|
22. 8. 2005
Nesmíme propadat mýtůmPolemika s článkem Fabiana Golga "O odvážných Polácích, flegmatických Češích a neutrálních Brazilcích" Autorem redakční poznámky "(No, ale, stejně nebojovali, po zavedení mimořádného stavu v r. 1981, pozn.red.)" jsem já. Nenapsal jsem ji, jak se Fabiano Golgo domnívá, "protože jsem byl uražen" (skutečně si myslíte, že jsem nacionalista? :)), ale proto, že se mi příčí vytváření jakýchkoliv falešných mýtů. Chtěl jsem poukázat na to, že navzdory údajnému "polskému hrdinství" ani "polští hrdinové" nedokázali učinit proti náhlému zavedení "válečného stavu" v roce 1981 a internaci antikomunistických aktivistů vůbec nic - totalitní režim byl prostě silný, takže ani příslovečné polské hrdinství se v té situaci neuplatnilo. Možná, že se za komunismu proti totalitě v podstatě nedalo bojovat - měl jsem vždycky pocit bezmoci, hlavně proto, že bylo nesmírně obtížné se s druhými lidmi komunikačně spojit a zorganizovat - společnost byla záměrně atomizována a na to, aby každý byl v individuální izolaci, dohlížela tajná policie. |
|
Velmi nerad dělám úsudky o "národním charakteru" - jsem přesvědčen, že taková věc v podstatě neexistuje, i když média vytvářejí v daném jazykovém společenství určité falešné vědomí, jemuž mohou dočasně podlehnout slabší, nekritičtí jedinci. Vůbec není pravda, že Češi nebojují. Čeští legionáři nesmírně hrdinně bojovali za první světové války, a to tak, že se dostali do palcových titulků mezinárodního tisku, když vojensky ovládli celou transsibiřskou magistrálu (viz např. Jiří Kovtun, Masarykův triumf: Příběh konce velké války, 68 Publishers, Toronto, 1987). Za druhé světové války se obrovským hrdinstvím proslavili čeští letci v Británii a pak zejména vojáci Svobodovy armády v Rusku (byli to drtivou většinou židé, viz Erich Kulka, Židé v československé Svobodově armádě, 68 Publishers, Toronto, 1979) a, jak píše ve svých pamětech z druhé světové války Václav Černý (Pláč koruny české, 68 Publishers, Toronto, 1977) po německé okupaci v roce 1939 a rozpuštění československé armády přijali její důstojníci jako svou samozřejmou povinnost, že budou proti německé okupaci intenzivně bojovat z ilegality. Tutéž povinnost na sebe vzali i příslušníci české inteligence. Obě skupiny, čeští vojáci i čeští intelektuálové, za svou odvahu za druhé světové války zaplatili obrovskou cenu. Jejich role by nikdy neměla být zapomenuta ani bagatelizována nepodloženými hospodskými tvrzeními, že "Češi nikdy nebojovali" a "jsou zbabělci". Toto píše Václav Černý o Zdeňkovi Bořkovi Dohalském, skutečném hrdinovi, jedné z největších postav české moderní historie, kterou skoro nikdo v současnosti - je to ostudné - už nezná:
"Spojení PÚ [odbojové organizace "Politické ústředí"] s vládou a dr. Háchou, jenž touto cestou vědomě komunikoval s Londýnem, obstarával (...) muž v první fázi odboje nesmírně zasloužilý, jeden ze skvělých charakterů, jimž národní boj dovolil zazářit, člověk, na jehož přátelství budu do smrti vzpomínat s radostí a pýchou, Zdeněk Bořek hrabě Dohalský. Prastarý rod naší šlechty vydal o sobě prací tohoto muže - i jeho bratří - ba i posledním jeho hrdým gestem před puškami terezínské popravčí čety svědectví absolutní urozenosti: kdo by je byl do roku 1938 očekával od prostého, málo nápadného (leda zjevným gentlemanstvím) člena redakce Lidovek Zdeňka Dohalského, vždy jen jakoby na odskoku ze Společenského klubu na Příkopě? (str. 168) A v úplném závěru své knihy (str. 497) takto shrnuje Václav Černý svou zkušenost z odboje během druhé světové války: Bylo to velkolepé dobrodružství! Miluji dobrodružství příliš, a to každé, než abych dojatě nevzpomínal právě na toto, jež tak dokonale splňovalo, co na každém dobrodružství žádám: riziko, vnitřní samotu, tj. vědomí, že moje činy čekaly jen na mne a jsou ode mne neoddělitelné, jistotu, že sám sebe držím v ruce. A přitom bylo, jako žádné druhé, zkouškou charakteru, poskytovalo výsostný zážitek rostoucího sebepoznání a sebedotváření. A přinášelo konečně tedy i nejužší styk s přáteli nade vše vzácnými, drahými právě tím, že v společné práci, jako byla naše, jež byla společným riskováním, se druhové mezi sebou stýkají a slučují výhradně tím, co v nich je nejlepšího. Dohalský, Krajina, Morávek, Vančura, Václavek, Valenta, Palivec, Kratochvíl, Kvapil, druhové nezapomenutelní! Bylo mi dáno žít s Vámi, zůstanu za to osudu do smrti vděčen, neboť jsem zřejmě nemohl mít osud lepší. A vskutku tehdy, především pro vzpomínku na Vás a na svých vlastních šest let s Vámi jsem tyto pozdní listy napsal. Nepsal jsem životopisy, nepřipomínal, čím se kdo zapsal do naší kultury i jinak než odbojem. To vše ať je klidně zapomenuto. Až se však jednou na kohokoliv vás zeptá neznámé české dítě: Kdo to byl? Ať je každý nucen odpovědět podle pravdy: Dítě milé, byl to MUŽ! Milý Fabiano, o českém národním charakteru (pokud něco takového existuje, veškeré vlastnosti jsou přece vždycky nakonec individuální) se lze poučit nejen v hospodě pozorováním přátel u "tekutého chleba"... |
