Vedení loděnic pojmenovaných podle Vladimíra Iljiče Lenina propustilo toho roku na jaře řadu lidí ze zaměstnání z důvodů očividně politických. V srpnu, kdy by člověk očekával odhodlání spíše k odpočinkovým aktivitám, spontánně vznikla stávka, která stála na počátku epochální dějinné změny. Realisté všeho druhu v té době v naší zemi, ale také v Polsku, pokud si nešetřili odvahu na lepší časy výmluvným mlčením, rádi říkali, že mezinárodní situace změnám nepřeje, že provokovat a dráždit medvěda se nevyplatí, že nejlepší je nedělat vůbec nic a čekat na příznivější dobu. Odvahou tehdy imponoval Lecha Walesa. Nikoliv svým skokem přes plot loděnic přímo na stupínek před demonstrující dav - přes plot u nás běžně skáčí i dobré hospodyňky pro pírko. Imponoval odvahou, se kterou přizval do Gdaňska jako poradce přední představitele disidentských kruhů. Zejména však imponoval odvahou skutečně těmto poradcům naslouchat. V gdaňských loděnicích se tehdy zformovalo intelektuálně politické centrum, které neslevilo ze svého politického i lidského idealismu, ale zároveň se vyvarovalo obvyklých chyb, kterých se vyjednavači v jejich situaci dopouštějí. Žádné takové to "my s nimi nebudeme mluvit, vždyť každý vidí, že lžou". Vyjednávání s komunistickou státní mocí nebylo snadné. Trvalo několik týdnů a několikrát vypadalo jako ztracené.

Stávkovému výboru se podařilo vyvážit radikály ve vlastním táboře nikoliv vahou nějaké skupiny umírněných, nýbrž důslednou vyjednávací strategií, která umožnila neustupovat, ale ani nevyhrocovat situaci. Od revolucionářů se tolik trpělivosti zpravidla nečeká, tím spíše, že zástupy dělníků, kterých stávkový výbor používal jako silného vyjednávacího argumentu, měly tendenci k postojům spíše radikálním. Nejistota vyjednavačů stávkového výboru byla obrovská a pochopitelná - jednotky zvláštního určení mohly v kterékoliv chvíli obsadit loděnice, pozatýkat formující se odborářské struktury a zlikvidovat nejen stávku samotnou, ale i jakýkoliv další odpor možná na řadu dalších let. Ostatně tomu tehdy ještě nebylo ani deset let, kdy se stalo něco podobného - právě v Gdaňsku bylo v prosinci 1970 postříleno více než padesát demonstrujících dělníků.

V Gdaňsku tehdy vznikaly základní funkční vzory budoucí polské, respektive postsovětské demokracie. Jednat se musí veřejně, to byl imperativ tehdejšího stávkového výboru v Gdaňsku. Jakoukoliv snahu jednání uzavřít nebo přesunout na jiné místo stávkový výbor rezolutně odmítal. Vyjednávat se musí srozumitelně. Prostým jazykem, nekomplikovanou strukturou jednání, slušně, důsledně, ale rázně. Vyjednávat se musí také přesvědčivě - bez náhlých a nevysvětlitelných zvratů, bez uhýbání, beze strachu. Ve vyjednávání vždy jde o hodnoty, které člověk prosazuje. Jen tak se rodí autority. A těch se tehdy v Gdaňsku zrodila celá řada.

Idealisté, to jsou ti po světě roztroušení potomci kastilského toulavého rytíře, na obzoru s větrnými mlýny. Jako on věří, že zdánlivě marné úsilí o dobrou věc má smysl. Že utrpení není nikdy náhodné ani nesmyslné. Vědí, že když člověka opouští štěstí, nesmí jej opustit vůle a duch. Drobné, třeba i každodenní porážky jsou pokorně přijímanou samozřejmostí, ale také zkušenostním vkladem, ze kterého později vyrůstají velká vítězství.

Koncem srpna 1980 byly podepsány gdaňské dohody, stávkujícím se podařilo vyjednat téměř vše. Mezitím se stávkové hnutí rozrůstalo a po pár týdnech vzniklo odborové hnutí Solidarita, o kterém čtenář jistě ví dost. Po šestnácti měsících došlo i na varování realistů: generál Jaruzelski vyhlásil výjimečný stav, Polsko se ocitlo v těžké několikaleté krizi. Kdekdo tehdy vyvolával, že se to dalo čekat, že to bylo jasné od samého počátku, že provokovat komunisty bylo nezodpovědným voluntarismem. Ale žádná z vůdčích veřejných autorit spojovaných s hnutím Solidarita se tehdy nezlomila, a to ani pod tíhou drastických represí. Pevná vazba mezi dělnickými vůdci a kruhy, které bychom mohli označit za varšavské intelektuály, se nerozpadla, takže jen o pár let později mohlo Polsko, v tomto případě už o něco pomaleji, dospět k definitivní demokracii, vyjednané za kulatým stolem. Polsko vstoupilo do současnosti s velkým dějinným zázemím, se společenskými autoritami, s pozitivními vzory, které se nevyčerpávaly seznamem úspěšných tenistů či skokanů na lyžích.

Jaký smysl má mluvit dnes o idealismu? Zdá se totiž, jako by pro idealismus dnes nebylo místo. V programu nejbližších let jako by ani nebyly velké bitvy, jen spousta malých, každodenních problémů, které je třeba účelně a prakticky řešit. Jaký idealismus, když zprávou dne může být zvýšení úrokových sazeb o čtvrt procentního bodu! Z hodnotově orientované demokracie se pomalu stává demokracie provozní, která velké myšlenky zpravidla zpracuje tak, že je rozemele na kaši bonmotů, protichůdných výroků a replik. Jenže my se nového, byť postupnému oživování hodnotových prvků naší současnosti nevyhneme, a to bude vyžadovat značnou míru idealismu a vizionářství.

Však to kolem sebe slýcháme téměř denně: jen žádná jednostranná či silná gesta; hlavně opatrně; brát ohled na různé zájmy; nepouštět se do nevyzkoušených věcí; ustoupit a ustupovat tomu, onomu nebo prostě komukoliv! Odvaha je tou vlastností, na kterou si ale každý z nás rád vzpomene po pětadvaceti letech. Proč je tedy tak vzácná dnes? Jen proto, že není na první pohled zřejmé, do čeho případnou vlastní odvahu investovat? Nejde a ani nesmí v každé době jít o dějinné zvraty, o revoluce, o velké kauzy. Pro pravé idealisty a jejich silnou vůli je však prostor vždycky. Ledaže bychom už vůbec nevěděli, oč vlastně usilujeme a co chceme.

Na nás záleží, jak bude tento čas vzpomínán za dvě, tři desetiletí. Dějiny totiž vždy vznikají v současnosti, jenže o tom v té chvíli skoro nikdo neví! Ani tehdy v Gdaňsku nikdo nemyslel na dějiny.