Například, co napsal o Češích v tom svém známém apelu o finanční pomoc od čtenářů? Necharakterizoval snad Čechy jako národ, který velmi rád dostává něco zadarmo? "Vím, že v českém prostředí lidé rádi přijímají něco za nic (...)"

Anebo když protestoval proti tvrzení Štěpána Kotrby, že Emma Čulíková prostě nemůže nikdy pochopit český film, napsal například: "Vím, že Češi hovoří jen mezi sebou."

A co například jeho článek s titulkem "Češi pořád chtějí někoho zakazovat"? Kteří Češi? Všichni nebo jen někteří? A co když v témže článku se Čulík zmiňuje o tom, že "Zajímavé je, jak málo jsou Češi schopni kriticky rozebrat názor, s nímž nesouhlasí"? Neznamená to, že je jedním z nich? - to usuzuji podle jeho reakce na můj článek o jeho redakční poznámce.

Podívejme se ještě na jiný jeho článek: ""Největší Čech a Jára Cimrman". Zde píše "Potíž je, že nominace fiktivního hrdiny je typicky českým podvrácením celého projektu, který v podstatě anarchistická a antiheroická česká veřejnost právem interpretuje především jako pokus (...)" - Tady, zdá se, se mnou souhlasí, že je na Češích něco "typického", že?

Tím protiřečí svému vlastnímu argumentu, že "Velmi nerad dělám úsudky o 'národním charakteru' - jsem přesvědčen, že taková věc v podstatě neexistuje". Pokud to neexistuje, proč sám tak často hovoří o národním charakteru Čechů?

Na základě těchto příkladů bych chtěl protestovat - a to jen kvůli tónu jeho reakce na můj článek (Milý Fabiano...) a kvůli tomu, co je mezi řádky, když mi radí, abych nepoužíval pivní řeči jako vzorek, jímž bych poškodil svou pověst. Měl by být chytřejší a chápat, že můj vzorek nebyl hospodskými "kecy": Použil jsem jen "lidský" způsob argumentace v článku, který není zaměřen na odborníky, antropology či sociology. Přečtete-li si ho pozorněji, zjistíte, že jsem psal o tom, že tyto řeči mezi přáteli jen prokázaly, že u nich existují už známé prototypické charakteristiky. Nedospěl jsem k závěru na základě onoho večera v té hospodě, že Češi jsou takoví a Poláci makoví... Jen jsem potvrdil něco, co lidé od Ladislava Holého až po Timothy McCage Halla, mezi mnoha jinými, včetně mnoha Čechů, říkají o "charakteru" tohoto národa.

A trvám na tom, že se Čulík nesmírně mýlí, když zpochybňuje existenci českého či britského charakteru nebo jiného národního charakteru. Dělá tutéž chybu, kterou činí tolik čtenářů, když mi píší argumenty jako "Jestliže já nedělám to, co tenhle Golgo píše o Češích, a já jsem Čech, tak to není pravda, Češi takoví nejsou."

To, že mně se nelíbí brazilský karneval, samba, život na pláži či mulatky, neznamená, že se nelíbí Brazilcům...

No, milý Čulíku, jedna výjimka pravidlo nedělá. Většina Čechů má určité společné charakteristické rysy a to je jejich národní charakter. Němci jsou drtivou většinou pořádní, pracovití, suší. To neznamená, že nenajdete Němce, kteří jsou nepořádní. Lze najít i Francouze, kteří mají rádi hamburgery. Ne všichni Američané jsou náboženští bigoti, ale Amerika je kalvínský národ!

A ten článek o Češích, kteří bojovali pro svůj národ, se zmiňuje jen o vojácích (Čeští legionáři, čeští letci v Británii, rozpuštění československé armády...) - i když přidává ještě i české intelektuály - jenže většina Čechů intelektuálové nejsou.

Samozřejmě, že každý národ má mnoho obyvatel, kteří jsou ochotni bojovat. Mnoho z nich se dává do armády. Rozdíl je v tom, že v Polsku na začátku druhé světové války šli do zbraně obyčejní lidé a čelili smrti od nacistů. Češi to udělali až v onom nechvalném Pražském povstání, kdy už nacisté byli na ústupu. (Pozn. JČ: To není pravda: v září 1938 československá armáda mobilizovala jako jeden muž a byla by proti Hitlerovi tvrdě bojovala, kdyby ji politikové neodvolali. Svobodova armáda v Rusku se skládala z civilních dobrovolníků, stejně tak čeští vojáci v západní armádě byli dobrovolníci.)

A samozřejmě, pak Češi uplatňovali násilí vůči německému obyvatelstvu v Sudetech! Pak bylo velmi lehké být odvážný a vyhazovat ženy, děti a neozbrojené muže z jejich domovů, některé do řeky, a nutit většinu, aby šli pěšky, nebo jeli vlakem, do reichu.

Závěrem: myslím, že nejlépe lze charakterizovat Čulíkovu reakci z jedné věci, kterou mi řekl před smrtí Ladislav Holý: Dávejte si pozor na to, že všichni Češi vás budou varovat, že ostatní Češi jsou "Čecháčci", jen oni sami jimi nejsou. Vždycky budou ukazovat prstem na ostatní Čechy, jako kdyby se jim sami nepodobali.

Neříkám, že je Čulík Čecháček, ale mám podezření, že je to typický Čech, vzhledem k tomu, že neustále na tento národ poukazuje prstem...

Z angličtiny přeložil JČ

Poznámka JČ: Opravdu na mě dělá dojem Fabiánovo rozhorlení, nemohu však než zopakovat, že při osobním styku s kýmkoliv, v jakémkoliv národě, se mýtotvorné stereotypy o "národních vlastnostech" zcela rozpadají a pokud existují - jak píšu už dlouho - jedině v náznakových tendencích. To je aspoň moje zkušenost.

Poznámka ŠOK: Poznámka Jana Čulíka je kvintesencí toho, co provází diskurs sociologů s psychology, co provází sociální psychologii a antropologii - téma skupinové typologie. Statistické metody v sociálních vědách dají pak odpověď tam, kde se vzpírá subjektivní zkušenost jedince.

Pokud zkoumáme ovlivnitelnost jedince reklamou, má laik podvědomou blokaci vůči konstatování "jsem ovlivnitelný, nakupuji reklamu a ne užitnou hodnotu". Pokud srovnáme křivku prodeje výrobků s křivkou investic do reklamy toho konkrétního výrobku, nastane vyděšení laiků. "Jsme ovce, jdoucí na porážku u pokladny hypermarktu?" Ne. Profesor JČ ovce není. Adolescent XZ také ne. Přesto se reklama investorům vyplatí, neb se na rozhodování mezi jednotlivými výrobky s rámcově stejnou hodnotou podílí sedmdesáti procenty...

Stejné je to i tehdy, hledáme-li shodné modely a archetypy chování sociálních skupin v hranicích, definovaných "sociálním vesmírem", jazykovou bariérou, hranicí osídlení či kulturními segmenty. Prostě existují. Navzdory "subjektivní zkušenosti" toho kterého čtenáře podobného výzkumu. Existují už jen proto, že pohádky formují jádro osobnosti jako mezigenerační poselství a je rozdíl mezi Kačerem Donaldem, Hloupým Honzou a Petrem Panem.

Výsledkem je po letech učení a sociální interakce archteyp nazvaný třebas "britský charakter" či "česká vychytralost", jak je pro laiky zmiňuje antropolog Golgo. Definiční schéma pro přežití v dané kultuře. Jan Čulík stojí na rozhraní dvou světů - je Čechem v Británii a Skotem v Česku. Proto možná cítí "národní" témata i jejich vliv na své vlastní rozhodování jinak. Nenaučil se ještě milovat hon na lišku či koňské dostihy a zapomněl už mámivou opojnost dětských představ o vlkem sežrané babičce, čtoucí vnukovi pohádku O Karkulce... :-)