A ze všeho nejradši, když autor "připodotkne", čím se přičinil k nápravě stavu věci. Vše ostatní je surfování na populární vlně všeobecné nespokojeností a kritiky. 

Zkoumejme jednotlivosti vyčítané škole jako instituci, lidem, kteří žáky a studenty vzdělávají a jestli to dělají ke spokojenosti rodičů, ale zejména pro budoucnost vzdělávaných a jejich státu, který jim to vzdělávání platí.

Dvojrole školy, jež má vzdělávat a vychovávat, je dobře známa. Začněme výchovou. Prvňáček vstoupí do školy a začíná proces socializace. Učí se řádu, soužití se spolužáky, disciplíně plněním úkolu, a poznání, že za přečin je sankce. Všechno jsou to vlastnosti, které moderní společnost vyžaduje. Pro úspěch v životě je dnes žádanější EQ než  IQ. Emočně vyrovnané dítě (EQ) se lépe učí, cítí se příjemně ve společnosti spolužáků a těší se na ně. Na druhém pólu jsou děti šikanované, psychicky nestabilní, s podlomeným sebevědomým, ustrašené a neschopné využit svůj intelektuální potenciál.

Co s tím může udělat škola? Prosazovat dětem svobodný přístup k učitelovi jako kamarádovi. Děti by my měli moci kdykoliv klást otázky. Ty by měl učitel uspokojivě a trpělivě zodpovědět a podpořit u dětí zvědavost. Otázky jsou projevem zájmu, snahy po hlubším poznání a důvěře v učitelovou schopnost mu je zodpovědět.  Okřiknutím dítěte: "Co se pořád ptáš"   učitel jednou provždy dítě od sebe zapudí a nikdy nezíská jeho důvěru,  respekt a zájem o jeho předmět. Taková didaktika vede k potlačení sebevědomí, strachu veřejně vystoupit a neschopnosti komunikace.  Rodí se ideální cíl budoucí šikany.

Jsou učitelé,  kteří ze třídy rychle utíkají , aby je studenti nezaskočili otázkou a oni se neztrapnili neschopností odpovědět. Objektivně třeba přiznat, že jsou i otázky kladené s úmyslem pedagoga před třídou ponížit. Mám zkušenosti s výukou v různých kulturních oblastech, což mi dovoluje posoudit rozdíly mezi českými studenty a např.  americkými, nebo studenty mezinárodní školy. Rozdíl je již ve formulaci otázky: cizinci, s úsměvným výrazem tváře, přesně formulují, čemu nerozumí, čeští studenti se táží podrážděně, s popudlivým výrazem tváře, a otázka je kladená tak,  aby vás "nachytala".

Většinou se ale neptají. Jsem přesvědčen, že maturanti mezinárodní školy, kde jsem několik let vyučoval, neměli takové penzum vědomostí jako maturanti čeští, ale přísedící z českého soukromého gymnázia byla zaskočena prezentací odpovědí, sebevědomým vystupováním cizinců a to i těch, kteří s odpovědí zápasili.

Už několik let organizuji letní workshopy na téma věda a umění,  jichž se účastní zejména zahraniční studenti. (Čechů je málo, pracovní jazyk je angličtina a z toho mají strach!) Nejotevřenější a nejvstřícnější jsou Tchajwanci, chtějí se přátelit, komunikují, usmívají se, zatím co čeští účastnici se shluknou do izolace, nevěřícně a podezíravě sledují okolí a začnou se spontánně chovat až po týdnu i po delší době. Sami jsou z toho nešťastni a látoří na rodinu, na školu, všude se pořád jenom kritizuje, nikomu se nevěří, za vším se vidí zlý umysl. Ani se spolužáky nemluví otevřeně, bojí se zrady. Rostou z nich nejistí dospělci, kteří slabé sebevědomí nahrazují výsměchem, ironizovaním druhých a sebestředností. 

Vyvstává otázka co s tím, děti jsou v tom nevinně. Dítě není jen produktem genu, formuje ho i prostředí v němž vyrůstá. Proto by rodiče kritizující školu měli začít u sebe. Kolik minut věnují důvěrné rozpravě se svými dětmi? Rozvíjejí v nich pozitivní myšlení? Otřásá se jejich byt, dům, nevázaným smíchem? Přehlížejí a odpouštějí drobná klopýtnutí potomka a nedělají "dusno" pro malichernosti? Když je na všechny otázky odpověď ANO, je vaše dítě spokojený,  vyrovnaný školák a rodiče jeho nejlepší kamarádi.

            Druhou funkcí školy je vzdělávat. Definujme si nejdříve, co je vzdělání. Podle Všeobecné encyklopedie je vzdělání proces a výsledek osvojování znalostí, jejichž  kvalita není dána množstvím poznatků, ale jejich uceleností a hloubkou. Výsledkem vzdělávání by měl být člověk vzdělaný.

A jsme v názorové pasti, omotaní tisíci názory na to, čím se charakterizuje vzdělaný jedinec. Pokusme se najít odpověď jinou otázkou: Kdo je v naší společnosti vnímán jako vzdělaný pro 21. století. Ten, co rozumí molekulární biologii a kvantové fyzice a genetickému inženýrství, nebo ten, co něco ví o Kantovi a dokáže barvitě mluvit o chudobě třetího světa, aniž by dokázal zdůvodnit příčiny?

Kapitáni britského průmyslu se vyjádřili, že namísto aby mladí Britové studovali "pořádné" předměty, jako jsou jazyky, biologické a technické obory či matematika, volí stále častěji tzv. "měkké" obory, jako jsou "mediální studia" a psychologie. Za posledních 10 let došlo v britských středních školách k 500 procentnímu nárůstu počtu žáků, kteří studují "mediální studia", z 5647 na 26 894. Z analýzy Konfederace britského průmyslu vyplývá, že počet maturantů z fyziky poklesl za posledních dvacet let o padesát procent a z chemie o třetinu.

A v Čechách? Na filozofii, humanitní obory, historické ústavy, sociologii, právo, se hlásí několikanásobek přijatých, na většinu technických vysokých škol je vítán téměř každý. Investoři si soustavně stěžují na nedostatek technicky vzdělaných odborníků a při výběru země pro investiční záměr je jedním z hlavních kritérií přítomnost kvalifikovaných kádrů.

 Kolik potřebuje jedna firma psychologů a sociologů a ekonomů, ve srovnání s počtem inženýrů, středních technických pracovníků a kvalifikovaných dělníků? A teď si ta poměrná čísla dosaďme do počtů studentů na jednotlivých fakultách, či soukromých školách. Podívejme se na rozrůstající se seznam soukromých vysokých škol.

Ekonomika, management, evropská studia, regionální studia, mezinárodní vztahy, s převahou externích vyučujících, co to mají jako "vedlejšák".Akademické prostředí, jež má motivovat, je vágní a hlavní starostí je naplnit stavy studentů, aby škola ekonomicky přežila. Spolupráce se zahraničními institucemi má škole dát punc mezinárodního formátu. Produkuje se úřednický stav, který by měl řídit, otázkou zůstává co a koho.

Jsem si plně vědom ekonomických prognóz, kdy za hlavního tahouna ekonomické prosperity země je do budoucna považován zábavní průmysl. Je ale rovněž pravda, že současný trend směřování globalizované ekonomiky se přesouvá od ekonomiky  tak, jak  ji známe - založené na znalostech - do sféry kreativní ekonomiky. Už nejde jenom o matematiku a přírodní vědy řízené  levou mozkovou  hemisférou. Nejžádanější způsobilostí se stává kreativita, již  má na starosti pravá hemisféra. Opět je zde otázka: Je na to české školství připraveno?  Máme dostatek pedagogů  pro tento způsob výuky? A jak se má kreativita žáků rozvíjet, jakou změnou osnov, jaké činnosti kreativitu rozvíjejí a co ji ubíjí. Jsou zejména pedagogické fakulty personálně vybavené profilovat budoucí učitele pro takový druh výuky?

Před třemi lety (4. 11. 2002) jsem na Neviditelném psu publikoval článek: "Co znamená být vzdělaný v jedenadvacátém století". V diskusi k němu čtenáři přispěli mnoha věcnými připomínkami. Vybírám jenom ty nejfrekventovanější: Učitelé  se neučí, jak mají učit, a proto neučí žáky jak se učit. Vědomosti mají dovolit se správně rozhodnout, většinou společně s dalšími spolupracovníky. Obtížně zvládnutelným problémem je osobnost kantora, nejde jen o učení, ale o vzor přístupu k čemukoliv.

Vzpomínám, jak na již zmiňované mezinárodní škole pověřili  vyučujícího výukou chemie. Svoji výuku zahájil proslovem, že chemii neměl a nemá rad, nic z ni neví, ale učit ji musí...Klademe důraz na výuku starověku, zatímco 20. století se "spláchne" během maximálně jednoho roku. Gramatiku biflujeme donekonečna, literatuře se věnujeme "když zbude čas".  Jak se mají žáci naučit formulovat myšlenky slovem a písmem? Uvedu osobní zkušenost. Požádal jsem výborného studenta gymnázia, aby popsal obrázek v učebnici. Bezradně se pokoušel o pár vět a nakonec to vzdal.

I písemné testy, prakticky z každého předmětu, mohou mít formu krátkých esejí na šíře formulovanou otázku.

Nakonec názor jednoho z čtenářů: První věc, kterou bychom měli do vzdělání zavést, je kontinuita a neukončenost. Vzdělání se tak stane procesem, který není během života ukončen, ale je jeho nedílnou součástí.

Autor je předsedou občanského sdružení Dialog vědy s uměním, pracoval v mnoha zemích a vyučoval na několika univerzitách a soukromé lékařské škole v zahraničí.