Ve státních financích to prý funguje jinak, než v malém osobním hospodaření. Státní dluhy jsou, či mají být, motorem podnikání a ekonomického vývoje - čím víc, tím lépe. Dejme tomu. Jenže snad i v makroekonomických sférách platí jakési "odtud až potud". A pokud ano, kde pak jsou ony hranice a jak je možno je dodržovat, nebo snad, jak je možno s nimi manipulovat? Dochází k manipulacím s rozumnými hranicemi zadlužení podle potřeby těch, kteří "zatěžují" státní pokladnu z nezbytnosti, nebo jiných, vybavených dostatečnou chamtivostí, kteří touto manipulací profitují? Nebo jsou v těchto manipulacích nějaké ekonomické principy, které se mění vývojem ekonomiky či momentálních ekonomických dogmat? Jinými slovy, je to ku prospěchu potřebných lidí, kteří jsou odkázáni na dávky různého druhu, nebo nenasytných hamounů, kteří by nejraději "ukradli celý svět"?

Jiná věc je taky hospodaření ocelářských gigantů, kteří suroviny k výrobě nakupují zcela přirozeně na dluh (protože výrobní proces je dlouhý a komplikovaný a dluhy se uhradí z prodeje svých výrobků) a státního hospodaření.

Ale vraťme se ke Kartousově větě. Jaká část trhu by se měla zhroutit?

Je totiž na různých místech konstatováno, že obchod opravdovými komoditami, potažmo výkony, tvoří jen 5 procent celkových finančních transakcí, a zbývajících 95 procent jsou spekulace. Jak tedy je možné, že tak malá část obchodu může ovlivňovat -- ovlivňuje-li vůbec -- trh jako takový, vždyť se jedná jen o "pět procent", které se v celkovém rozsahu naprosto ztrácí.

To pomíjím ještě otázku, jaký podíl mají v oněch pěti procentech spotřební statky denní potřeby, které nejsou přímo vázány třeba na olejové produkty či produkty těžkého průmyslu, nebo typické dárkové zboží od zábavní elektroniky po lyže a sáňky. Já vím, že pletu dohromady věci, které spolu málo souvisí, ale připadá mi, že zboží, které hraje roli v tzv. předvánočním nákupu, je naprosto marginální i v oněch pěti procentech reálií, směňovaných za peníze.

Těch devadesát pět procent spekulativního kapitálu je tedy zcela, nebo jen částečně virtuálního charakteru? Pan Vít píše o virtuálních penězích a vychází ve svých úvahách z úrokové míry -- no, proč neříci přímo, že z lichvy -- která peníze nadhodnocuje, tak říkajíc "v účetních knihách". Pan Vít zřejmě plně nedoceňuje skutečnost, že peníze jsou dnes papírové a jejich hodnota je symbolická (tedy symbolické hodnoty) a neodpovídá již dávno zlatu či stříbru, které měly v historickém vývoji nahradit - nejen kvůli snadnější manipulaci.

Nakonec rafinovaná myšlenka zmenšovat hodnotu peněz nevznikla až se zavedením papírového oběživa. Ale nevšímejme si nyní nadčasových tendencí "uštipovat kousky", která je zřejmě nevykořenitelná jak v malém či velkém. Nevšímejme si mediálně zajímavých detailů, když vymáchají v koších či pověsí za hrdlo nepoctivé pekaře, zatímco se povětšinou taktně přehlédnou varianty téhož v sterých, tisícterých, milionových násobcích u "těch nejlepších z nás", odvozujících svou moc od boha či nahromaděných statků, nebo ze svěřené moci.

Je pochopitelné, že tam, kde spekulace je pracovní nástroj - tedy na burzách - se vytváří virtuální hodnoty. Nejen vytvářejí, až příliš často se zapomíná, že se tam ony virtuální hodnoty taky likvidují.

Jenže existují i jiné tiskárny na peníze. Kartely. Pro nadšené kapitalistické komsomolce drobnou informaci -- jsou to spolky dodavatelů zboží, kteří ovládají trh natolik, že diktují po vzájemné domluvě ceny a tímto vlastně trhají na kusy pohádku pro infantilní vyznavače trhu, který má být utvářen vzájemnou konkurencí. Ne nadarmo existuje v USA ještě ze starých časů protikartelový zákon.

Co však, když takový kartel vznikne na celosvětové bázi a nelze proti němu postupovat právní cestou, protože jsou v jeho drápech jako rukojmí všichni, kteří onu komoditu potřebují. A kdyby náhodou nebyli, strýček Rockefeller a jeho přátelé se už postarají...

S panem Vítem jsem se neshodl v názoru na původ a rozsah gigantických finančních částek s kterými se dnes spekuluje. Dle mé, pravda, laické hypothézy, souvisí s tzv. "petrodolary" - pokud tyto nejsou hlavní částí spekulačních sum. Budou to gigantické sumy peněz, vzniklé nejen vzrůstem produkce a spotřeby a tedy prodejem ropy, ale i několikanásobným navýšením ceny za ropu v průběhu minulých čtyřiceti let. Tyto peníze nejsou virtuální, ty jsou skutečné a kdo není zrovna tržně padlý na hlavu, umí si představit, co se s těmito sumami stalo.

Především byly investovány do průmyslových odvětví, souvisejících se spotřebou ropy. Tedy především do automobilového průmyslu. Jen zcela na okraj, už v sedmdesátých letech byli u akciové společnosti Daimler největšími podílníky arabští olejáři. Korejské automobilky se taky nepostavily za peníze místních drobných střádalů. Petrodolary ovšem především "pracují" v bankách. Jakých, kterých, čích ? Přes ně se pak investují do strategických nákupů. Kdo ví, jak se vytváří tzv."veřejné mínění", ví taky, jaký význam mají investice do mediálních koncernů.

Kdo má paměť a umí taky trochu myslet, ví jak fungovaly kampaně proti hlavnímu energetickému konkurentovi, který byl mediálně smeten v bezpříkladně úspěšné "technologické kontrarevoluci". Bez umrtvení rozvoje jaderné energetiky by zřejmě nešlo tlačit cenu ropy nahoru tak, jak se to podařilo olejovému kartelu. Do této kategorie patří kupříkladu i zavádějící bláboly o vodíkovém hospodářství. Napadlo nadšené ekology, jejichž hlavním nepřítelem jsou atomové elektrárny, odkud by se ten velebený a vysněný vodík bral? Asi ve škole v přírodovědeckých předmětech "nedávali pozor". Přece takovými detaily se nadšení aktivisté (čti ignoranti) nebudou zabývat !

Napadlo někoho, co všechno patří k dezinformačním kampaním, které vycházejí z neinformovanosti publika a tedy jejich nedostatečné možnosti srovnávat? Jak se vedou obratně vedou kampaně proti železniční dopravě, jak se cenovou politikou železnic odhánějí cestující, jak se doprava zboží tlačí na dálnice, do vzduchu, jen pryč od té prokleté železné dráhy! Jak se například zlikvidovala "zastaralá" vlaková pošta, jezdící přece bez dodatečné spotřeby energie a především oleje, spáleného v motorech nákladních aut na dálnicích, které ji nahradily, aniž došlo k zjevnému rozdílu v rychlosti zásilek?

Kde byli ekologové tehdy, proč drželi s odpuštěním "hubu", když šlo o tak závažné ekologické rozhodnutí s opravdovými nezanedbatelnými intensivními následky? Na to tehdy neměli čas, asi proto, že dřepěli před atomovými elektrárnami a lehali si na koleje před vlaky dopravující kontejnery s "vyhořelým" jaderným palivem.

Media nás v téměř minulém roce neustále krmila tézí o zvýšené spotřebě ropy, především v Číně, v létě se zase unisono lkalo nad zvýšenou spotřebou benzinu v USA kvůli sezóně dovolených, pak přišla tornáda atd. Ne, že by to nebyla pravda, ale byla to pravda celá? Cena se přehoupla přes šedesát a tlačila se na sedmdesát US$ za barel a dokonce spolkový kancléř Schröder přispěchal s "gestem solidarity" a nechal vrhnout na trh německé strategické zásoby ropy, aby "tržními methodami zapůsobil na cenu ropy". Hysterie opadla -- už se o tom víc v mediích nemluvilo a nepsalo -- faktem však je, že cena ropy opravdu poklesla a pohybuje se dnes na úrovni 56 US$ za barel.

Oko by nad tím nezůstalo suché, kdybych mne nenapadlo zadat si do googlu vývoj cen ropy. Na adrese www.tecson.de jsem nalezl dvě tabulky z nichž mne zaujala především ta druhá, znázorňující vývoj cen v průběhu roku 2005 a roku předcházejícího. Všimněte si prosím, jak jsou obě křivky pozoruhodně shodné (pravda, s malým posunutím, protože křivka roku 2004 začíná z nějakého dobrého důvodu až v dubnu). Není za vývojem cen nějaká obratná spekulativní manipulace? Jak je možné, že nejvyšší ceny ropy jsou v létě a na podzim, když by se dalo logicky předpokládat, že v zimě je nejvyšší energetická spotřeba kvůli chladnému počasí v zemích s největší průmyslovou produkcí -- v Africe, v Austrálii či v Jižní Americe, která má v našich letních měsících "zimu", snad srovnatelná průmyslová produkce není!

Těch otázek, které mne napadají je víc a proto se těším, že se najde schopný ekonom, který je aspoň částečně dovede laikovi mého typu vysvětlit. Možná mezi ekonomy jsou mé otázky naprosto triviální a "špatně položené", navíc s neskrývaným zapšklým nutkáním na ně dávat částečné jedovaté odpovědi -- ale prosím pomyslete, že takových ekonomických analfabetů je celá ta "mlčící většina", která by vše vyjádřila ještě mnohem jadrněji až se dostane ke slovu.

Pokuste se ty ekonomicky nevzdělané pacifikovat rozumným slovem, odpovědět i na jejich nevyslovené otázky a ne jen podivnou směsí modrých a zelených pohádek jim pomáhat strkat hlavu do chomoutu. Neboť běda až ji pozvednou. A že ji jednou pozvednou, o tom se přesvědčí jednou i pan Bím.