1. Škola volá! "Ale která?", řekl si trochu zmatený a frustrovaný žák základky i ustaraný rodič...

Desátá jubilejní výstava pražského školství - SP 2005- jako by byla výstavou jednoho politicky ambiciózního muže zahajujícího volební kampaň. Každého návštěvníka o tom mohla přesvědčit reklamně- propagační verze (Studentské noviny Orange news 4) - tiskovina, křiklavými oranžovo-červeno- černými barvami vyvedená na křídovém papíře. Tři stránky ze šesti jsou se třemi barevnými fotografiemi pražského primátora Pavla Béma : Jednou kruhový portrét vážné tváře, podruhé - na vzdáleném pozadí s diváky uctivě vzdálenými a s obličeji nečitelnými - přestřihuje pásku, jednou uvnitř novin, nonšalantně levou rukou opřen o rampu jakéhosi mramorového sloupoví, je zamyšlen. Portréty obtéká text, ve kterém pan doktor psychiatrie vede subjektivně sebe středný rozhovor o věcech, které se dotýkají problémů pražského školství i expozice jen nepřesně a nepřímo.

Na rozdíl od jiných vernisáží a katalogů se zde o dalších komunálních a profesionálních garantech a tvůrcích, zakázky jdoucí do milionů, nedovíme vůbec nic. Ani v decentně ukrytém informačním středisku magistrátu, v nejvyšším a nejzadnějším patře expozice, za zástěnou a za záchody, u odtažitých úřednic, zjevně nepříjemně vyrušených z popíjení kávy za talíři plných zákusků. Není ani v Praze nad blahobyt a povznesenost byrokratek!

66 středních škol, 29 odborných škol, 6 středních speciálních škol, 11 soukromých středních škol, expozice národnostních menšin, expozice Zlatý Ámos, expozice soutěže o nejlepší plakát, sálek s předváděcím molem a zvukovou technikou -dohromady víc jak 114 prezentačních míst vystavovatelů, to je slušná nabídka z celkové množiny pražských škol. Těch, dovídáme se přímo od primátora, je městem spravovaných 218 škol základních, 34 gymnázií, 26 středních odborných a 15 vyšších odborných a dalších speciálních škol a zařízení, o kterých pomlčel. Nezapočítány jsou neměstské školy a zařízení soukromá, církevní a další.

Bohužel od roku 2003, kdy např. výstava pražských mateřských škol byla odstrčena do KD Mlejn v Praze 5 a KC na Vyšehradě bylo vyhrazeno už jen středním školám, resignuje magistrát (dále i MHMP) na původní koncepci SP, která pokračuje hlavně podle jména.

Zřizovatelé zvýhodnili nákladnou profesionální dramaturgií během tří let školství střední na všech třech patrech. Některé školy jsou zastoupeny jen miniaturními stánky, jiné zas dostávají plochu a atraktivní místa na prostoru několikanásobně větším podle kritérií, která nejsou jasná, a to opakovaně. Zvláštní privilegia mají některé školy a zařízení města. Koncepce je marketinková, jde o to se prezentovat a prodat se na trhu školské vzdělávací nabídky a poptávky.

V pozadí je zřetelný moment ohrožení, zejména u některých škol, které bojují o každého žáka. Dostat údajně zdarma výstavní místo v KC znamená proto získat nadstandardní startovní výhodu přímo od Velké radnice, její uznání jakosti via facti, znamená to nebýt na ošklivci nebo v segregaci. (Kupodivu tam s ocitly např. všechny základní umělecké školy (ZUŠ) a řada škol a zřízení dalších, ač měly o start SP nemalé, dnes už "jen" historické zásluhy!)

Je sporné, zda protěže v takovém pojetí mají zapotřebí školy, které automaticky přitahují zájemce jako včely nektar a barevnost květin, nebo školy, kde intelektuální či fyzické předpoklady vyžadují specifické nebo dokonce talentové předpoklady od dětství.

Jak k tomu ale přijdou pražské školy a zařízení, které se už několik let na SP nedostaly?

Proč na výstavě dlouhodobě chybí i poradenská zařízení (státní i soukromá), jejich prezentace pro širokou laickou veřejnost, proč o nastartované "vzdělávací revoluci" na poslední výstavě ve středním a dalším školství letos nebylo ani zbla? Atd., atp.!

2. Tři body? Mohly být oporou, ale nebyly!

,p> Před deseti lety našel pochopení u primátora a bývalého vědce Jana Koukala, jeho náměstkyně pro školství Dariny Martinovské a Rady magistrátu HMP, návrh, pro který se od druhého ročníku ujal název Schola Pragensis. Nejaktivnějším mužem, autorem loga a celkové manažerské realizace, byl od roku 1995/6 šéf odboru školství Antonín Mezera. V mnoha směrech celý projekt předběhl dobu, i tu dnešní.

Měl dle fyzikálních zákonitostí pevně stát na třech nohou:1/ Konferenci pražských pedagogů 2/Výstavě škol a školských zařízení 3/ Kantorském bálu.

Cílem bylo postupně zhodnotit i možnosti samosprávy ve školství, navázat na historické tradice města ve školské politice, vrátit pražskému učitelstvu středostavovskou a profesionální prestiž, umožnit kolegiální start mladým začínajícím kantorům, ukazovat široké veřejnosti, hlavně rodičů a žákům, paletu komplexní vzdělávací nabídky, využívat účelně, fakultativně a inteligentně, vždy v březnu ve dnech kolem tzv. Dne učitelů, výstavní plochy patřící městu Praze.

V celém rozsahu nadějně vypučela realizace záměru v roce 1996. Už další museli organizátoři z ambicí velmi slevit, od účasti např. úplně odstoupily školy vysoké, které organizační ledabylostí a obsahovou neujasněností před veřejností málem propadly.

První SP také zostřila kompetenční rivalitu mezi levým a pravým břehem Vltavy: Ministerstvem školství byla ambiciózní akce Velké radnice Prahy vnímána jako pokus o koncepční (a konkurenční) komunální školskou politiku magistrátu a nehodila se do scénářů vysokých státních školských byrokratů a politiků, kteří se jí cítili ohroženi. Oporu měla ale Schola Pragensis v tehdejším vedení pražské České školní inspekce, tehdy velmi autonomní, a jejím kreativním a výkonném šéfovi Jiřím Pilařovi.

V dalších letech už změny probíhaly k horšímu a postihly uvažování některých ne charismatických městských radních. Např. ve třetím ročníku v roce 98 (24.-27.3.) byl vytěsněn analytický, myšlenkově kritický a tvořivý rozměr, kterým se v prvním a druhém ještě vědomě navazovalo na odkaz pověstných pražských konferencí a výstav o školství, doložených v kronikách, archivech a dějinách pedagogiky města Prahy už od poloviny 19. století.

I k nim býval postoj školských vrchností ambivalentní. Ty první učitelské (poloilegální) konference zprvu potíraly, postupně je ale někteří školští šéfové tolerovali, nakonec jim už v době mocnářství i velmi pozorně naslouchali nebo jim i předsedali. Volební pravidla, organizace, řády a cíle konferencí definovaly za první republiky podrobně školské zákony a vyhlášky.

Středostavovskou úroveň učitelstvo ani v Praze nedostalo darem. Vybojovávalo si ji postupně . Profesionální respekt mu postupně zajistila vyhlášená kvalita pražského školství od časů Týnské školy , Budče K. S. Amerlinga , slavných středních odborných škol a počátků technického školství vysokého.

Významnou zásluhu na tomto vývoji měly v některých obdobích i velmi osvícené pražské radnice, které neváhaly pro učitelstvo v Praze vytvářet specifické profesní, sociální, společenské a kulturní podmínky až do konce 1.československé republiky (ČSR).

Jen stínem v pokračováním v této tradici bylo po roce 1990 znovuzřízení tzv. pražských městských škol a zařízení (např. i záslužná a kompletní gesce za Jedličkův ústav na Vyšehradě).

2. Vyklešťování a účelové nabalování politických konotací

Původní smysl a cíle vize mizely od 4. ročníku SP v roce 1999, až na dvě vnější a mimořádné epizody (v letech 2003 a 2004).

Byly námitky proti jarmarečně lidovém kontextu výstavy SP v tónech Matějské pouti a okolním výstavnímu mumraji na Výstavišti Praha, kde se první Scholy Pragensis konaly důsledně ve březnových dnech předjaří.

Pozitivem bylo, že pestrost návštěvníků vždy přilákávala i zvědavce, kteří by se jinak o SP a o otázky školství nikdy speciálně nezajímali, ani by ji jinak nenavštívili.

Horší bylo, že i mezi pražskými osvícenými komunálními politiky mizela počáteční politická odvaha nabídnout učitelstvu otevřené forum pro skutečnou demokratickou výměnu názorů - aspoň jeden konferenční dne. Např. byl uskutečněn v reprezentačním sídle pražských zastupitelů, jak ve velkém zasedacím sále, tak dalších prostorách pro práci sekcí pouze v roce 1996. (Tak se uskutečnila po 17. listopadu 1989 jediná Celopražská učitelská konference na úrovni MHMP na téma " Role učitele a úloha veřejnosti ve škole, profesionální připravenost učitelů k výkonu povolání", a to i za účasti státní správy a samosprávy.) V dalších třech ročnících přetrvaly pokusy o učitelské semináře v sekcích podle typů škol, dále aktivity a pracovní dílny (workshopy dospělých i žáků) o nových metodách vyučování přímo v expozicích škol-vystavovatelů (1999-2001).

Už zmíněné dvě jinak velmi zajímavé akce, v roce 2003 a 2004 s mezinárodní účastí, byly účelovým příležitostným apendixem SP, nevyrůstaly organicky z původního záměru projektu. (V roce 2003 to bylo setkání vzdělávacích pracovníků z devíti zemí Evropy Learning Together Internationally 2002-2005. V roce 2004 Seminář pro německy hovořící partnerská města na téma "Střední školství a jeho aspekty").

Důsledkem takto pragmaticky koncipované SP bylo její přesunutí z března na měsíc listopad a upuštěno bylo od principu, že každá tato výstavnická událost bude mít návaznost na některou myšlenku nebo knihu Jana Amose Komenského (zásada byla uplatňována do 6. ročníku SP v roce 2001).

Jedno je zřejmé: Od roku 1998 se žádný pokus o návrat k učitelské tvořivosti a učitelské demokracie aspoň na půdě komunální politiky hlavního města už nekonal. Školští byrokrati včetně České školní inspekce (ČŠI), která by měla být epicentrem pokroku a inovací, se rigidně zapouzdřili, schovaní za písíčka se zabarikádovali za makulaturou technologií, metodik a popsaných papírů.

Že vize pražského experimentu zkrachovaly, potvrdil to i nový školský zákon, kde o učitelských konferencích, přes mediální urgence, na rozdíl od zákonů prvorepublikových, není o demokratických institutech učitelstva ani zmínka.

Původní detailní zásady do demokratických předloh navrhli a rozpracovali bohužel kompetentnější, moudřejší a předvídavější školští manažeři a legislativci, než jsou dnešní. (Instituci školských konferencí ovšem občas zneužíval a manipuloval jí, na základě těchže zákonů, ještě předchozí režim- zejména v časech normalizace, kupodivu naposledy na celostátní konferenci učitelů v tehdy čerstvě otevřeném Kongresovém centru, tenkrát komunistickém Paláci kultury, vybudovaném původně pro potřeby sjezdů vládnoucí strany.)

Ke vzájemné výměně názorů mezi zástupci učitelů a jejich novými šéfy tak došlo v Praze jen jednou, na samém počátku SP v roce 1996 a 1997.

3. Veslování vaničkou k odstátněnému pražskému veřejnoprávnímu školství

Druhou epizodickou etapu jsou SP - ročníky 5 (v roce 2000 v prostorách centrální haly Průmyslového paláce Výstaviště) a 6 (v roce 2001 - v pravém křídle). Zde, po nad školním pachtěním povzneseném Janu Koukalovi, expandovala komunální školský politika, když výstavy zrealizovaly městské části Prahy l-15. Nápad Dariny Martinovské sledoval i praktický cíl: Šetřit finance magistrátu. Byla to nejen z nouze ctnost, a také předvolební tah náměstkyně, jak se politicky co nejvíce zviditelnit.

Starostové městských částí jí tehdy sedli na vějičku slibů. Politickou šanci nakonec dostali jen malou. Neprohlédli ani, co výstava o školství obnáší finančně. Přesto tehdejší akci nevzdali, a jejich zásluhou jako meteor na pražském nebi prolétlo nové školské politikum, předobraz kompetenčního pojetí školského systému, jak jej známe a přijímáme s těžkým srdcem dnes, po reformě státní správy a samosprávy.

Malé radnice v roce 2000 předvedly, jak nápaditě vidí "svoje" školy. Že o nich vědí často víc, než leckterý státní úředník nebo školní inspektor. Zejména na pátém ročníku SP 2000 (22.-24.3.) bylo možné studovat některé předobrazy situací- např.nejednotu a nerozhodnost v přístupech a řešeních ke školám, rozdílná očekávání ve vztazích magistrát versus malé radnice ohledně školství, potíže s personalistikou, například s konkursy a "putujícími" učitelkami atd.

Zřetelné ale bylo i pohodlnění řady vystavovatelů, rutinérský přístup, nepochopení smyslu a zadání výstavy, komunikační šumy v oblasti hodnot a cílů. Stupňující se školský chaos. (V roce 2001 se přehlídka mateřských škol už konala v Domě dětí a mládeže HMP, ale na Výstavišti, kde byly ZŠ a DDM, ještě probíhaly malé tématické konference a pracovní dílny.)

Některé školy se už tehdy chtěly, stejně jako dosud, objevovat na výstavní ploše každý rok, aniž mohou přinést něco výrazně nového. Jiné školy, jako by se zúčastňovaly jen na povel.

I letos v roce 2005, i v důsledku krajského řízení středních škol, se vztahy s městskými částmi spíše dále komplikují. Jak při organizaci, tak při vlastní prezentaci na SP! Už tehdy se některé městské části rozhodly, že SP budou jednoduše ignorovat.

4. O výstavnické kreativitě a o nenahraditelnosti školských charismatiků

Již před územní reorganizací státu, v letech, kdy se proslýchalo, že bude v Praze znovu zaveden centralizovaný staronový model řízení školství, který si starší Pražáci pamatují ještě z bývalého režimu, zůstávala Schola Pragensis hozenou rukavicí do ringu.

Byly i námitky, proč v době, kdy je ve školství každá koruna dobrá a kdy je učitelstvo stále znechucenější tím, jak má hluboko do kapsy a jak malé jsou jeho profesionální a existenční jistoty, je tu stále větší, nákladnější a okázalejší akce.

Zde je potřebná každý rok? Koho a čí zájmy ve skutečnosti zastupuje? Komu slouží k politickému zviditelňování?

Od doby primátora Koukala, který se omezoval jen formální zahájení a další nechával na náměstkyni a jejím týmu, docházelo ve vnímání akce v očích komunálních politiků k zásadní proměně, jak jsme viděli i u současné v kongresové giga-etapy.

Autorská idea SP - Dariny Martinovské, Antonína Mezery a mne - tak byla neúprosně redukována a vzdalovala se od původního smyslu poslání.

Náklady na výstavu se znásobovaly. Zatímco dobrovolní, iniciativou pohánění organizátoři prvních výstav, dokázali z reklamy a darů sponzorů pokrýt ještě významnou část nákladů, ač byla starost získat pro podporu významné pražské sponzory.

Koncepce a výrazové tvarosloví SP se rodilo na pochodu. Např první výstavu v Podnikatelském centru (nikoliv v Křižíkově pavilonu, jak uvádí citovaná tiskovina magistrátu) a pak v Křižíkově pavilonu a v halách Průmyslového paláce pražského Výstaviště, proměnil na flexibilní architektonický prostor pro potřeby školství svojí vynalézavou a neúnavnou uměleckou invencí hlavně P. Vošahlík, ředitel pražské ZUŠ na Žižkově.

Vznikl koncept vkusného a přehledného demokratického výstavního prostoru- jakési tržiště se vzděláváním.

Dokázali jsme je zlidštit o úsměvné skrýše, zákoutí, labyrinty, plácky, doplnit moderními učebnami a pracovišti multimediálního věku (např. výstavní pracoviště a konzultační centrum ředitele Milana Hausnera, také neúnavného žižkovského multimediálního experta didaktika a metodika).

Tato pojetí prezentace oslovila už v devadesátých letech i další velká města, která zvažovala obdobným způsobem představit veřejnosti aspoň části vlastního školství, jak funguje v regionech (např. Pardubice, České Budějovice).

Původní ekonomicko finanční efektivnost pražských výstavních akcí SP byly neuvěřitelné v porovnání se současnými náklady. Je třeba je přičíst na vrub workoholiků a charismatiků, kteří jsou i dnes v některých následovnících ochotni pracovat a přemýšlet nad problémy ve dne v noci, a nemají jako prioritu finanční motivaci.

První průkopnické výstavy stály ovšem hlavně na obětavosti a nasazení učitelů a nadšení dětí, ochotných jít často až na hranici sil. I to v mnoha případech stále trvá!

Ve třech, čtyřech dnech bylo proto ve stále reprezentativnějších rozlehlejších prostorách Pražského výstaviště (Podnikatelské centrum 96, Křižíkův pavilon 97, haly Průmyslového paláce od roku 98) Výstaviště PVA Letňany na 10000 m čtverečních v roce 2002 a od roku 2003 postupně všechna patra KP na Vyšehradě - ale ne potenciální další výstavní plochy a konferenční prostory.

Lze říci, že přes mnohé potíže a pihy krásy, bylo na výstavách SP postupně asi už prezentováno to nejzajímavější, co nabízely všechny typy škol v hlavním městě a co uměli a umí jejich učitelé a žáci.

5. Manažerská zásada: Když nevíš jak dál, zreorganizuj reorganizované!

Na rozdíl od jiných školských výstav, například Scholy Novy, v devadesátých letech probíhající většinou simultánně ve Veletržním paláci, si SP zachovávala důsledně nekomerční podobu. Bylo to od počátku podnětem k diskusím a sporům! Dnes je to stále pochybnější luxus, aktuálně dokonce "jen" reklama za peníze HMP, a ne školská vzdělávací politika a její koncepty.

Scénograficky a dramaturgicky vytvořila Schola Pragensis kontrapunkt ke klasickému statickému výstavnictví, opírajíc se významně o živé činnosti učitelů, žáků, někdy i rodičů a dětí dokonce i z mateřských škol. Tyto činnosti probíhaly v interakci se zvídavými návštěvníky, kteří byli vtahováni přímo do vzdělávacích procesů a praktického výcviku, mohli si ohmatat nebo aspoň vyzkoušet vše virtuálně, když ne úplně vždy i fyzickou akcí.

Ideový koncept školní výuky ve výstavních kójích, na pódiových vystoupení a "pláckového" mini-divadla scének a souborů jsem prosadil do projektu hned od jeho počátku. Významný tvůrčí podíl na tom měly pražské umělecké školy, ale i některé školy odborné a učiliště se svými kreativními a iniciativními řediteli. Vede hudebních a zpěváckých produkcí, tance a divadla, přišla SP i s improvizacemi a poetikami happeningu.

Princip improvizace dodával od počátku všem původním částem programové krystalizace SP zvláštní kouzlo, ale občas přiváděl do zoufalství byrokratické hnidopichy a znervózňoval politiky.

Většinou nadšenou a tvořivou roli v tom sehrály všechny špičkové typy škol a zařízení. V ČŠI, pro kterou mohla být SP i barometrem inovací a terénem pro srovnávací analýzy, tyto věci mohli sledovat jen jednotlivci, většinou ve svém volném čase, vrchní velení se na SP dívalo nevraživě a podezíravě.

Autorům původní koncepce moc nevadilo, že jejich know- how jim bylo bez slova vysvětlení vyvlastněno, dnes mi vadí, že se postupně úplně SP, zejména viditelně v dopoledních hodinách, často mění jen v mládežnickou kratochvílí a ulejvárnu žáků a laxnějších učitelů od školních povinností. Znudění žáci v KC posedávají, polehávají na zemi kolem stěn a u výhledů na Prahu a konzumují svoji "popcornovou kulturu". Okázalostí přitahují jejich zájem hlavně stánky s velkými ochutnávkami.

Deformované je dnes bohužel i portfolio pódiových vystoupení, které je umístěno bokem v malém konferenčním sálku na prvním patře KC.

Z pódiových, stále mládím a energií jiskřících, zdařilých, až profesionálních vystoupení (např. studentů pražského tanečního školství), se však vytratil původní vyšší smysl a záměr - přimět školy, aby vyšly na pódium s kůží na trh a ukázaly jiným školám i veřejnosti svůj vnitřní život školy, její tvořivě kritický potenciál, aby představili svoje ansámbly a vynikající jednotlivce. Až na jednu výjimku byly v roce 2005 nezvládnuté i audiovizuální prezentace několika středních škol.

Letošní jednostrannosti v pódiové nabídce zmírňovaly jen profesionální organizační grify ředitele SP Ing. Kauckého a pedagogicky citlivé, zkušené moderování Prokopem Vydrou.

Odborník i méně zkušený dospělý návštěvník při letošním jubilejním ročníku bloudil, ztrácel orientaci, byl brzo unavený, takže s námahou a nasazením připravená a uskutečněná pódiová vystoupení se obracela zejména v odpoledních hodinách ke skoro prázdnému sálku. Je to velká škoda.

Pro generace dříve narozených bývá ovšem i dnes každoročně zkušenost se SP šokem. Tatínkové a maminky i jejich ratolesti zde žasnou, co všechno se ve školách děje, co je dnes schopna moderní kreativní a metodicky cílevědomá česká škola nabídnout žákům.

Škoda, že zmizela zklidňující živá hudební produkce ZUŠ, která dříve kontinuálně doprovázela všechny dny hlavní akce i akce doprovodné. Zdá se, že MHMP se v posledních let zabydlel ve stereotypech ale i jinak. a jinde.

Přestal reagovat na zájem i jiných ambiciózních vystavovatelů, kteří už po prvním ročníku na Výstavišti Praha profesionálně sledovali i ekonomické zřetele a rychle nahlédli exkluzivitu původního nápadu a rádi by jej byli i finačně podpořili, kdyby se na něm mohli spolupodílet. Tato stydlivost, víc než principiálnost, je kontraproduktivní - jakoby přestali lidé z HMP brát v úvahu realitu.

Vůbec role a proporce účasti vystavovatelů a neúčasti komerčních firem a sponzorů, záhady s výběrem škol a zařízení a s prezentačními plochami vystavovatelů, dále i kolem účasti soukromého, církevního, alternativního a speciálního pražského školství a dalších zařízení, ve vztahu k aktivitám škol ve vzdělávání a jejich potřebám a očekáváním, se ani v rámci možností SP během deseti let nepodařilo uspokojivě zvládnout.

6. Vize 2: Schola Pragensis jako svatý týden J. A. Komenského pro celé pražské školství?

Motta Scholy Pragensis z ročníků 1.- 6. vypovídají o pedagogických ambicích původní koncepce: 1966- Labyrint světa a ráj srdce, 1997- Schola pragensis sensualium pictus, 1988- Předání ohně- Traditio lampadis, 1999- Štěstí národa- Gentis felicitas, 2000- Brána jazyků - Město otevřených bran, 2001- Labyrint moudrosti - Sapientiae labyrinthus.

Pak už pokračuje horizontální, málo nápaditá marketinkové strategie - boj středního článku školství o vlastní přežití, boj o nové žáky- pod patronací a z velkorysé blahovůle MHMP.

Moc velký luxus!

Scholu Pragensis - kriticky po zkušenostech přehodnocenou- posuňme raději k vizi další, se zřetelem na prostorové a technické možnosti KCP.

Učiňme z něj na týden pražské poutní místo, kde školy naberou novou inspiraci a chuť do tvůrčí práce.

Zorganizujme tu vzdělávací a občansko výchovné prezentace jako politikum par excelence, nejen pro komunální politiky, ale i pro občanskou veřejnost a všechny producenty a příjemce vzdělávání v hlavním městě Praze.

Vyzkoušejme nové typy managementu, abychom nedělali jako harry potterovští mudlové to, co už uvízlo ve vyjetých kolejích a je setrvačným nebo jen náhradním řešením.

Dělejme teď nikoliv to, co je snadné, ale co je opravdu třeba!

Schola Pragensis by se měla stát znovu originálním, svébytným, otevřeným, svobodným prostorem, dílnou mnohostranných a inovačních forem školní práce.

Začala by více přitahovat všechny společenské vrstvy i profesní a zájmové skupiny a její návštěvnost by exponenciálně vrostla.

Pro žáky by měla být ohniskem nalézané motivace a inspirace, životního směřování a profesionální orientace.

Pro kreativce by zde mohlo fungovat ne jedno, ale několik prezentačních mol a pódií kontunuálně.

Konferenční zázemí centra je schopné umožnit cílené workshopy, konference, semináře a tréninky.

Mezioborová kulaté stoly i panelové diskuse na různých úrovních.

Exhibiční ukázkové hodiny i s rozbory.

Budou zainteresovány vertikálně všechny typy škola a zařízení.

Znovu a znovu budou organizátoři oslovovat vysoké školy.

Školy a zařízení projdou během týdne očistnou lázní, která je zbaví nánosů, rutiny, primitivní účelovosti, všednodennosti.

Je pravděpodobné, že takové pojetí Scholy Pragensis by bylo možné v odstupu dvou až tří let!

(Napsáno ve dnech 4.-6.12.2005)