Sedm dlouhých let jsem měl na základě čiré náhody doma divokého holuba - od holátka jsme ho vykrmili (syrovátkou podávanou injekční stříkačkou přímo do volátka....) až do dospělého holuba.

Žil s námi doma, protože se sám rozhodl, že nevyužije svobodu, kterou jsme mu nabídli, když jsme ho naučili postupně létat - létal si venku, jak chtěl a vždy měl otevřené okno (i v zimě) do koupelny, ve které měl svoje místo.

Poznal jsem, co znamená pojem holubičí povaha (to se říká o Češích ve smyslu - holubice jako symbol míru - velký omyl).

Neustále vyhledával půtky - promiňte mi to slovo, ale byl to klasický rozesírač, pořád "se mu něco nelíbilo", protože to nebylo "po jeho". Ano - takto chápaná holubičí povaha našeho národa je přesná - jsme rozesírači. Ať se nám to líbí nebo ne.

Když hrajeme jakýkoliv sport proti silnějšímu soupeři, dokážeme ho rozložit (jsme chytří, přemýšliví, učenliví - ne nadarmo a ne náhodou je náš člověk Komenský), ale především rozesrat. To slovo je poněkud neslušné, ale zcela přesné v tom významu.

Proto se nás soupeři bojí. A to, podle mého, platí i v životě politickém a lidském. Vezměte si historii - na Čechy prakticky nikdy nebylo spolehnutí. Právě z důvodu pragmatičnosti (fakt je, že v průběhu středověku jsme vždycky nebyli malí...).

Myslím, že není potřeba se stydět za toto poznání - myslím, že nám tohle v podstatě ostatní závidějí. Jenže je potřeba si to všechno uvědomit, přiznat si to a pracovat na tom, abychom se dílem této povahy zbavili a dílem se ji naučili využívat v náš prospěch, ne na úkor druhých...