyků světa je čeština co do počtu mluvčích 59. nejrozšířenější jazyk na světě? (Viktor Krupa, Jozef Genzor, Ladislav Drozdík: Jazyky sveta, Obzor, Bratislava 1983)

Novější údaje jsem nenašel, ale moc jsem se nesnažil. Ale i kdyby byla čeština v pořadí poklesla, je to fuk, první stovka je první stovka. Docela to poopravuje optiku: jsme malý národ. Jsme malý národ?

Ale pojďme k věci.

Jazyk mluvčího prozrazuje, často i zrazuje. Občas dobrý slouha, častokrát zlý pán.

Zkusím konfrontovat jednotlivá vlastní tvrzení Lubomíra Zaorálka - citace rozhodně nevytrhnuté z kontextu - s logikou a v míře nezbytné je komentovat:

"Veřejná debata o události zvané CzechTek nabyla podoby velmi pestrého a nepřehledného karnevalu názorů, v němž je dovoleno tvrdit prakticky cokoliv."

Je to dobře, nebo špatně? "Nepřehledný karneval", možnost "tvrdit prakticky cokoliv" jsou jednoznačně tvrzení se záporným znaménkem, která vybízejí čtenáře k zaujetí názoru ještě před přečtením článku. Ale hlavně opravňují autora tvrdit cokoliv. I podvědomí je sviňa.

"Oč tedy kráčí?... Problém je jinde..."

Vy neinformovaní, nezasvěcení, tomu vy nerozumíte, já vám to vysvětlím.

"Událost totiž klade jinou naprosto zásadní otázku... Otázka zní: Jaké odlišnosti, zvláštnosti, odchylky jsme ochotni v naší společnosti akceptovat? Jak daleko má až zajít tolerance vůči odlišnostem?... Jakou míru jsme schopni snést? Není to tak, že když překročíte určitou hranici, není už návratu? Za tou hranicí pak může být jen rozklad. Společnost už nebude životaschopná. Ptejme se: odkud začíná úpadek? Pokud v minulosti existovalo masopustní veselí, právo na nevázanost, právo vybočit z kolejí všedního dne, tak i tyto nevázané chvíle byly součástí vytvořené a přijaté tradice. Tradice, s níž se všichni ztotožnili. Takové oslavy pak nebyly pouze bohapustým chaosem a výtržností, která mnohým drásá nervy a uvádí je v zoufalství. Podniky podobné tomu v Mlýnci nejsou jinou kulturou, ale spíše vpádem barbarství, které útočí na všechny kolem... Všem těm, kdo dnes tvrdí, že se zde bijí děti, kteří nosí svíčky k sv. Václavovi a kteří požadují demise, bych chtěl připomenout, že žijeme v zemi, ve které se s velkou tolerancí umožňují nejrůznější druhy rozmanité, velmi volné zábavy... Podmínkou svobody je vyspělá kultura. Nekulturnost a barbarství svobodu ničí... Svoboda nutně naráží na překážky, a musí proto být spojena s vyjednáváním... Dokladem elementární kultury je v případě konfliktu ochota jednat a hledat dohodu, ochota respektovat druhého... jakékoli přijatelné řešení vzniklého sporu mezi vyznavači techna a státem nemůže vzniknout bez ochoty příště respektovat dojednaná pravidla..."

Tolik text Lubomíra Zaorálka. Zkrácení je nevýznamné, mohl bych text ocitovat celý, nic by se nezměnilo. Moc omáčky v něm není. To autorovi přičítám k dobrému, nerad se brodím.

Lubomír Zaorálek jako zkušený politik ponechává stranou špatně hájitelný tenký led práva, možná ho přeceňuji, a právo mu ani náhodou nepřišlo na mysl, a odkazuje na ozkoušený klasický vzorec my versus oni, přičemž oprávněným mluvčím nás všech jsem já. Xenofobie jako podle encyklopedie. Ozkoušený model: my spořádaní versus máničky, feťáci, živlové atd. atd. V horším případě cizinci, židi...

A juž to jede úvozem temným kol černých skal podle vzorců zavedených po desetiletí, spíš staletí, možná tisíciletí: Proč bychom my měli někoho tolerovat? Smrt naší společnosti, rozklad, úpadek...

Ano, my se můžeme, my se umíme bavit. My všichni! Ale po našem, tradičně. Štěbence a šmytce! Ne kytáry a dlouhé vlasy! Máničky ostříhat! A ne že budou hrát tak nahlas! To je rámus, a ne hudba. Naše národní! Ta jejich muzika nahlas, barbarství a výtržnictví! Naši pracující jsou z toho zoufalí, nemají klid na práci! Je to útok na naše zřízení (druhdy socialistické, dnes sociálně demokratické...?).

"Odlišnosti, zvláštnosti, odchylky, schopni akceptovat, tolerance vůči odlišnostem, schopni snést, není návratu, rozklad, nebude životaschopná..."

My kulturu podporujeme, zvláště soudruhy, kteří jsou politicky vyspělí a mají povolení, přehrávky. Ti kteří je nemají, nemají je právem, protože jsou to barbaři a kulturu ničí. Tu naši. Socialistickou. Národně socialistickou. Národně sociálně demokratickou.

Nemylte se, svobodu smíte mít jen takovou, jakou si s námi vyjednáte, jakou my vám dovolíme. A pokud příště budete zase zlobit, nepřistoupíte na naše podmínky, tak se těšte. Musíte nás respektovat, musíte se řídit naším názorem, ne hauzírovat nějakými právy, zákony. O tom se my s vámi nebudeme bavit. Na to si nehrajte. Nebo hrajte, a pak si přičtěte následky.

Jazyk svléká myšlenky donaha. Socialismus, komunismus, maoismus, nacismus, fašismus, to jsou jen kosmetické varianty feudalismu, případně teokracie nebo jejich kombinace v různém poměru, pokud sjednotíte zastírající pojmy, jak já říkám slovní počišťovače, na společného jmenovatele.

A pak ta hnusně primitivní obmyslná protiparoubkovská, protisocialistická matematika. Podle mluvčí policejního prezidia Blanky Kosinové šlo na mzdy a související náklady zasahujících policistů necelých 26 milionů korun. Někde jsem četl, že policistů bylo cca 1 200, to by dělalo více než 21,5 tisíce korun na jednoho muže v brnění. Předpokládám, že těch 26 milionů jsou náklady navíc nad obvyklou mzdu (přesčasy, odlučné atd.). Že by téměř všichni naši obrněnci byli v pohotovosti už několik týdnů? Že by v nákladech byly zahrnuty i generálky? Vždyť podle novin plat policisty za měsíc sotva dosahuje této sumy! Vsaďte se, že odpověď na tuto otázku budeme čekat tak dlouho, až už se nikdo nebude ptát.

Po nástupu paroubkovského jazyka je příznačné, že zdánlivě diametrálně odlišná, na hony vzdálená, kultivovaná forma zaorálkovského sociáldemokratismu začala používat ne sice profláknuté termíny jako ztroskotanci, ale po lehkém odkopání na úroveň významu ještě přímočařeji totalitní slovník než vůdce sám. I podvědomí je sviňa.

Možná bych mohl připomenout, že přehnaně sebevědomý pokus špiček SA trumfnout vůdce v radikálnosti podle historie nebyl nejúspěšnější. Na druhé straně ne všichni uznávají argument, že historie se často opakuje.

Autor je majitel stejnojmenného vydavatelství a nakladatelství