17. 11. 2005
16. listopad + 1 gól = 17.listopadPsát 17. listopadu v sedm hodin ráno o 17. listopadu je zhůvěřilost. Člověk má být o svátečním dnu v duchně a nechat si zdát. Například sen o tom, že Tomáš Rosický dává Norům jeden gól za druhým gólem a na světelné tabuli se objevuje trojmístné číslo, zatímco Petr Čech sní v brankářské duchně o tom, že on sám už nikdy pražádný gól nedostane. Praha v předvečer státního svátku slavila, jakož i celá republika svůj vlastní nevyhlášený svátek, svátek neobdařený posvěcením shůry. V pražském metru skákali fanouškové posíleni vítězstvím a volali přitom: "Kdo neskáče, není Čech," což se kolegům německým turistům, budoucím hostitelům fotbalového svátku světa, tak líbilo, že skákali také a volali, při svých omezených jazykových možnostech pouze v refrénu: "...hop, hop, hop !" |
Ještě se nikomu nepodařilo vysvětlit smysl novodobého bojového pokřiku, slavnější snad než slavná píseň, rovněž bojová: "Kdož sú boží bojovníci," a nenašel se dosud génius, jenž by nalezl vnitřní souvislost fotbalového hesla s vnějšími okolnostmi. Vpravdě národní písmák, rozměru přinejmenším obrozeneckého, vymezil naši národní identitu kategorickým konstatováním, že neskákání nejenom vylučuje z pospolitosti a příslušnosti k Národu s velkým N, ale současně zavádí formou zvykového, nepsaného zákona, převyšujícího svou závazností nejvyšší zákony státu, jedinou podmínku češství - a to skákání, z čehož plyne, že náš bojový ryk sjednocuje i národy Evropské unie (viz výše) v nadnárodní jednotě a dokonce -- nabízí i dost vzácnou příležitost všem obyvatelům této planety skákat s námi v univerzálním češství, k němuž i refrénové "hop, hop, hop," bohatě postačí jako planetární jazyk srozumění. Ve zmíněném pražském metru dokázal obrovitý chasník pomalovaný válečnými modro-bílo-červenými pruhy, že skákavý pokřik stírá vniveč a dokonalou neexistenci i prastarou potíž, jak nazývat republiku Českou, moravskou a slezskou republikou, neboť chasník, jen co doskákal, pravil zasněně: "Kurňa, já mám rád tuzemský rum..." I Ostravak se totiž v prostoru mezi zemí a nebem cítí být Čechem, což vede ke složitější úvaze, zda teprve bytí oproštěné pozemské gravitační existence i všeobecně předpokládaného posmrtného bytí ve vyšších formách nebeských rájů obývaných lhostejno kterými bohy není oním jediným výsostným územím nikoho a všech, kde dochází k niternému pochopení faktu, že jsme obyvateli jedné planety kdesi ve vesmíru. Ovšem za předpokladu, že skákáním se stáváme meziplanetárními Čechy. Snad není daleko doba, kdy v hypotetické dokonale sjednocené Organizaci národů, povstane její předseda a zahájí další zbytečné jednání výzvou: "Kdo neskáče, není Čech," a delegace počnou skákat v symbolickém gestu srozumění, v němž se sbratří i Žid s Palestincem -- a to je už co říct. Přesně to měl zřejmě na mysli Michelangelo, když tvořil Pietu, kde dvacetiletá Madona drží na klíně třiatřicetiletého vlastního syna v poselství nadkvantové metafyziky, v níž je nejenom současné existence na různých místech, ale především pohyb těl i duší v cestování časem nejenom možný, ale především samozřejmý, což může uklidňovat i ty jedince, kteří se doposud bojí smrti. Dost možná, že občas za poklidných nocí v zamčeném chrámu svatého Petra se mladá a krásná Marie usměje a řekne zasněně do kostelního ticha: "Inu, milý Buonarotti, kdo neskáče, není Čech." Oslavili jsme zkrátka skutečný národní svátek, a to i svátek politický, neboť v těchto končinách je fotbal a hokej vnímán nejenom jako sport, ale současně jako forma politického zápasu i bitev slavných vojevůdců, a nalezli jsme dokonce i všeobecně přijatelné řešení věčně se opakujících důvodů k válkám, takže slavkovský i lipský pomník padlým kdysi známým Neznámým vojínům se stává pouze dokladem někdejší lidské hlouposti a omezenosti. Kdyby se Napoleonova a Wellingtonova vojska ráno před osudnou bitvou seřadila do šiků a slavní vojevůdci by vzkřikli: "Kdo neskáče, není Čech," mohli by vojáci obou protivných táborů, kteří se posléze navzájem zmasakrovali, odpovědět: "Hop, hop, hop!" A rozejít se ve zdraví v klidu a míru do svých domovů, mohli si mávat a volat na sebe : "A pozdravuj ženu a děti!" Škoda, že se už nenajde tvůrce a autor všesjednocujícího politického programu "skákavého češství", takže mu nemůže být vztyčen pomník. Politikům jsou zato pomníky vztyčovány, s tou výhradou, že jsou občas bourány a k bronzovým úředně najmenovaným velikánům panuje i proto v zemích okolo hory Říp upřímně skeptický a neprožívaný postoj, neboť už po dlouhá desetiletí se ani jedné generaci nedaří započít a dožít vlastní život v jediném politickém režimu a státní svátky pojímáme tradičně jako dny kýženého volna umožňující nadsobotní a nadnedělní výjezd na naše oblíbené chaty a chalupy, chrámy našeho soukromí. Státní svátek vyznačený řádně v kalendáři pod datem 17. listopadu se už zkrátka neodehrál tak spontánně a upřímně. Účastníci společného cinkání klíči si záhy uvědomili, že každý cinkal svými klíči za cosi úplně jiného, z čehož vyplynulo následné dodnes trvající rozčarování a věčná otázka, kdo byl vlastně vítězem a kdo poraženým. Mládeži pak připadá 17. listopad jako událost v období mezi revolucí roku 1848 a bitvou na Bílé hoře.A s nedůvěrou poslouchají vyprávění starců o časech před 17. listopadem, kdy bývaly na banány fronty. Naši nejpříkladnější protagonisté soukromého podnikání, kteří do země přinesli i hojnost banánů, skončili ovšem stylově mezi palmami na ostrovech obklopených oceány, kde je střídavě pronásleduje FBI a přátelsky navštěvuje naše policie, v jejímž pojetí se proces ve světě známý jako zatýkání odehrává co vlídná návštěva úslužných zaměstnanců cestovní kanceláře, čímž se nikterak neutužuje národní právní povědomí. Proč se divit, když naše právní prostředí nejlépe symbolizují soudružky kněžky lásky z Perlové ulice a přilehlého Václavského náměstí, které se ani přes veškeré klopotné úsilí našich politiků a policistů v činné službě nedaří najít a odhalit, což se daří o to více podnikavým zákazníkům, kteří odhalují až se práší zamkočárem. Puritánský občan Kondelík se mezitím může utěšovat myšlenkou, že jsou ty nestydaté slečny a dámy dostatečně potrestány zákazem rozdávání reklamních a propagačních materiálů z oblasti erotického podnikání. Dost možná to naše poslance i senátory bude inspirovat k vydání dalšího zákona, který přísně zapoví pouliční propagaci nezákonnosti jako takové. Zkrátka a dobře -- o státním svátku se nemá psát v sedm hodin ráno. Člověk v tu hodinu není jaksi patřičně slavnostně povznesen, pokud si ovšem nevzpomene na den předcházející, kdy Tomáš Rosický po přihrávce Milana Baroše, vsítil tolik potřebný gól do norské branky. Kdo nepláče, není Nor. |
17. listopad | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
15. 11. 2005 | Ztracená generace | Ladislav Žák | |
26. 1. 2005 | Oskar Krejčí: Komunisti museli disidentom moc doslova vnútiť | ||
26. 1. 2005 | Opozice nechtěla jít do vlády | ||
24. 1. 2005 | Šlo o lidskou důstojnost, i když to většina už zapomněla | Vilém Prečan | |
24. 1. 2005 | Filipov: Nic se nepohne do května 1990 | ||
24. 1. 2005 | Blacková: Nechte Fojtíka jet do USA | ||
24. 1. 2005 | Proč se v Praze pořád nic neděje | ||
24. 1. 2005 | Klaus: Z Občanského fóra se stává politická strana | ||
13. 12. 2004 | 17. listopad -- přestaňme se litovat | Milan Valach | |
10. 12. 2004 | Trojí ohlédnutí za "Listopady" | Petr Miller | |
8. 12. 2004 | 17. listopad trochu jinak | Miroslav Polreich | |
22. 11. 2004 | Čo je to vlastne za odkaz pre budúce generácie ? | Miloslava Kodoňová | |
19. 11. 2004 | Jak jsem se vyrovnal... | Ladislav Žák | |
19. 11. 2004 | Jeden pohled zleva | Jiří Dolejš | |
19. 11. 2004 | Naďalej polojasno | Peter Greguš |