Je to, myslím, spíše ve Vaňkově než Haškově Švejkovi: Vojáci trpí pod sadistickým obrstem a vymyslí na něho ďábelskou psychologickou fintu. Vždycky, když jde nenáviděný důstojník na latrínu, připlíží se, strčí mu pod zadek lopatu a čerstvý exkrement ukradnou. Protože má zlý dědek zálibu v pozorování svých výtvorů, je poprvé jen zklamán, podruhé zmaten a po čase ho odvezou do blázince.

Odpovídající zpětná vazba má stěžejní důležitost i pro celé společnosti. Proč by se podobné triky nemohly provádět se skupinou lidí a už ne v tak bohulibé záležitosti jako je odstranění maniakálního K -und K obrsta? S jistými neobratnými pokusy už máme zkušenosti. Za předchozího režimu koloval vtip: Přijde chlapík k obvodnímu doktorovi: "Pane doktore, já asi mám něco s ušima i s očima." Doktor je na rozpacích, kam ho poslat, tak se ptá proč. "No, když poslouchám rádio, tak něco jinýho slyším a něco jinýho vidím kolem sebe. Ale když čtu noviny, tak taky." Chlapík ve vtipu ale dost dobře věděl oč jde: za prvé režim, nebyl ještě tak "informačně vyspělý", aby mohl mást celou společnost a za druhé stačilo si přeladit na správnou rozhlasovou stanici. Ty ani tak nefungovaly jako tvůrci názorů, ale potvrzovaly to, co si člověk na základě životních zkušeností myslel a zachraňovaly psychické zdraví.( Škoda, že se třeba RSE této úlohy vzdala, mohla to být stanice, kterou by dál poslouchal skoro každý. Ale o to zřejmě nešlo.)

Urození statkáři mohou víckrát

V exponované televizní diskusi spolu vedou spor dva muži -- jeden mluví celkem rozumně, druhý hájí teze typu, že čím méně se vybere na daních, tím užitečnější to bude pro ty, kdo potřebují společenskou podporu. Zároveň s tím probíhá divácké hlasování. Rozum dostává na frak, opocený představitel teorie, že čím víc bude peněz u bohatých, tím lépe se budou mít chudí, vítězí na celé čáře. Proboha, co se děje? Mí spoluobčané korporativně zpitoměli nebo jsem já sám přešel do nějakého stadia demence, ve kterém nevím, která bije?

Pak si uvědomím, že jsem se pokoušel do televize volat a nedovolal jsem se. Ale ne že by bylo obsazeno, udané číslo vyzvánělo jako nesprávné, neexistující. Když jsem se zajímal, co se děje, zjistil jsem, že v tomto vysílání bylo možné hlasovat jen SMS, ne telefonem, což nebylo na začátku zdůrazněno. Ale za to, že každý mohl poslat tolik zpráv, kolik chce. V této demokracii může být člověk mnohohlasý.

Neuvěřitelné. Běží diskuse s předními muži státu, mluví se o věcech základní důležitosti a zásadní význam by mělo mít i to, komu dají lidé zapravdu. Pravidla hlasování ale umožňují zasvěceným, aby hlasovali tolikrát, kolikrát chtějí. Když na to samozřejmě mají. Tento demokratický princip připomíná pasáž z jedné povídky Roalda Dahla, kde jsou naivním vykladačem reinkarnací "urození statkáři" samozřejmě zvýhodňováni i při návratu do nových životů. I tady je to po všech stránkách mazané a výhodné. Zvláště pro telefonní společnosti, které berou na těchto diskusích podíl. Proč každý jen jeden hlas, každý kolik chce, to je přece svoboda. Pak se ukáže, jak vám na té vaší straně záleží. To, že je tím popřen základní smysl věci, vůbec přece nevadí. Prosadí se správné názory urozených statkářů a ti, se kterými redaktoři evidentně nesympatizují dostanou na frak, je jejich věc, že je jim líto peněz na dvacet esemsek, nebo že je jim hlasovat víckrát žinantní.

Pak si ale musíme uvědomit, o čem se vlastně hlasovalo, kdo a proč vyhrál a co tím o sobě říká i sama televizní stanice.

Národy mezi latrínou a blázincem

Při praktické realizaci této dohody potřebuji vědět a jinak než díky funkční zpětné vazbě se to nedozvím, zda jsou ostatní občané mé skupiny, směru téhož názoru jako já a udělat si z toho závěry. Když ne, zda je to chyba moje nebo jejich a co s tím, zda zmoudřím já nebo se pokusím nabrousit rozum jim. Předpokládám, že společenský institut jako obecní bubeník nebo novinář mi bude předávat nezkreslený informační obraz. Je normální, že se při tom budeme hádat, nenormální bude když budeme mít pocit, že si nerozumíme a že mluvíme každý o něčem jiném, protože pak nám ve společnosti zřejmě někdo provádí kouzla s lopatou na latríně.Vede to k znejistění jednotlivce i jeho občanské pozice a k blbé náladě.

A proč by to nefungovalo s celými národy? V dřívějších společnostech by to bylo bývalo těžší. Novinky se přenášely v osobním styku, lidé mohli dobře ohodnotit věrohodnost zdroje a papír nemluvě už o pergamenu, byl příliš drahý na to, aby se na něm zkoušely dezinformační kampaně. A pokud ano, pak kolektivně zasáhla korekce osobními zkušenostmi.Nebylo to dokonalé, ale fungovalo to, jinak bychom tu asi jako lidstvo nebyli.

Dnes ale žijeme v moři pro nás ve skutečnosti bezcenných dat. Informace, které měly dřív cenu zlata nebo života se padělají stejně, jako když se začaly místo zlatých mincí, které mohl každý přezkoušet v zubech, tisknout asignáty a celé informační várky se pančují. Dnešní "informatizace" (předtím nemyslitelný servis informací, zato bez možnosti ovlivnit věrohodnost nositele) společnosti je totální, takže totální může být i vodění za nos. Jedinou výjimkou je internet, ale pro většinu lidí není lehké vyznat se ve složité soustavě informačních toků na síti,a ti, kdo se v ní dobře orientují, bývají často individualisté s omezeným dosahem působení na společnost. Proto je tak svůdné nahradit realitu vyplývající z "vyššího principu mravního", fungující nad lidským vnímáním, které se člověk vždy jen přibližoval, a proto v těchto kategoriích objektivní, realitou virtuální, někomu užitečnou, tak, že skupina či národ, na kterou se působí nejen že se nerozhoduje o tom, zda bloudit nebo nebloudit čtyřicet let po poušti, ale ani si neuvědomí, že už několik let v písku šlape, aniž měla možnost volby. Stačí ovládnout sdělovací prostředky, které jsou prakticky jediným nositelem zpětné vazby.

Domovník z domu "U blbé nálady"

Představme si, že se lidé v domě nemohou domluvit jiným způsobem než přes domovníka, který je chce v podstatě vystěhovat a proto nemá zájem nejen na spolupráci a rozvoji vztahů a vytváření lepší společnosti, ale naopak by mu největší radost udělali ,kdyby se navzájem podřezali. Lidé se sice tu a tam dozvědí něco z venku, ale to už je také prozkoumané -- stačí ohlídat, aby průměr společnosti, který jak už napovídá termín nebývá nadprůměrně inteligentní, dostával správně zpracovanou informační substituci o svém okolí a prostředí.

Blízké informace vždycky převáží ty, které jsou sofistikovanější nebo intelektuálně zprostředkované. A do role domovníka si obsaďte sdělovací prostředky. Blbá nálada je první stupeň toho, čeho chcete dosáhnout. A máte realitu zašifrovanou podle klíče, který znáte jen vy. Všechno tancuje jak pískáte. Zlikvidujete ušatého premiéra (bůhvíproč nepohodlného když se před tím docela dobře hodil) proto, že si při ročním příjmu přes milión půjčil na byt devět set tisíc a necháte běhat jiné, kteří po něm šli a kteří si při oficiálním příjmu podstatně nižším pořídili byty několikrát dražší. A už vůbec nikoho nenapadne souvislost s nespočetnými miliardami ulitými kdesi a kýmsi. Lopata s exkrementem je pryč, pozornější jedinci vrtí hlavou, blbá nálada kvete, ale virtuální realita jako jediná skutečnost je vaše.

Zdá se ovšem, že se takto kouzlí nejen u nás. Stačí se podívat kolem. Z princezničky, která svým neurotickým rebelkovstvím mohla přivodit pád monarchie, nad kterou ještě nedávno slunce nezapadalo, mohou média vytvořit Královnu lidských srdcí. Pokuste se někoho zeptat proč, každá ženská, která vychovala dvě děti bez suity služebnictva, udělala mnohem víc. Veřejnost je možné přesvědčit i o prospěšnosti humanitního bombardování, anebo o tom, co se vám, když máte dost moci ovládat sdělovací prostředky, právě hodí.

Teď jde o to, zda nejsme právě v této disciplíně falešných informačních her, jako snad v jediném případě, pardon, ještě vedle hokeje, na světové špičce. Pak by ovšem v tomto prostředí a situaci mohla jen velmi emfatická naděje v český národ dávat do budoucnosti matce Čechii - byť i ve virtuálním bezpečí EU - nějaké šance.