|
22. 8. 2005
Odraz památky 21. srpna 1968 v činechPatřím k pamětníkům obou invazí cizích vojsk do Československa, ke kterým došlo ve 20.století. Opakování nepříjemného zážitku stupňuje jeho účinky. 21.8.1968 proto vnímám jako den nezapomenutelné národní potupy a konec beztak sporné legitimity komunistické moci: lze-li s velkou dávkou tolerance a zavázanýma očima připustit, že puč z 25. 2. 1948 byl převzetím moci s využitím ústavních nástrojů a od toho vyvodit domněnku legitimity totalitní moci, pak o režimu, nastoleném po vpádu vojsk platí nahá pravda, že šlo o kolaborantský režim, opírající se o přítomnost okupační armády na našem území. |
|
Mohl-li mít někdo před 21. srpnem iluze např. ideologického rázu, od toho dne již nikoli. Od té chvíle se národ rozdělil: na pasivní většinu, která sice nesouhlasila s okupací, ale s vědomím bezmoci proti vnější přesile a bezohlednosti domácí páté kolony nějak přežívala, dále na aktivní menšinu, která se postavila jakýmkoli způsobem na odpor, a konečně na kolaboranty, kterým potupný ráz režimu nevadil a vstupovali dobrovolně do jeho služeb, srozuměni s tím, že aspoň někdy se budou muset dopustit křivdy na jinak smýšlejících příslušnících svého národa. Tyto skupiny žijí dnes dále vedle sebe a využívají demokratického prostředí k uplatňování svých skupinových zájmů, každá jinak. Díky lhostejnosti většiny národa, která byla okupací poškozena, a možná také díky cílenému nedbání smutného odkazu 21.srpna 1968 tvůrci veřejného mínění se nepodařilo přenést odstrašující historickou zkušenost na mladou generaci a s generačním posunem se její stopa v historické paměti národa rychle vytrácí. Slovo "kolaborant" ztratilo svou hanlivou příchuť a jeho použití pro slouhy posrpnového režimu se neužívá, ač je přiléhavé. V těchto dnech jsme vyslechli z úst vlivných lidí mnoho odsudků tohoto hanebného činu. Denně se ale přesvědčujeme, že do praktického života společnosti se prožitek pokoření národa okupací a jeho následného podřízení kolaborantské vládě už téměř nepromítá. Mimo jiné se to projevuje v opakovaných snahách necitlivých "technologů moci" bez ohledu na minulost prosazovat na významná místa ve státní správě lidi, kteří se v předlistopadové době nějak "spálili." Přesto považuji za nelegitimní diskusi kolem pokusu Jiřího Paroubka jmenovat ředitelem Úřadu vlády ČR Ivana Přikryla, registrovaného jako důvěrníka StB pouze v neoficielních, tzv. Cibulkových seznamech, které nejsou průkazným dokladem o jakémkoli provinění. Kategorie "důvěrník" je z hlediska lustračního zákona nezávadná, není tedy překážkou pro zastávání míst ve státní službě. Funkce ředitele Úřadu vlády ČR je ostatně nepolitická, jde o šéfa administrativního servisu pro vládu, za jehož práci nese vůči vládě předseda vlády. Připomeňme pro srovnání, že nepostradatelnou osobou pro Konrada Adenauera byl v jeho sekretariátě dr. Hans Globke, nacistický právník, jenž se podílel na tvorbě rasových zákonů Třetí říše a jejích vazalů. Konrad Adeauer si ho kvůli jeho pracovním kvalitám držel v době, kdy denacifikace byla v Německu podstatně žhavějším tématem než vyrovnání s totalitní minulostí v současné České republice, zemi s velmi relativistickou politickou morálkou. Premiér ovšem nedoceňuje nebezpečí, že NBÚ neudělí Ivanovi Přikrylovi souhlas k přístupu utajovaným skutečnostem. Může se stát, že za několik měsíců bude hledat nového ředitele, nebude-li se chtít dát občanům špatný příklad pohrdáním zákonem jako svého času Stanislav Gross v případě Václava Jakubíka. Z jiného soudku je ovšem Paroubkem posvěcený Bublanův pokus nahradit ve funkci policejního prezidenta "až do pátého kolena" na oddanost komunistickému režimu prověřeného "esenbáka" gen. Jiřího Koláře člověkem obdobného původu, plk. Mgr. Vladislavem Husákem. Ministr vnitra odbyl výhradu, že se jedná o bývalého příslušníka Pohotovostního pluku SNB, jako bezvýznamnou, tvrdě, že touto složkou museli projít všichni mladí příslušníci SNB. Jako by nebylo dost na tom, že v době, kdy kolaborantský charakter režimu nešlo ničím zastřít, plk. Mgr.Vladislav Husák volil dobrovolně jako způsob obživy službu v organizaci, která kromě ochrany socialistické zákonnosti-nezákonnosti sloužila k udržování moci okupačního režimu a potlačování občanských práv. To je vyjádření občanského postoje, který je neslučitelný s významným postavením ve správě demokratického státu. Chování bývalého "mlátičkáře" v krizi kolem CzechTeku bohužel prozrazuje zachování kontinuity jeho myšlení. Ale celý cirkus kolem obsazení funkce policejního prezidenta obnažuje daleko závažnější problém. Od r. 1989 už vyšly z Policejní akademie stovky policejních důstojníků, kteří jsou vyškoleni a vycvičeni v poněkud jiném duchu než jejich totalitní předchůdci (aspoň by to tak mělo být). Občas slyšíme, že někteří z nich předčasně opouštějí službu v policejním sboru, otráveni vnitřními poměry, utvářenými "starými, zkušenými a osvědčenými soudruhy", kteří stále pevně drží převážnou část vyšších velitelských míst. Podobná situace je i mezi státními zástupci, do jejichž řad ministr vnitra v této souvislosti také nahlédl. Je úděsné, že mezi stovkami po Listopadu vyškolených policejních důstojníků a státních zástupců se nenajdou takoví, kteří získali dostatečnou praxi na tak vysokých postech ve strukturách svých služeb, aby se z nich mohli odrazit až na příčku policejního prezidenta. Policie je hierarchicky uspořádaná a vojensky řízená organizace. Její nápravu nelze provést zdola. Pokud budou na nejvyšších velitelských místech sedět lidé, kteří mají až do morku kostí zakořeněné myšlenkové postupy, přiměřené potřebám policejního sboru totalitního státu, budeme zde stále mít policii, která se bude chovat jako stát ve státě, bude projevovat sklony ke zneužívání své moci v neprospěch "civilistů" a v kritických chvílích bude selhávat. Odchod generála Koláře do diplomatické funkce byl skvělou příležitostí k zahájení změn v policii, na které čekají i mladí policisté. Bohužel se zdá, že Paroubkova vláda se chystá tuto příležitost promarnit. Pokud se jí to podaří, naděje na zásadní změny v chování PČR můžeme dát na několik příštích let k ledu. poznámka redakce Britských listů: Jakože to nikdy neděláme, neb odporuje mezinárodnímu právu i dobrým mravům uplatňování kolektivní viny z titulu evidence v nějaké databázi, tak k tomuto článku je nutno dodat několik identifikačních údajů k osobě autora. Nepovažujeme totiž autora za nestranného a nezaujatého ve věci, o které píše. Jemelík Zdeněk Autor je volným spolupracovníkem spolku Šalamoun. Mimo Britské listy používá také pseudonymy Martin Stín, Mago Quijot, Paul Jonak a jiné. |
