Možná právě proto může být nařčen z toho, že má spadeno na mladší generaci (na ty obligátní "pětatřicátníky"), že kritizuje ty, kteří po listopadu chytli šanci za pačesy, ty tzv. flexibilní, tzv. úspěšné, tzv. moderní, tzv. tvárné, ty co jsou in, zkrátka komsomolce 90. let, jejichž symbolem jsou například, s jistou mírou nadsázky, obchodní zástupci, kteří prodávají a nabízejí vše, jejichž životním mottem je rychlost, individualismus, bezohlednost, jejichž představa o modelu profesního života spočívá v rychlokursech, rychloškoleních, ve frázích a naučených modelech sociálního chování. Výslednou rovnicí takovéto profesní masáže je ovšem pouze plytkost, povrchnost, ničím nepodložená sebejistota, neschopnost empatie, víra v to, že povrchní flexibilita je předností a především nepochopení odpovědnosti za celek, nepochopení významu solidarity.

V epoše reálného socialismu jsem prožil jen pár let (jsem ročník 1978), neprošel jsem tedy érou pozdního "komunismu" v takovém rozsahu, aby mě mohla nějakým způsobem ovlivnit, přesto považuji tezi pana Bíma o předurčenosti chování dnešních "pětatřicátníků" pozdním husákovským režimem za zcela mylnou. Hlavní formativní vliv na ně totiž měla éra gründerského kapitalismu 90. let, a v tomto ohledu jsou plně dětmi znovuoživeného náboženského směru jménem ekonomický liberalismus, který je v přímé spojitosti s marx-leninským náboženstvím.

Při každodenní práci s historickou materií (ať již se jedná o ústní či písemnou materii, primární či sekundární prameny, prameny úřední či čistě soukromé provenience apod.) z 50. let 20 st., si člověk uvědomuje tolik shodných rysů (samozřejmě i rozdílů, vykolejení českého komunismu 50. let bylo státně zločinné na rozdíl od 90. let) mezi zapálenými komunisty z 50. let a dnešními zapálenými ultraliberály (dosaď si dogmatickými individualisty, stoupenci modré cesty apod.), mezi vírou v jedinou cestu a pravdu mezi "věřícími" z 50. let a dnešními "tržními komsomolci", tolik shodného nedostatku kritičnosti a chladného odstupu, tolik fanatického zápalu, že to člověka nutí k pousmání. Těžko by tito "pětatřicátníci" věřili tomu, jak jsou v myšlení podobni těm, kterými pohrdají, a které berou za "nenapravitelné komunisty, kteří musí vymřít" (jak čas od času padne na českých internetových diskusních fórech) a uvolnit cestu jejich jediným správným myšlenkám.

Jejich tradiční obrana spočívající v tom, že dnes je možnost svobodného výběru, je nesmírně falešná a zkreslená. Regionální diskriminace, ageismus (z obou pólů profesní věkové hranice), trvalá snaha o likvidaci veřejného sektoru, trvalá snaha o preferenci a idealizaci individualismu (ale takhle mohou být úspěšní pouze mladí, zdraví a silní a i oni jen dočasně), snaha o naprostou atomizaci společnosti a oslabování občanské společnosti (odbory, "zelená sdruženi" apod.), vnucování tezí o škodlivosti subvencí, veřejných podpor, to vše vede ke stavu,kdy rovnost v šancích a nadějích je pouze chimérou. Doslova lživá a urážlivá je často zpívaná písnička o tom, že ti méně šťastnější či úspěšnější si za svou situaci mohou díky nechuti déle pracovat, či se dále vzdělávat apod. Je to unfair a má to pouze vnucovat ideu, že tito lidé si přece nezaslouží naši solidaritu a proto ji jako nepotřebnou je nutno dále odbourávat. Je to právě naopak. Dnešní námezdní zaměstnanec na středních a nižších pozicích je v postavení toho, kdo i přes veškerou snahu a sebevzdělávání, pokud nemá štěstí, známosti nebo peníze, je určen pouze k použití, zmačkání a zahození. K zahození právě tehdy, kdy již nemá 35 let, dostavují se první vážnější zdravotní komplikace a člověk by měl začínat čerpat ze solidárních systémů.

Krátkozrakost a sobeckost generace "pětatřicátníků" je šokující. O to větším překvapením bude probuzení. Ovšem jak lze čekat poté pomoc od společnosti, ve které jsou pojmy jako rovnost a solidarita sprostá slova? Generace pana Bíma pracuje velmi usilovným způsobem na nových sociálních a generačních konfliktech. Co zaseli, budou i sklízet.