Maria Procházková, Oldřich Kaiser a Žralok v hlavě

13. 12. 2005 / Jan Čulík

Zdánlivě je Žralok v hlavě bez příběhu. Je to studie osamělého muže, asi padesátníka (hraje ho Oldřich Kaiser), jemuž zřejmě nedlouho před začátkem filmu zemřela matka, jediná osoba mu blízká. Muž obývá přízemní byt v nějakém, blíže nedefinovaném českém městě. Muž jménem Seman (ve filmu je jeho jméno uvedeno jen jednou - podobně i jiné motivy jsou uvedeny jen tak jakoby mimochodem, jsou jen lehce, jakovy náhodně načrtnuty) tráví množství času tím, že se dívá z okna na ulici, případně postáváním na chodníku. Míjejí chodci, někteří jsou vstřícnější, jiní méně.

Film je studií samoty. Osamělý muž se neustále snaží oslovovat na ulici své bližní. Jeho život se skládá z otázek, z trvalé, přátelské, bezprostřední slunečné snahy navazovat kontakt. Jeho celkový přístup k okolí je nesmírně pozitivní. Žije z mála. Všímá si nejmenších, každodenních podrobností, bizarností v maličkostech (kdosi vyhodil do popelnice celou zásilku žlutočervených kachniček z umělé hmoty do koupelny, muž se je pokusí nabízet kolemjdoucím - jen jedna osoba překoná zábrany a vezme si).

Vynikající je kamera Martina Štěpánka, která - a režisérka zde nezapře vidění animátora - systematicky zaznamenává detaily a makrodetaily. Upřenými pohledy na detaily - ať jsou to součásti fyziognomie Oldřicha Kaisera, vrásky kolem jeho očí, kosmatá kůže na krku, prsty s dohořívající cigaretou - je film vybudován. Je známo, že stavět film vizuálně na detailech je nesmírně vděčné. Jaksi to potvrzuje myšlenku Colina Wilsona, že ze života člověk dostane tolik, jak aktivně se na něm dokáže účastnit, jak intenzivně bude schopen se do něho vpíjet. To právě komunikují ty detaily. Maria Procházková to ví, myslím, dobře.

Optimistický přístup k životu ani neustálá snaha navazovat kontakty s lidmi, kteří většinou projevují nezájem, anebo jsou nedůvěřiví (jedinou výjimkou je jedna žena středního věku z blízkého okolí: její dcera, která často chodí kolem Semanova domu buď s matkou, nebo se psem, se naprosto nezajímá: tou mlátí hormony a projevuje zájem jen o mladé kluky) - nakonec nestačí. Mužovu vstřícnost vůči okolí (náhodné kolemjdoucí dívce daruje kabát své matky, fasádníkům pracujícím na vedlejším domě koupí pivo, lidi, kteří chodí ulicí, oslovuje a dává jim malé dárky - vytrhává tím drobnosti z banality - dá-li oné jediné ženě středního věku, která se o něho trochu zajímá, do dárkového papíru zabalený otvírák na lahve od piva, znamená to, že nezáleží na tom, co dáme, ale že něco dáme) skoro vůbec nikdo neopětuje. Proč taky.

Samota si postupně vyžádá své. Mužovo vnímání světa kolem propadá všedností do nemoci - obrazy, které vidí, (autorka tu používá animace) se postupně stávají fantastičtějšími (symbolem jsou zmnožující se červené korálky, snad léky). Animace je stále grotesknější. Posedlost detaily v mužově světě stále intenzivnější. Realita splývá s fantasmagorickými vizemi.

Jen jakoby zpovzdálí do mužova světa pronikají banality, hrůzy a bulvární a komerční absurdity, šířící se z rozhlasu a televize. (Všechny je namluvil Jiří Lábus, který se ve filmu vyskytne i v epizodní roli. Muž mu jako kolemjdoucímu nabídne, aby si vsadil nějaký peníz na jeho sandály. "To snad nemyslíte vážně," je Lábus rozhořčen.)

Proti samotě nakonec nepomůže hrdinův optimismus. Bojuje, ovšem. V jednu chvíli se rozhodne malovat vodovkami a byt si naplní desítkami obrazů žlutě, oranžově a červeně malovaných kohoutů. Žlutá, oranžová a červená jsou barvy pozitivní. Nakonec však samota, vyplněná jen obrazy kohoutů, je příliš mnoho. Obrázky jsou vyhozeny do popelnice.

Intenzivně a vážně se muž snaží být v životě aktivní. Ale je sám. Všichni nakonec odejdou. Abnormální obrazy a představy převládnou. Posléze je určeno, že má být odvezen do "domova důchodců pro schizofreniky". "A máte doma jednoho ze Švejků," ptá se v závěru filmu postava, kterou hraje Oldřich Kaiser. "Podívám se," odpovídá mu žena středního věku, která se zajímá a slibuje mu, že mu do blázince napíše. "Ono je těch Švejků víc. Jsou to tlusté knihy. Dá se to číst dlouho." - Tím film - jakoby bez výrazného závěru - končí.

Právě to, že se vlastně skoro vytratí do nekonečna, je ten závěr šokující - ano, je banální, když člověk odejde z normálního světa, ale zároveň je to otřesné.

Jak o tom filmu píšu, uvědomuju si, že nedokážu řádně navodit dojem jeho neobyčejné pregnantnosti. Jeho příběh se nedá shrnout. Zdánlivě se ve filmu vlastně po celou dobu skoro nic neděje. Děje se v něm však všechno. Je pozoruhodné, že režisérka upoutává divákovu pozornost po celou dobu. Film je totiž nesmírně inventivní.

Žralok v hlavě je intenzivní studii samoty a banality, v níž se vždycky skrývá "perlička na dně". Závisí na naší mentalitě a na našem přístupu ke světu. Ale - jak se zdá, argumentuje režisérka - nakonec potřebujeme lidské společenství. V izolaci nepřežijeme. To je její poselství pro dnešek. Není to film o jediném, stárnoucím muži, postupně se propadávajícím do šílenství - je to film o nás všech.

Žralok v hlavě je originální dílo. Užívá jemného humoru, ale na jeho dně se skrývá děs. Film, ač zdánlivě pevně soustředěn jen na jediného člověka, který se zoufale snaží prorazit ven ze své samoty a izolace, vypovídá o dnešním životě v české společnosti celé romány.

Vytisknout