Pořád stejná sviňárna: Chtěli bychom zmapovat utajené české dějiny devadesátých let

16. 12. 2005 / Jan Čulík

Dostává se k nám v poslední době nějak nepříjemně mnoho indicií, že nejnovější česká historie a osudy lidí - zejména v letech po pádu komunismu - nebyly tak slunečné, optimistické a pozitivní, jak to líčí oficiální podání. Proč? Protože se mnozí lidé chovají jako svině v každé době. Jestlipak to všechno vyjde dříve nebo později najevo, a pokud ano, kdy?

Bohužel, postižení mlčí - mají pocit, že nemohou pozvednout svůj hlas, byli by skandalizováni. Trpí nespravedlností, která na nich byla spáchána.

Posuďte tento modelový případ. Protože jsem slíbil tomuto člověku, že jeho životopis nezveřejním, mohu uvést jen nejzákladnější a nejobecnější skutečnosti. Celý jeho příběh by však vydal na román.

Po maturitě někdy v polovině padesátých let se hrdina - či spíše oběť - tohoto příběhu pokoušel dostat na vysokou školu. Bylo mu to zakázáno, jeho otec neměl ten správný třídní původ. Pak do jeho školy přišli vojáci dělat nabídku ke studiu na vojenské učiliště. Mladíkovi se zaručili, že po absolutoriu vojenského učiliště bude smět na vojenské vysoké škole studovat původní vědecký obor, po němž toužil. Mladík podepsal přihlášku do vojenského učiliště, až posléze zjistil, že jde o školu ministerstva vnitra. Stal se tak příslušníkem vojsk MV a namísto studia vytouženého vědeckého oboru ho kádrovák poslal jako pohraničníka k ostraze hranic. Po letech se mu podařilo konečně dostat se do většího města, kde pak pracoval jako kriminální (nepolitický) policista na jednom obvodním oddělení. V roce 1968 "ne příliš nadšeně vítal osvobozující vojska", tak ho od policie vyhodili - přesněji, donutili odejít "na základě dohody", "na vlastní žádost". Existenčně bylo důležité, že nebyl vyškrtnut z KSČ. Získal těžké náhradní zaměstnání (pracoval po nocích) a snažil se konečně - dálkově - studovat původně vytoužený technický obor. Po získání titulu inženýra se až v osmdesátých letech dostal do relativně významné manažerské funkce jednoho velkého technického podniku. Podnik měl problémy, které se mu se schopnými kolegy podařilo víceméně vyřešit (například změnit podmínky natolik, aby zaměstnanci ustoupili v polovině osmdesátých let! od hrozby stávkou). Po pádu komunismu ho revoluční aktivisté z vedení podniku vyhnali: "Podobně jako jsem ne dost ochotně vítal vojska v roce 1968, teď jsem ne dost ochotně vítal výbory Občanského fóra, které si začaly osobovat právo kecat do řízení podniku. Chtěli, abych vyhodil technického náměstka, který byl špičkou mezi ostatními, nekouřil, nepil, neměl milenky, ale bohužel vyžadoval striktně plnění úkolů." Ředitele, který se náměstka v "revoluční době" zastal, propustili revolucionáři na místě, bez udání důvodu, protiprávně a bez odškodného. Byla to holt "hektická doba sametové revoluce". Ono se to tak dělalo. Když se kácí les, létají třísky. Naštěstí se na rozdíl od padesátých let v sedmdesátých a v devadesátých let z politických důvodů už nevraždilo.

Svědek pokračuje: "Protože jsem musel nějak živit rodinu, podal jsem si přihlášku do čtyř firem na konkurzní řízení. U první firmy otázka konkurzní komise nebyla stran mého vzdělání a praxe, ale 'Jak dlouho jste byl v KSČ?' Když jsem řekl, že ještě v KSČ jsem, konkurs skončil." Muž byl nicméně schopný: založil si s přáteli malou firmu, která prosperovala až do doby, než přišly do ČR nadnárodní společnosti, sebraly jí zákazníky, a firmu tak zlikvidovaly.

Není to první svědectví tohoto druhu, jaké jsme slyšeli nebo obdrželi. Před časem jsem v Brně hovořil s jedním technickým inženýrem, nestraníkem, antikomunistou, který svědčil o tom, že po roce 1989 se s nadšením dal k Občanskému fóru. Asi do měsíce ho opustil, když viděl, jak nemorální "převlékači kabátů" se revoluce zmocnili.

Jeden docela významný současný český prozaik, který byl v osmdesátých letech politicky pronásledován a musel pracovat v manuálním zaměstnání, mi nedávno prozradil v rozhovoru, že v tomto manuálním zaměstnání zůstal ještě několik let po pádu komunismu. Proč? "Po roce 1989 jsem spolupracoval s tajnou službou a od roku 1990 jsem byl nasazen na jednoho pracovníka naší firmy jako udavač tajné policie. Udával jsem ho asi dva roky, než mi došlo, že je to naprosto čestný člověk, ano, levicového přesvědčení, ale co je nám do toho? - a že lidé, kteří pracují pro postkomunistickou, 'demokratickou' tajnou policii, jsou stejné svině, jako byly u tajné policie za komunismu."

Předložil jsem vám útržky tří případů. Vyplývá z nich - možná? - že historie prvních let po pádu komunismu byla v České republice poněkud jiná, než jak ji interpretují oficiální učebnice dějepisu. Není vyloučeno, že postkomunistický režim od roku 1990 docela tvrdě zatočil s mnoha nevinnými lidmi, často i těmi, kteří byli pronásledováni za komunismu. K existenční likvidaci, jak se zdá, docházelo v padesátých, v sedmdesátých i v devadesátých letech.

Lidé o těchto věcech se mnou hovoří šeptem. Asi tak, jako za komunistů šeptem nadávali na vládu. Nevím proč: o těchto věcech by se mělo mluvit hodně nahlas.

Rádi bychom, aby se na nás obrátili lidé s takovýmito osudy. Myslím, že stojí zato je předkládat veřejnosti k uvážení a k úsudku. Musí to být součástí ohledávání naší národní totožnosti. Chceme to dělat pravidelněji. Pište nám v této věci. Děkujeme.

culik@blisty.cz

Vytisknout