19. 8. 2005
O dodržování pravidel podruhé -- a naposledy
Jeden z mnoha mýtů, které nás obklopují, tvrdí, že co není v právním státě zakázáno, je zároveň povoleno. Jenže spoustu věcí kolem nás zákon nemůže postihnout, a přece se nedělají, protože prostě nejsou fér. Nikdy nevznikne zákon zakazující předbíhání ve frontě, a přece je rozumné ve frontě nepředbíhat.
Protože na týden starý článek "O dodržování pravidel" přišla e-mailem celá řada reakcí, rozhodl jsem se, ač nerad, k tomuto tématu ještě jednou vrátit. Nový text není o teknu, ke kterému mám jako k většině hudebních žánrů irelevantní vztah, a není ani o CzechTeku 2005. Je skutečně v drtivé míře o dodržování pravidel. |
Můj vztah k pravidlům by se možná dal vyjádřit příkladem: pan Novotný jede stotřicítkou po silnici a zastaví jej policejní hlídka. V dobře fungujícím systému by ho od pokuty uchránil snad jen fakt, že spěchal zachránit lidský život nebo zabránit neštěstí. Zcela nesmyslné jsou argumenty, že pan Novotný si pokutu nezaslouží, protože: Mravní rozhořčení nad pokutou panu Novotnému se míjí účinkem, když nám platí pravidlo o omezení rychlosti. Energie protestujících by se měla soustředit na změnu pravidel. Navrhněte a prosaďte zvýšení rychlosti na 130 km/h či jakýkoli limit zrušte. Navrhněte zrušení pokut či dopravní policie. Prosaďte jakýkoli rozumný nebo nerozumný návrh, ale pak, snažně vás prosím, převezměte odpovědnost při konfrontaci s případnými dopady v podobě nárůstu nehod a jejich fatálních důsledků. Nikdy by ale nemělo být možné, abych já jako volnomyšlenkář měl právo jezdit stotřicítkou, zatímco soused, mrzký konzervativec, byl nadále omezován devadesátikilometrovou rychlostí. Pravidla, to nejsou pouze zákony. Je to soubor norem, které ovlivňují a určují naše chování. Jeden z mnoha mýtů, které nás obklopují, tvrdí, že co není v právním státě zakázáno, je zároveň povoleno. Jenže spoustu věcí kolem nás zákon nemůže postihnout, a přece se nedělají, protože prostě nejsou fér. Nikdy nevznikne zákon zakazující předbíhání ve frontě, a přece je rozumné ve frontě nepředbíhat. Další skupina pravidel není obecně vynutitelná, spadá do oblasti slušných mravů. Patří sem, dejme tomu, uvolnění místa staršímu. Je dobré se tohoto pravidla držet -- jednou ho možná oceníme sami. Pravidla a jejich dodržování jsou vysoce důležitá a ovlivňují chod celých států. Z nějakého neznámého důvodu se rozšířila pověra, že bohaté země podporují země chudé. Jenže v reálném světě se často děje pravý opak. Chudé země (řekněme např. Irsko nebo Rakousko), kde se velice tvrdě pracuje a minimálně rozkrádá, podporují země bohaté, kde se mnohem více krade a kde práce je až posledním, vpravdě zoufalým východiskem poté, co ztroskotají všechny klientelistické vazby. Typickým příkladem těch bohatých zemí je, řekněme, Nigérie. Teoreticky jeden z nejbohatších států světa, který doslova plave na zásobách ropy a zemního plynu střídaných ložisky uranu a železné rudy, má obrovský průmyslový potenciál. Ve skutečnosti představuje nekonečnou noční můru pro své obyvatele. Tamní policisté jsou ve skutečnosti členy zločineckých gangů, toho času částečně vydržovaní státem. Tato země s hrozivě nízkou kvalitou života má jeden zásadní nedostatek -- absenci pravidel. Podobně jsou na tom desítky dalších tzv. rozvojových zemí. Mezi další z řady pověr patří ta, že za žalostnou hospodářskou situací oněch zemí stojí vykořisťování ze strany ekonomicky vyspělých zemí. Ne že by toto obvinění bylo zcela od věci, ale rozhodujícím faktorem neúspěchu zemí třetího světa bývá nedostatek pravidel či jejich pokřivenost. Pokud byste chtěli do těchto krajin přijet s úmyslem investovat, brzy zjistíte, že po poskytnutí nezbytných úplatků úředníkům zaplatíte výpalné gangům a policii a budete vystaveni politické nestabilitě a hospodářskému chaosu. Nakonec dojdete k závěru, že podnikání se vám nevyplatí. Další problém s pravidly v zemích kolem tropického pásu vyplývá i z odlišné kultury a myšlení. Čas i závazky tam leckdy mívají jinou hodnotu. Sjednáte-li si pracovní schůzku na středu 17:00, pro váš protějšek to znamená kdykoli mezi pondělním ránem a pátečním večerem. Tamní lidé vás jistě nechtějí ošidit či zklamat, používají pouze jiná pravidla a měřítka. Naproti tomu severské evropské země mají vysoce rozvinutý sociální stát, který je podle liberálních ekonomů nesmírně zatěžuje a spěje k hospodářskému úpadku. Ten se kupodivu nedostavuje, i když, co si budeme namlouvat, zachování sociálního státu tyto země stojí opravdu mnoho sil. Navzdory tomu si konkurenceschopnost uchovávají díky špičkově propracovaným pravidlům, která je vynesla na první příčky ve kvalitě života. Vykazují se mizivou korupcí a naopak vysokou stabilitou společnosti. V české národní mentalitě je hluboce zakódován odpor k autoritám a neúcta k pravidlům, protože nám je v minulosti až příliš často vnucoval někdo jiný. Je to možné vidět všude kolem nás. Minulý týden jsem chtěl se svými dvěma malými dětmi poobědvat v restauraci. Ve třech navštívených podnicích bylo neúnosně nakouřeno a kouřilo se vesele dál, i když ve dvou z nich byl vyvěšen nepřehlédnutelný nápis "Od 12 do 14 hodin zákaz kouření". Nevzrušoval se ovšem ani personál ani hosté. Můžete namítnout, že je to prkotina, ale z takových drobností se skládá jeden dlouhý lidský život. Když už jsme u toho kouření -- v několika zemích byl nedávno přijat zákon zakazující kouření ve veřejných prostorách, tedy i v barech a restauracích. V televizi jsme mohli spatřit např. irské a švédské kuřáky, kteří celí promrzlí vybíhali z restaurací, aby si zapálili. Z pohledu naší letory je takové počínání veskrze směšné -- nebylo by mnohem jednodušší podobný zákaz prostě ignorovat? Ve zmíněných zemích mají patrně dodržování pravidel ve větší úctě, ale samo o sobě to jistě nestačí. Pravidla tam nejspíš někdo kontroluje a jejich porušování citelně trestá. (Je zajímavé, že k zákazu kouření se dopracovali právě v nejliberálnějších zemích; žádný diktátor k zákazu v tak zásadní věci nikdy nesáhl -- těm stačí kontrola společnosti v tak podružných otázkách, jako je rozdělování bohatství a kontrola svobody slova.) Pro situaci v České republice platí spíše následující: systém předstírá, že kontroluje dodržování pravidel, my se tváříme, že je dodržujeme, a úřady předstírají, že nám to věří. Kolega z americké dodavatelské firmy byl například šokován, když zjistil, že u nás existuje praxe rozhlasové stanice, která vysílá varování řidičů před policejními kontrolami a radary. To, že se porušují dopravní předpisy, pokládal ještě za celkem normální, i když v USA vzhledem k drastickým soudním dopadům v případě nehody jezdí lidé daleko bezpečněji. Ale to, že maříme práci policie placené z vlastních daní v oblasti, kde hájí naše zájmy, pokládal za šílené. Neukázněný řidič může přece o kus dál srazit naše vlastní dítě. V Americe by taková praxe narazila na silnou kritiku ze strany veřejnosti. Rozhlasová stanice by ztratila inzerenty a čelila by žalobám ze strany různých aktivistických organizací. Onen Američan mi s despektem pravil, že podle něj nemůžeme nikdy dosáhnout americké úrovně a prosperity, protože nám chybí úcta k pravidlům a nejednáme racionálně. Pokud jde o CzechTek... Máme tu zkrátka mejdan, který se rok co rok koná - podle vlastních pravidel. V této zemi se zároveň odehrává pravidelně 200 dalších, často i vysoce alternativních mejdanů, které se do těchto pravidel pohodlně vejdou, ale připusťme, že návštěvníkům CzechTeku ta běžná pravidla nestačí. V prvních letech je mejdan malý a státní moc si ho nevšímá. Ohlas na mejdan bez pravidel je ale stále větší, a tak se úřady staví do takového úhlu, aby na něj neviděly. Kdo kdy spatřil jediný díl seriálu "Ano, pane ministře", ví, že státní správa se už ze své podstaty snaží dělat co nejméně, v ideálním případě pak nic. V zemi potomků Jaroslava Haška a Franze Kafky je to ale možná tím nejrozumnějším, co od ní můžeme očekávat. Mejdan se stává větším, čemuž rozumím: mezi mejdanem s pravidly a bez pravidel je asi stejný rozdíl, jako mezi mejdanem v prvním patře rodinného domku, kde v přízemí večeří rodiče, a mejdanem tamtéž, když rodiče odcestovali na týdenní dovolenou. S velkým mejdanem bez pravidel je už potíž a začínají přicházet stížnosti. Během let měla vláda i opozice nespočet příležitostí, jak se s touto situací vyrovnat, třeba jednáním s technaři nebo vypracováním nového pravidla. Neudělali ani jedno ani druhé. Návrh zákona přišel účelově až poté, co vláda po letech nicnedělání nařídila mejdan z moci úřední rozpustit. Návštěvníci mejdanu bez pravidel si na něj ale už zvykli a získali pocit, že na něj mají tak říkajíc morální právo. Takže se úřední akt neobešel bez pořádné rvačky. Jenže i teknaři měli za ta léta nespočet příležitostí poukázat na fakt, že je jim kabát stávajících pravidel příliš těsný, a navrhnout jejich změnu. Ovšem, neudělali to, a tak se v některých očích vystavují podezření, že jim jde právě o to, pořádat mejdany podle vlastních pravidel. V tom případě by ale měli uznat i nárok ostatních na jejich mejdan podle vlastních pravidel. Potíž je, že každý z nás má o takovém mejdanu vlastní, někdy skutečně radikální, představu. Uveďme jen dva příklady: napříč Evropou se čas od času odehrává zběsilá automobilová honička zbohatlických celebrit, která se ostatně nevyhnula ani České republice. Luxusní bouráky se řítily po komunikacích a jejich osádky pranic nedbaly na dopravní značení. Někde je zastavila policie a v tom případě s netajeným pobavením zaplatili pokutu. Takový Tarantino ze svého 12+1 na Manhattanu nám jistě nemá potřebu vysvětlovat důvody svého počínání, ale kdyby tak náhodou učinil, jistě by vysvětlil, že i on má ve svém náročném povolání nárok na pětidenní mejdan bez pravidel, že se nic nestalo, že má své auto vybavené špičkovou elektronikou a je daleko vyježděnější než my, obyčejní smrtelníci, co střádáme na benzín, že ze svých dvaceti milionů čistého po zdanění chce mít nějaký užitek a že můžeme být rádi, že tu utrácí své peníze. Nebo si vezměme běžného českého chataře, říkejme mu pan M. K., který se rozhodne svou chatu postavit v krajinářsky cenné lokalitě nad řekou, kde platí stavební uzávěra. Někdo by si možná řekl, že by si mohl chatu postavit takříkajíc podle pravidel tam, kde to podmínky umožňují, ale pan M. K. není přízemní a i on má přece nárok na mejdan podle vlastních pravidel. Jeho mejdan sice netrval pět dní, ale pět měsíců, na druhé straně si jej vyčerpal na mnoho let dopředu. Navíc jako slušný člověk byl ochoten dodatečně zaplatit stavební povolení a vykoupit pozemek. Příslušný úřad pochopitelně ani nenapadlo přijet na místo s buldozerem a dodatečně jeho mejdan bez pravidel legalizovat. Jak vidíte, mejdan bez pravidel může mít tisíce různých podob a ty nás mohou nepříjemně překvapit. Pravidla mají svou cenu -- nevíte, kdy je budete potřebovat. V právním státě by se vždycky mělo hrát podle pravidel. Jinak se i mejdany promění v noční můru. |
DIY, tekno a CzechTek | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
21. 8. 2005 | Happy birthday, pane premiére | Štěpán Kotrba | |
19. 8. 2005 | Potřebujeme právní stát - ČR jím není | ||
19. 8. 2005 | Kde doopravdy končí svoboda | Ivo Železný | |
19. 8. 2005 | Kdo se měl stát ministrem kultury? Václav Šroub | Ondřej Slačálek | |
19. 8. 2005 | Skutečný komunismus... a skutečný antikomunismus | Ondřej Slačálek | |
19. 8. 2005 | O dodržování pravidel podruhé -- a naposledy | Milan Černý | |
19. 8. 2005 | CzechTek 2005 -- malá záminka pro vážné důsledky | Miroslav Polreich | |
19. 8. 2005 | US Rave Act -- aneb zákon proti technoparty po americku | Bushka Bryndová | |
18. 8. 2005 | Vláda si přeje | Štěpán Kotrba | |
18. 8. 2005 | LexTek | Ondřej Slačálek | |
18. 8. 2005 | Pendrekový zákon Made in Bublan: Důvodová zpráva | ||
18. 8. 2005 | Constantin Plesky: "Strašně mě to mrzí..." | Martin "Juki" Jyrkinen | |
18. 8. 2005 | Triky Cyrila Svobody proti komunistům: zneužití státních peněz | Štěpán Kotrba | |
17. 8. 2005 | CzechTek 2005: policejní náklady 31 milionů | ||
17. 8. 2005 | Třeba jen za půlku | Bohumil Kartous |