V porovnání se včerejším vydáním tohoto článku ho autor rozšířil dalšími informacemi.

Seriózní německé zpravodajské servery v průběhu Silvestra ohlásily recenzemi s týdenním předstihem dokumentární film "Randezvous mit dem Tod". který bude vysílán na veřejně právním kanále ARD na Tři krále, tedy v pátek 6. ledna mezi 21:45 a 23:15. Má se jednat o politicky brizantní rešerše, kterými autoři Wilfried Huismann a Gus Russo údajně přinášejí poprvé od Zprávy Warrenovy komise v roce 1964 nová fakta k dodnes nevyjasněným okolnostem dallaského atentátu na třicátého pátého prezidenta USA Johna F. Kennedyho.

k zamyšlení nejen nad Novým rokem vybízí Štěpán Kotrba...

Jsem si vědom, že titulek může znít pateticky, snad i frázovitě, ale bohužel mě nenapadá přiléhavější.

Předvánoční výzva Jana Čulíka k dokládání příběhů lidí postižených nespravedlností v době po roce 1989 nemohla nepadnout na úrodnou půdu. Současný režim se liší od toho komunistického mj. mírou volnosti, jíž se zčásti neprávem říká svoboda. Protože čím je svoboda okrádat jiné, pro niž se používá opis "spekulace" či "tunelování", čím je svoboda tzv. rovných šancí v předem rozhodnutých a zmanipulovaných výběrových řízeních, čím je svoboda vlastníků, jejichž práva zajišťuje zákon, když s ní může volně nakládat ten kdo má víc a dokáže uplatit jejich sousedy až k iracionální nenávisti?

Chválím Vaší odvahu začít psát o věcech, které jsou pro většinu sdělovacích prostředků tabu. Zažil jsem normalizaci po roce 70 a pak sametovou revoluci v roce 89. Obě tato období poskytla příležitost mnoha ambiciózním lidem snadno vyřídit konkurenci nebo získat to, co bylo pro ně poctivou prací nedosažitelné. Šlo tedy o důvody nepolitické, které se ideologií obhajovaly dodatečně. To mne na BL přitahuje, píše jeden český vysokoškolský profesor, jehož totožnost je redakci BL známa, a pokračuje:

Dokončil jsem nahrávání z internetu - pro osobní potřebu - všech dvaasedmdesáti dvou až tříhodinových (po půlnoci sedmihodinových) pořadů, v nichž se od pátku 16. 12. do neděle 25. 12. rozhlasová stanice BBC Radio 3 vysílala ve více než 210 hodinách kompletní dílo Johanna Sebastiana Bacha. Uvědomuji si, že normálním poslechem rozhlasu, kdy si posluchač tu a tam na chvíli pustil pokračující bachovský maraton, člověku vůbec nedojde monumentalita a výjimečnost tohoto projektu. Pouze systematičtější sledování mnoha hodin těchto pořadů v klauzuře vede k uvědomění, jak vynikající a mimořádný byl tento rozhlasový projekt - dokonalá realizace principu veřejnoprávnosti. Byla to nesmírně intenzivní, desetidenní seance, zpřístupněním všech pořadů na internetu prodloužená i po vysílání, kterou ve vytržení sdíleli lidé z celého světa.

Po výjimečném úspěchu veřejnoprávního kulturního rádia BBC Radio 3, které věnovalo 10 dní vysílání kompletního díla Johanna Sebastiana Bacha, oznámila nyní komerční rozhlasová stanice Classic FM, že bude na Nový rok, 1. ledna 2006, po celý den vysílat jen hudbu od Wolfganga Amadea Mozarta, aby tím připomněla 250. výročí narození tohoto skladatele. Classic FM často vydává cédéčka klasické hudby a dne 2. ledna 2006 vydá soubor nahrávek nazvaný "Mozart for Babies".

Podrobnosti v angličtině ZDE

Stanici Classic FM můžete poslouchat ZDE

V neuvěřitelný blábol změnil redaktor Mladé fronty Dnes Radek Bartoníček výsledky výzkumu agentury Median - a to i přesto, že "přesvědčivá většina Čechů (73,7 %) říká, že se letos jejich osobní život "konečně začal měnit k lepšímu" " a dokonce spoluautor výzkumu Jaroslav Hadrava komentoval "nečekaně optimistické naladění obyvatel" slovy " Myslím, že rok 2005 byl přelomový, mnohým lidem se žije lépe" .

Výsledky výzkumu v podání Radka Bartoníčka v MfD ZDE

Korunu diletantskému odvaru nasadila ČTK odvarem z odvaru, když o tomto článku v MfD "informovala" spolu s dvěmi větami o výzkumu agentury STEM pro Českou televizi. Česká tisková agentura už dlouho ukazuje, jak lze rezignovat na své poslání média veřejné služby a na serióznost informací i v době, kdy agregaci cizích zpráv bez jakékoliv přidané hodnoty udělá daleko lépe automat...

"Meta"zpráva ČTK o článku v MfD ZDE

Píši Vám, protože pouze Vás server již několikrát komentoval neuvěřitelný hnůj vyskytující se na novinky.cz, konstatuje Petr Pišoft z MFF UK. Tento server dává v diskusích prostor tomu snad nejnižšímu, co dokáže člověk že sebe dostat. A možná právě veřejná diskuse by mohla pomoci k nápravě takového stavu. Včerejší článek je opravdu dobrým příkladem toho, co lze na novinky.cz najít: ZDE ZDE

Ovšem i starší články a především diskuse k nim jsou podobné:

ZDE ZDE ZDE ZDE ZDE ZDE ZDE ZDE ZDE ZDE ZDE ZDE ZDE

Před takřka 30 lety, když jistý hutní podnik slavil výročí 150 let od svého založení, rozhodl se jeho ředitel pro svérázný způsob připomenutí jubilea. Požádal místní pobočku spořitelny, aby na jméno každého ze 40 000 zaměstnanců vystavila spořitelní knížku s vkladem 150 Kčs. Tyto vkladní knížky s dopisem ředitele (připomínka výročí spojena s apelem na spoření) pak byly zaměstnacům slavnostně předávány.

Hledáme akutně sponzorskou pomoc na nákup uhlí pro postižené pro dílnu Vyšehrad na letošní zimu.

Pomozte prosím i drobnou částkou a jste srdečně zváni na výstavu našich výrobků a prohlídku chráněné dílny, píše Jitka Fučíková z organizace Život bez bariér.

Václava Ledvinková, Český rozhlas 2

"Na Nový rok o slepičí krok" - praví pranostika a v tento první den nového roku zbývá pohádkovému skřítkovi opravdu jen maličký krůček k jeho rozhlasovému výročí. Bylo to přesně 2. ledna 1961, kdy se poprvé ozvalo: Dobrý večer, děti! Dovolíte, jsem Hajaja. Od té doby večer co večer posílá rozhlasový skřítek malým i velkým posluchačům pohádky na dobrou noc. Známá flétnová znělka, která pořad provází na začátku i na konci, má za sebou téměř třicet tisíc uvedení.

Dlouho jsem uvažoval, zda mám reagovat na článek pana Bíma, který vyšel ve středu a který kritizoval opět něco, co jsem nenapsal. Ale rychleji to za mne udělali jiní čtenáři. Rychlejší byla i paní, redakcí pojmenovaná jako Veselá. Bohužel, její psaní veselé nebylo. Samozřejmě jí děkuji, že se mne zastala. Ale otřesnější bylo pro mne zjištění, že redakce se rozhodla změnit její jméno, protože se obávala, aby ji nevyhodili z práce. Proboha, v jaké zemi - v jakém režimu to zase žijeme, že opět nesmíme vyjádřit svobodně svůj kritický názor? To se vám líbí, pane Bíme? To je v pořádku? Ve vašem pořádku? Asi ano, jak o tom svědčí vaše jiné příspěvky na stránkách BL.

Pan Bím ve svém článku nekritizuje to, co jsem napsal. On se soustředil na kritiku minulého režimu. Nevím, proč mě a se mnou miliony lidí, kteří se narodili dříve než on, zařadil s despektem mezi budovatele socialismu. My jsme se tak narodili a nemůžeme za to. Zřejmě - dříve než on - jsme pochopili, že režim, ve kterém musíme žít není to, co bychom si představovali. Ale nedalo se s tím nic dělat.

Myslím, že v otázce generací je velmi ošidné generalizovat: do množiny definované věkem se vlezou lidé nejrůznějšího charakteru, rozličných životních zkušeností a postojů. V lecčems ale mohou mít velmi podobný osud -- jako např. generace lidí narozených brzy po válce. Vlastně celý svůj aktivní život strávili v šedivé totalitě, dřeli na komunisty, již tento stát, patřící mezi válkami k nejbohatším na světě, vedli k bankrotu -- a jejich "jistotou" byl bůček, střecha nad hlavou a ponižující důchod s křížovkami a čekáním na smrt. Věřím, že se dnes mnozí z nich nemají lépe, zvláště pokud pracovali v umělém a konkurence neschopném (obchodování v rámci RVHP nepovažuji za konkurence schopnost) socialistickém průmyslu. Osobně znám ale spíš příklady spokojených lidí, např. moje matka (r. 1946), zdravotní sestra v důchodu.

Nelíbí se mi, jak Boris Cvek činí všeobecné útoky na komunisty. On tím myslí komunisty z období totality, tj. z doby, kdy jsem vlastnil také tzv. rudou pracovní knížku. Kdyby takto útočil na Romy, tak byste jej označil za sprostého rasistu, v hospodě by se řeklo rasistické hovado, píše čtenář, jehož totožnost je redakci známa.

Opět mně "nadzvedl" článek Borise Cveka "Pětatřicátníci a ti starší" v BL z 30. 12. Je tam, jak je u něho zvykem, spousta blábolů, postrádajících jakokouliv spojitost se skutečností. Vezměme si na příklad druhý odstavec jeho článku...

Se zájmem sleduji diskusi, kterou rozpoutal Josef Vít svým článkem "Ztracená generace -- advokáti bohatých". Následovala reakce Jana Bíma, který "bránil" svou generaci a nutno dodat, že v jistých částech svého článku uhodil hřebíček na hlavičku. Článek Josefa Víta je pro české prostředí typický, snad nikde v západní Evropě toto není tak do očí bijící. Co mám vlastně na mysli? Zkrátka a dobře, někteří příslušníci "starší generace (dejme tomu 50 a výše) se za posledních 15 nestačili smířit s tím, že i mladí lidé mohou být schopni plnit jejich úkoly stejně dobře jako oni sami.

Dnes se osměluji opět reagovat na článek "Opět jen střet generací" Josefa Provazníka.

Někdy mám pocit, když čtu články vesměs mladých a vzdělaných mužů, že všichni studovali na jedné škole. Některým opravdu chybí špetka lehkosti a velkorysosti při čtení cizích názorů. Pan Provazník by ale jinak nadhled a rozumy mohl rozdávat, takže mne to u něj překvapuje o něco víc než u jiných. K otázce "pětatřicátníků" se už vyjadřovat nechci, své jsem řekla, zaujal mne však vědecký přístup k otázce obyčejných lidí. Ráda bych panu Provazníkovi pomohla.

Na rozdíl od pana Provazníka (viz jeho článek "Opět jen střet generací") si nemyslím, že by v diskusi, která se na webu Britských listů rozproudila, byl generační střet tím, oč tu běží... Pan Vít a ostatní diskutující v žádném případě "nediskvalifikovali" mladé (snad lidé do pětatřiceti let? Neurážím tím někoho?) z veřejného či profesního života a nepolemizovali o jejich schopnostech. Já a jistě spousta čtenářů --- příspěvky do diskuze o tom svědčí --- vidí problém v úplně něčem jiném; vidí proti sobě stát dva světy: svět solidarity, pochopení, empatie a důraz na člověka mezilidských vztahů a na druhé straně svět flexibilních sprinterů, kteří nevidí doprava doleva, a jejich názory či vnímání světa jsou poplatné kariérnímu růstu, píše Jiří Patermann.

Patřím shodou okolností k oné diskutované generaci pětatřicetiletých, takže mám pocit, že se mne problémy, jež diskuse Britských listů rozpoutala, také týkají. Ovšem nebudu v tomto případě psát o svých názorech. Z reakcí na text pana Víta "Ztracená generace -- advokáti bohatých" mne svou argumentací nejvíce udivil pan Provazník ("Opět jen střet generací", BL 30.12.). Tvrzení pana Víta, že "mladí vidí, jak se žije obyčejným lidem, a cítí, že to takhle dál nepůjde..." označuje za směšné a pseudorevoluční. Opravdu nevím, kde pan Vít ve svém textu vyzývá k nějaké revoluci, což mu pan Provazník ve své reakci několikrát podsouvá, jistě zcela bez postranní motivace.

V posledních dnech se v Britských listech objevuje řada článků, dotýkajících se nějakým způsobem souvislostí sociálního cítění, solidarity a -- především ekonomického -- liberalismu, který je stavěn vůči "sociálnu" do protikladu.

Úvodem jednu poznámku -- výše daní (státního přerozdělování) nemá se solidaritou co dělat. Tím, že platím daně a pojistné, nijak neprojevuji své sociální cítění; konám povinnost, která je vynucována zákonem s hrozbou sankcí. Solidarita je z definice dobrovolný akt, jímž se vzdávám části svých prostředků, abych pomohl člověku v nouzi.

Pro účely tohoto textu dále odlišme solidaritu (kdy za vydané peníze neočekávám žádnou protislužbu) od pojištění, kdy se sdružuji s ostatními za účelem eliminace předpokládaného rizika. Pojištění má v určitém smyslu také solidární charakter -- mám-li štěstí, platím např. pojištění bytu (zdravotní, apod.) aniž bych někdy čerpal. Mám-li smůlu a dojde-li ke škodní události, získávám z pojištění mnohem více, než jsem vložil.

Autoři podobných názorů, jaké ve svých článcích prezentuje například pan Vít, si trochu protiřečí. Je-li solidarita a pomoc druhým v nouzi přirozenou lidskou potřebou (což je i můj názor), není nutno takové chování vynucovat zákonem. Pokud je situace opačná a lidem není vlastní si nezištně pomáhat, jak by mohla být povinnost takové podpory uzákoněna demokratickým státem?

Stejně jako pan Bím, tak i já s velkým zájmem čtu příspěvky pana Víta. Jsou kontroverzní, srozumitelně a jasně napsané, politicky nekorektní a téměř vždy přeexponované s úmyslem vyvolat diskusi. Na rozdíl od pana Bíma v nich ovšem velmi často shledávám otevřeně řečenou pravdu, bez příkras a bez poklonkování dobovým idejím.

Význám slova flexibilita vnímám jako schopnost přizpůsobit se - ať už časově, profesně nebo jinak. Rozhodně si nemyslím, že by lidé flexibilní, byli už předem předurčeni k jednodušším činnostem, jak píše Karel Kameník, ale právě naopak jsou zvýhodněni k vývoji nových výrobků a technologií.

Jedny noviny, celostátní to deník, měly pěknou reklamní kampaň, jejímž stěžejním heslem bylo: Naše noviny začínají tam, kde jiné noviny končí. Nu, za mého dětství a raného jinošství u venkovské babičky končily noviny zpravidla rozřezány na pravidelné kousky a napíchnuty na hřebík v reterátu. Tam jsem se s nimi pak setkával i já nezletilý a dychtivě se dovídal o světových katastrofách. Jestliže tam onen deník naopak začíná, může to mít něco do sebe... Ale nejspíše to tak nebylo míněno.

Nicméně ta představa mě přiměla pozastavit se nad přímou reflexí a využitím médií konzumenty, řečeno odborně, neboli jak lidé do novin, rozhlasu a televize píší a volají, nikoliv, co s nimi po přečtení dělají.

Někdy začátkem šedesátých let, ještě za totalitního režimu, studoval jeden kamarád novinářskou fakultu a jeho pedagog, takto šéfredaktor jakéhosi týdeníku, se jal vyučovat práci se čtenářskými dopisy. Kamarád, dotázán, jak se dívá na význam dopisů čtenářů redakci, odpověděl, že vychází ze dvou skutečností: za prvé, že do novin píší dopisy jen kverulanti anebo blázni, po případě pitomci, za druhé, že se jim ale musí odpovídat zdvořile, neboť jinak hrozí, že napíší znovu.

Pomalu končí volno, kde jsme mohli relaxovat a nabrat sílu do nového roku. O svátcích mohli mnozí z vás, vážení čtenáři, zavítat do kostelů. Možná to byla pro vás jenom jakási nostalgie, možná v tom bylo víc. Při návštěvě svatostánku jste si mohli položit otázku, "jak je to s tím Ježíšem?" Někteří z vás, vážení čtenáři, jste si pročetli Bibli a dospěli jste k názoru, že Ježíš je moudrý učitel, ale Bůh? Jak tvrdí křesťané. K tomu všemu se přidají námitky a nesouhlas jak od muslimů a židů. Pro jedny je Ježíš pouze prorok a pro druhé zase pouze rabín. Jak je to tedy, co je pravdy na křesťanském pochopení Ježíše jako Boha?

Před několika dny jsme v novinách četli o tom, že průmyslové firmy věnují velké finanční částky na výzkum faktorů, které ovlivňují velikost a tvar ženských zadečků. Prý je to důležité pro automobilový i nábytkářský průmysl. Neudiví nás tedy další výzkumná práce, tentokrát z Cornellovy univerzity v USA, která sledovala pochody v lidském mozku při oslavném pití alkoholických nápojů. Většina lidí se chce pořádně napít ale neskončit potom pod stolem ani na záchytce. Co tedy radí dr. Brian Wansink?

V devadesátých letech, kdykoli jsem ve vysílání Svobodné Evropy použil slovo "sociální", ozvalo se vždycky pár posluchačů a obvinilo mne z propagace socialismu. Pravili tenkrát, že se v rachotu rušiček domnívali, jak jsme antikomunističtí - a nyní vidí, nerušeně, co jsme to vlastně zač. Porušíte-li zlaté pravidlo starého židovského vtipu s pointou: "Nic nevysvětluj !", následky si přičtěte sami. Vysvětloval jsem, že mluvím o sociálním státě, o sociální politice, o sociálním vnímání i povědomí.

Marně, králi Šalamoune.

Karel Moudrý do několika fejetonů s filosofujícím podtextem zaobalil událost, která si zasluhuje poněkud stručnější, ale o to věcnější popis. Osmdesátičtyřletá důchodkyně, která dodnes nedostávala důchod, ho nakonec dostala poté, co její příběh popsal novinář a díky článku a iniciativě ministerských úředníků se začal byrokratický kolotoč, který skončil pro důchodkyni šťastně - doplatkem důchodu za dlužné období. Stát ukázal, že co je lidské, mu nemusí být cizí. Že účel jeho existence mohou být lidé, ne papíry. Ministr práce, ale i sociálních věcí ukázal, že jeho úřad nemusí být Kafkův zámek a slovo sociální není v názvu úřadu jen tak pro nic za nic. A jeden starý, zkušený novinář, který sám zažil ve svém vlastním životě dost zla a ústrků, pochopil ohromující sílu slova. Sílu slova konat i dobro. Sílu dobrých zpráv. Poznal pocit obdarovaného. I když ten důchod nepřišel jemu, ale oné paní profesorce, která chtěla daně platit originálem Slavíčka.

Nezbývá, než překlenout propast mezi žurnalisty a politiky, která teoreticky zapovídá pochválit politika či státního úředníka za něco, co vykoná dobře - třebas nad rámec svých povinností, daných mu zákonem. Dobré zprávy v médiích prý nejsou zprávy... Ten příběh mohl skončit i jinak, než jako romaniicky vánočně filmový kýč. Neskončil. Je na místě poděkovat.

V minulých dnech přinesly BL zprávu o soudním procesu se známým tureckým spisovatelem Orhanem Pamukem, který je obviněn v souvislosti se svým názorem na arménskou genocidu z roku 1915. Jeho případ však tvoří pomyslnou špičku ledovce:dnes musí v Turecku čelit podobným obviněním více než dvacet novinářů, spisovatelů či učitelů. Chování Ankary je v této otázce neslučitelné se snahou země o vstup do Evropské unie. (K tomu však tento sžíravý článek George Monbiota "Turci se nenaučili popírat genocidu v minulosti tak dobře jako Britové", pozn. red.) .

Pozoruhodné svědectví napsala v reakci na článek Jana Bíma "Mají pětatřicátníci v Česku dnes zhoubný vliv?" autorka, jejíž identita je redakci známa, ale kterou jsme se rozhodli z vlastní iniciativy skrýt pod pseudonymem Jana Veselá, protože si nechceme vzít na triko, že by jí vyhodili z práce (ZDE je na ní mail). Autorka píše:

Mám naprosto opačný pohled na dnešní stav společnosti, přesto, že datem narození generačně spadám do uvedené "kategorie" jako Jan Bím.

Jako odstrašující ukázku "porevolučního" kádrování bych uvedl případ, který je postarší české veřejnosti znám, profesora MUDr. Vladimíra Kočandrle, světoznámého odborníka - kardiochirurga. Přednosty Transplantačního centra IKEM a vedoucího mezinárodní transplantační organizace "Intertransplant", ředitele Institutu klinické a experimentální mediciny v Praze. Ale také kandidáta Ústředního výboru KSČ. V roce 1983 poprvé v ČSSR spolu s profesorem Pavlem Firtem transplantoval srdce. Firt s Kočandrlem se to naučili v Izraeli. Nikomu přitom nevadilo, že Firtův strýc Jaroslav Firt byl šéfem československého vysílání Svobodné Evropy.

Sám seba pokladám za aktivistu a netajím sa svojou "zelenou orientáciou", no nebudem zápoliť s presvedčením pána Krčka o naivnosti ekológov a "zelených pohádkách" ktorí, ak tomu dobre rozumiem - podľa neho, majú väčší vplyv ako by sa mohlo zdať. Hnutie proti jadrovej energetike nie je "technologická kontrarevolúcia" a v časti aktivít sa pravdepodobné financovanie tohoto odporu zo strany ropných barónov dá očakávať. Svet nie je čierno-biely, a aj zelená má mnoho odtieňov.

"Technologická kontrarevolúcia" je slovné spojenie s výrazne emotívnym nábojom. Je kontrarevolúciou odmietnutie extrému? Extrémna energetická závislosť na fosílnych palivách je fakt.

Bohumil Kartous ve svém posledním předvánočním článku na BL napsal, že "...přestaneme-li masivně vykupovat vánoční dárky, zhroutí se (alespoň dočasně) část trhu."

Tato myšlenka mne chvíli zaujala, protože jsem si ji dal dohromady s jinými informacemi z kramářské oblasti. Nedobral jsem se ale konců a nějakých konečných závěrů. Nějak mi to všechno nejde dohromady. Inu, jsem finanční laik a ekonomikou jsem nikdy nezabýval. Své osobní finance jsem vždy řídil prostým "selským" rozumem, tedy především jsem nebyl ochoten vyslyšet doporučování podivných rádců, kteří neustále a masivně vnucují nákupy na dluh. Těším se tedy z klidného spánku.

Česká sekce BBC přece jen končí, píše Petr Mann. Tato stanice měla svůj počet stálých posluchačů, kteří ji byli věrní prakticky vždy. Teď hledají alternativu, včetně mě. Osobně plánuji sledování BL a ihned.cz. Myslím, že BL, BBC a Hospodářské noviny patří k nejkvalitnějším médiím v zemi. Teď BBC končí. Mediální trh se tímto "monopolizuje". BL jsou dnes jediné, skutečně nezávislé noviny. Cítíte teď větší odpovědnost za informování lidí v ČR? Plánujete rozšíření zpravodajství ve svém obsahu?

Odpovídáme:

Vážený pane Manne,

vždycky jsme cítili velkou odpovědnost - proto vydáváme Britské listy už skoro deset let. Nechci se vymlouvat na naši nevýkonnost, musím však upozornit, že Britské listy dělají zadarmo, po práci, dva lidé. Budeme dělat i nadále to, co je v našich silách. I když máme podstatný okruh velmi zajímavých spolupracovníků, nemůžeme se profesionalizovat bez pravidelných příspěvků většího počtu čtenářů. Britské listy fungují bez rozpočtu. Srovnatelný server (počtem zveřejněných příspěvků) Česká média, který ale platí honoráře autorům a platy zaměstnancům, má roční rozpočet čtyřicet milionů Kč.

Čtenost Britských listů - bez jakékoliv reklamy - stoupá nepřetržitě o 3-6% měsíčně, takže překračuje už 120 000 IP adres za měsíc. Denní počet se ustálil na 9000 - 10 000 čtenářích.

Ideální stav BL by byl: 10 000 čtenářů x 10 Kč x 20 dní x 12 měsíců = 24 milionů Kč. Pak bychom mohli platit autorům i redaktorům, mohli bychom mít placený hardware i software, mohli bychom odstranit četné technické nedostatky na serveru, mohli bychom platit provozní režii, právní kancelář i programátora.

Zatím přispívá jen kolem stovky čtenářů, takže máme, díky Bohu, alespoň železnou rezervu kolem 230 000 Kč. Z ní se platí pohotovostní mobilní telefon a datové připojení CDMA. Zaplatil se z něj digitální fotoaparát z bazaru (profesionální aparát by přišel na sto tisíc a ty nebyly...). Bude se z něj platit (jako každý rok) účetní.

Máte pravdu, že Hospodářské noviny se v ČR nejvíce přibližují tomu, jak by měl vypadat profesionální deník.

Jan Čulík

šéfredaktor BL

(Odpověď na dotaz čtenářů: Případné finanční příspěvky na provoz Britských listů lze poslat na účet v pražské Raiffeisen Bance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2.)

Bizarni historku o ukradených exkrementech, kterou zmiňujete, popsal ve skutečnosti Egon Erwín Kisch. Zlému důstojníkovi ukradl exkrementy odvážný zloděj, důstojník začal užívat projímadla, nakonec z nej vyšla jen krev a voda, důstojník zemřel na dehydrataci a rakouskouherské úřady po něm pojmenovaly ulici.

Rok 2005 byl v Británii rokem četných politických překvapení. Největším z nich snad bylo, že se britským konzervativcům nakonec podařilo přeskočit celou jednu generaci a zvolit si nového mladého šéfa, Davida Camerona, a přijmout tak podstatné změny. Nad rokem 2005 v Británii se zamýšlí Jan Čulík.

psáno pro ČRo 6

Jonathan Gruber, ekonom na Massachusetts Institute of Technology, tvrdí, že pravidelné chození do kostela vede k lepšímu vzdělání, vyšším příjmům a nižší pravděpodobnosti rozvodu. Z jeho studie (která se zabývala nehispánskými, bílými Američany několika různých náboženských vyznání i ateisty) vyplývá, že zdvojnásobíte-li své návštěvy kostela, zvýší se vám příjem až o 10 procent.

Téměř bez povšimnutí zůstala zpráva, že na Slovensku byl schválen zákon umožňující exekuci majetku nemocnic. Tento zákon jistě nebyl schválen pro nic za nic, ale jako reakce na stále se zhoršující stav mnoha privátních slovenských nemocnic. Bez zajímavosti není fakt, že naprostá většina těchto nemocnic je v majetku slovenských krajů.

Zrušení pořadu ČT Bez obalu se připisuje tlaku politiků, zejména ze strany ministerského předsedy Paroubka. Rozčilení ODS nad zrušením pořadu je ovšem farizejské, protože čím míň buranství jejich poslanců divák uvidí na obrazovce, tím lépe pro stranu a její šance.

To je ale jen malá část možné pravdy. Současná politika, a to nejen česká, je přece založena na manipulaci veřejného mínění, přičemž součástí procesu (dostat se k moci nebo se u ní udržet) je i snaha ovlivnit co nejvíce obraz té či oné strany ve sdělovacích prostředcích. Linie soukromých sdělovacích prostředků je ovšem určena jejich vlastníky, a tak terčem těchto snah je veřejnoprávní televize a případně rozhlas pokud existují vedle sebe.

Vyváženost veřejnoprávní televize je ovšem poněkud diskutabilní v zemi, kde pravice dává nálepku "levicový" každému názoru, s nímž nesouhlasí nebo "komunistický", pokud se jí zdá obzvlášť nebezpečný.

Zahleděni do sebe, nevidíme potřeby potřebných. Tuto naprosto pravdivou větu, jsem si vypůjčil z Haló novin.

Ta věta docela dobře sedí na článek "Mají pětatřicátníci dnes zhoubný vliv?" Autor článku, pan Bím, říká, že má pro svoje vysoké nasazení v práci i dobu strávenou v zaměstnání motivaci. I mně je to jasné. Tou motivací jsou za prvé samozřejmě peníze, ale pak je tu také ta druhá, velmi důležitá motivace - strach ze ztráty zaměstnání. Ve svých - jak sám říká - skoro třiceti pěti letech, už určitě cítí na svých zádech dech těch ještě mladších, kteří chtějí také peníze. A mohou být ještě bezohlednější a dravější než byl třeba on.

Zkřehlý houslista v labyrintu stanice metra Karlovo náměstí, ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají, přestal hrát vánoční koledu uprostřed skladby, uprostřed tónu.

Rukavicemi s ustřiženými pletenými prsty uložil nástroj do pouzdra s několika mincemi. Za pár okamžiků odtloukly věžní hodiny na kostele půlnoc z 23. na 24. prosince roku 2005. Alespoň si to myslím.

Pane Moudrý, ta mladá Světlá je Eliška Krásnohorská! Pro zapamatování doporučuji pomůcku, kterou jsem bavil své dcery,když byly malé: ptal jsem se jich, kde v Praze světlá je tmavá a světlá není světlá!? Já vím, je to naivní, ale funguje to, píše Hanuš Bor.

Mám svou "teorii spolehlivosti" a ta mi velí raděj se ujistit, že co sděluji "nemá chybu". Ale odpusťte šťouralovi, až na ty dvě Světlé jste to napsal moc hezky - a mě obzvlášť těší, že jste, aniž jste to tušil, zmínil E.K.! Je to má oblíbenkyně, kurážná ženská a i když teď je bez nosu, tak v životě ho měla moc dobrý, jinak by se nedala dohromady se Smetanou (a že ji nějak varovali, Rieger jí vzkazoval ať se s tím podvodníkem nestýká, prosím vás, copak hluchý by mohl psát muziku!) a že byla tvrdohlavá, stala se nesmrtelnou.

Obě dvě, ona i její starší kolegyně Karolína byly asi fajn dámy, ale já mám slabost pro Elišku. Chodím si s ní, zvlášť v zimě "pokecat", tedy - kecám já a ona mlčí, trpělivě, vydržela už horší věci, spíše se dívá dopředu, trochu dolů, do metra,a jestli si něco myslí, tak nejspíš:...nemít ty přimrzlé nohy, tak jak jsem stará a bolí mě záda, já bych se tím svezla...

Hezký příští rok, pane Moudrý!

Po více než půldruhém roce od chvíle, kdy Britské listy zveřejnily dokumenty o rozkrádání Zbrojovky Brno prostřednictvím vykonstruovaného konkurzu, prohlášeného brněnskou firmou I.B.A.C. na základě podvodné pohledávky a podvodné konkurzní správy, teprve teď podalo Městské státní zastupitelství v Brně obžalobu na bývalou konkurzní správkyni Ilonu Strmiskovou.

Informovala o tom Česká televize a po ní skoro všechny deníky necelý rok poté, co odmítla redakce zpravodajství ČT zveřejnit exkluzivní informace a dokumenty o tomto případu. Nebyl tehdy zájem... Snad proto, že před vánoci 2003 zveřejnila ČT 1 emocionálně manipulativní výkřiky falešné právničky Strmiskové a kauza se v době, kdy redaktoru Jiřímu Hynkovi "někdo" vyhrožoval zabitím "pro jeho angažmá v případu Berka" a redaktor Práva s vřelými kontakty na některé složky policie, Pavel Blažek, tuto kauzu účelově "provalil", nehodila na obrazovku. Od srpna 2004 bylo o vyhrůžkách v televizi Hynkovi ticho po pěšině... O zbrojovce také. Existovaly vůbec výhrůžky jako reálná hrozba, a nebo potřebovala policie držet Hynka dál od svých "zdrojů" a "někdo" kauzu "vyrobil"?

Nový román Toma Wolfeho I am Charlotte Simmons mnozí američtí a britští recenzenti ostře zkritizovali, především ze stylistických důvodů, a mimo jiné také proto, že je v něm údajně autor, jemuž je přes sedmdesát, "posedlý" studentským sexem. Avšak, jak na to poukázal John Derbyshire v časopise National Review, román I am Charlotte Simmons je připomínkou "temných stránek" nedávných vědeckých objevů, zejména v neurologii a v genetice. Jde o "metafyziku", která poskytuje smysl a směr našemu životu, a týká se to i složitých vztahů mezi muži a ženami. Román se nás ptá: Je ve věku neurologie láska ještě vůbec možná? Odhalili jsme lidské bytosti a zjistili jsme, že je láska jen iluze?

Podrobněji se tím zabývají v časopise The New Atlantis Mickey Craig and Jon Fennell:

Zpětná vazba má základní význam pro život. Když si něco strčíte do úst, kontrolujete, zda to, co vypadá jako ostružina, tak i chutná, voní a zda odpovídá i hmatová zkušenost jazyka. Když ne, nastoupí intuice, napadne vás, že by to mohl být rulík zlomocný a vyplivnete to. Kdyby na ni dal Vávra, mohl pokračovat v občasném domácím násilí; vzhledem k jeho věku a letoře už by to netrvalo dlouho a Maryša nedostala paletu za vraždu, ale jen za pokus, možná ani to ne, dřív platilo Co se doma upeklo, to se také snědlo a mohla si ještě užít života.

Fungující zpětná vazba se světem podmiňuje i psychické zdraví.

Diplomatická mise Čechů, kterou vyslal r. 1591 do Cařihradu císař Rudolf II., měla tajné špionské poslání. V důsledku zrady jednoho člena delegace a nekompetence ostatních diplomatů byla špionáž prozrazena a vedoucí představitelé delegace byli popraveni. Mladý muž, patnáctileté páže Václav Vratislav z Mitrovic (1576--1635) strávil rok a půl na galejích a dva roky v nejhorším tureckém vězení, v Černé věži v Cařihradě, které se přezdívalo hrob živých. O celé diplomatické misi napsal pozoruhodné a velmi čtivé Příhody Václava Vratislava z Mitrovic, z nichž citujeme několik úryvků až do prozrazení špionáže:

V Selibrii obveselovalo nás velmi veselé a rozkošné pohledění na tiché moře, jakož pak já s některejmi jinejmi nemohl sem se zdržeti, abych k samému moři bez vůle a vědomí pana orátora a hofmistra doběhnouti a na moře, jehož sem přehlídnouti nijakž nemohl, do vole pohlídnouti neměl.

A přiběh na břeh mořský, dívaje se na plavání a zmítání delfínův a jinejch ryb, skořepiny velké, pěkně strakaté sem sbíral a do městečka jsem se vrátiti zapomněl.

V říjnu 2005 přispělo celkem 124 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 23 306 Kč. (Viz apel Jana Čulíka "Proč to nejde".) Příjem z reklamy byl 8000 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní nadto 904.24 USD. Přispěl jen zlomek z celkového počtu více než devět tisíc čtenářů denně, děkujeme. Apelujeme i na ostatní, aby nám třeba i malým, pravidelným finančním příspěvkem pomohli rozšiřovat a profesionalizovat práci časopisu ve veřejném zájmu, kterou děláme zadarmo. Vybranou částkou financujeme postupné dopracování našeho redakčního systému a odstranění četných nefunkčností, financování systematické novinářské práce to však zatím neumožňuje. Právě pro nedostatek financí jsme dosud nebyli schopni zprovoznit celou řadu potřebných technických funkcí serveru (vyhledávání, statistiky, knihovnu, galerie, zasílání BL mailem, onlinové chaty, odstranit četné technické chyby).

Finanční dary Občanskému sdružení Britské listy jsou v ČR odečitatelné ze základu daně z příjmu. Vydáváme k tomu na požádání písemné potvrzení.

Děkujeme všem, kteří podporují provoz Britských listů finančními dary i zadáváním reklamy.

Jsme vám velmi vděčni za finanční záchranu našeho serveru, prosíme však: nepřestávejte přispívat, umožníte nám dělat naši práci lépe a efektivněji, budeme si moci například systematicky financovat právníka, což byl mělo být pro náš list nezbytné. Financujte si k vlastnímu prospěchu kritický a nezávislý deník.

Jsme vděčni za každý drobný příspěvek na provoz Britských listů, který je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisen Bance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2.

Čtenáři ze zahraničí mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

Britským listům můžete psát na adresu redakce@blisty.cz, šéfredaktor Jan Čulík má adresu culik@blisty.cz a také J.Culik@slavonic.arts.gla.ac.uk , pražský redaktor Štěpán Kotrba má adresu stepan@kotrba.cz a skype stepan.kotrba, technickému správci Dominiku Joe Pantůčkovi pište na adresu joe@joe.cz.