Ať to čtu po sobě jak chci, nikde v předmětném článku ani ve svém původním článku o Kubě nenacházím žádné vyjádření, svědčící o mých údajných sympatiích ke kubánskému politickému zřízení. (Čerpal jsem tehdy především ze skvěle napsané reportáže The Cuba Diet od Billa McKibbena v The Harper's Magazine, který doufám nikdo nebude podezírat z procastrovských sympatií. Bill McKibben se k věci vyjadřuje velice věcně, rozumně a korektně a do značné míry se s jeho názory ztotožňuji. Myslím, že jeho způsob psaní a prezentace názorů by mohl posloužit jako vzor všem, kdo u nás vidí Kubu pouze prizmatem kubánských emigrantských organizací a jejich floridských protektorů.)

Stejně tak vidět v mých obavách z globálního nedostatku potravin volání po násilné redukci populace vyžaduje - mírně řečeno - značné myšlenkové úsilí. Chcete-li to polopatě, pane Vačkáři, tak tedy ctím právo na život a implicitní hodnotu každého lidského jedince. Máte nezadatelné právo považovat metody a postupy kubánského zemědělství za středověké. To však nic nemění na prokazatelném faktu, že v krizové situaci spoustě Kubánců zachránily více než jen holé živobytí. Zkuste si srovnat situaci na Kubě dohnané ke "středověkým metodám zemědělství" pod tlakem amerického embarga s výživou obyvatelstva třeba na Haiti (ať tedy volíme srovnatelné klimatické podmínky), kde je politický režim včetně jeho vrcholných představitelů importovaný z USA - nepochybně čistě demokratickým způsobem a z vysoce humánních pohnutek - a kde se většina obyvatelstva pod laskavou péčí příslušných amerických i globálních institucí zajisté v plné míře těší z výdobytků volného obchodu a tržní ekonomiky, neomezována ve svých lidských právech, demokratických svobodách a životní úrovni zločinnou totalitní diktaturou.

K riziku totalitních ideologií. Budiž to tedy řečeno znovu a otevřeně. Současná vláda USA, zatím stále považovaná za demokratickou, se opírá zhruba o 100 miliónů voličů, kteří zastávají extrémně fundamentalistický protestantský světový názor a kteří mají své zástupce přímo v administrativě G. W. Bushe. Ideologii s totalitními prvky, aktuálně nebezpečnou celému světu a podloženou 450 miliardami dolarů zbrojních výdajů ročně, bych hledal právě tam. Nebezpečnou ideologii vidím v Projektu pro nové americké století, o kterém jsem se v BL zmínil zde a o jejích souvislostech s protestantským fundamentalismem si můžete přečíst v článku Billa Moyerse v The Ecologist, o němž referuje letošní 5. číslo časopisu Sedmá generace vydávaného Hnutím Duha. Více o křesťanském fundamentalismu v USA viz také třeba ZDE. A v Britských listech najdete najdete ZDE vynikající třídílnou recenzi dokumentárního filmu Adama Curtise The Power of Nightmares (Moc nočních můr), který je analýzou vztahu a vzájemného ovlivňování neokonzervativismu současné vládnoucí garnitury USA a islámského fundamentalismu. (Curtisův závěr, že obě vzájemně nepřátelské extrémní ideologie se navzájem potřebují, není zase až tak překvapivý - určitě to není poprvé v historii, kdy dvě strany nesmiřitelného sporu nemohou jedna bez druhé existovat a každá odůvodňuje svou existenci i své agresivní kroky vůči té druhé její existencí, resp. strachem z ní.)

Ale pojďme dále. Všeobecně respektovaná organizace Government Accountability Office (GAO), která má v politickém systému USA poslání, význam a autoritu našeho NKÚ, vydala 107stránkovou zprávu, v níž došla k závěru, že poslední prezidentské volby proběhly takovým způsobem, že ve státě Ohio, kde se nakonec "lámal chleba" a kde GWB získal o 170 000 hlasů víc než J. Kerry, se v elektronických hlasovacích strojích, mimochodem obhospodařovaných soukromými firmami, záhadně "ztratilo" až 800 000 voličských hlasů. Závěry GAO, získané jejím vlastním šetřením a podložené desítkami výpovědí voličů pod přísahou, ukazují mj. na manipulace s počítači, harddisky a softwarem v průběhu vlastních voleb i po nich, na případy, kdy některé hlasovací stroje registrovaly hlasy pro GWB, ať voliči volili kohokoli, na záhadné výpadky sítí apod. Není divu, že v některých médiích se objevují titulky jako "Ukradené volby". Zkuste si tyto informace srovnat se stanovami, programem i reálným chováním KSČM, uvědomte si, jaké reálné síly stály za KSČ do r. 1989 a jak je tomu v případě KSČM dnes a udělejte si sami názor na to, které nebezpečí je pro demokracii a jiné obecně přijímané "euroamerické hodnoty" aktuálnější a závažnější.

K jaderné energetice. Předpokládám, že Jiří Vačkář zná knihu Roberta Jungka Atomový stát (napsáno 1979, česky vydaly Děti Země v r. 1994). Stručně řečeno, autor, známý rakouský novinář a protijaderný aktivista (1913-1994, v češtině mu vyšla kniha Jasnější než tisíc sluncí už v r. 1963), poukazuje na rizika a nebezpečné tendence ve společnosti, která se rozhodla pro jadernou energii, a to i pro její mírové využití. Nejen riziko havárií a ekologického znečištění, nejen riziko jejího zneužití pro výrobu jaderných zbraní (Proč asi je považováno za závažný problém v Íránu? Proč se naopak situace v Indii a Pákistánu dostala až k demonstrativním pokusným jaderným výbuchům? A proč jim v tom nedokázala zabránit agentura MAAE?), nejen posuzování tohoto rizika různým metrem ve vztahu k různým státům (Izrael versus Írán - proč se na Izrael i s jeho nekontrolovatelným jaderným arzenálem pohlíží jako na ten "hodný" stát, zatímco na Írán jako na "zlý"?), ale především nutná centralizace různých činností a organizací, údajně nutné utajování leckterých informací (včetně zjištěných bezpečnostních rizik civilních zařízení) v zájmu bezpečnosti a boje proti terorismu a psychologické dopady toho všeho na společnost - v tom Jungk oprávněně vidí zvyšování rizikových faktorů ve společnosti nahrávajících posilování totalitárních tendencí. I u nás máme v této souvislosti ještě živou zkušenost s nepravdivou argumentací ve prospěch realizace něčích soukromých zájmů. Když se rozhodovalo o dostavbě Temelína (JETE), ČEZ nás všechny obelhal argumentací o tom, že v roce 2000 nebude čím svítit. Dnes ČEZ významnou část celkové české výroby elektřiny (v podstatě více než celý instalovaný výkon JETE) vyváží a utržené zisky investuje do aktivit, které jsou pro další rozvoj české energetické bezpečnosti nepochybně zcela nezbytné - např. do bulharských elektráren a rozvodných systémů... Proč se tedy tato přebytečná energie místo jejího prodeje pod cenou do západní Evropy raději nevyužije - dokud jí máme relativní nadbytek - např. pro energeticky náročnou výrobu fotovoltaických panelů, které by se jistě daly prodat (i vyvézt) s mnohem vyšší přidanou hodnotou? Technologie v ČR existuje a domácí surovina (křemenné písky) zatím také je k dispozici. Např. už v roce 2000 byla zveřejněna informace, podle které by výrobna 5 miliónů článků ročně o celkovém výkonu cca 500 MW stála cca 25 miliard Kč. Srovnejme to se 100 miliardami vloženými do JETE o instalovaném výkonu 2000 MW. Samostatnou kapitolou je pak vyhořelé palivo. Uvádí se, že bude zářit až desítky tisíc let, z toho nejméně 300 let bude nutno trvalá uložiště nepřetržitě střežit. Desítky generací našich potomků nám jistě za toto dědictví budou neskonale vděčné. A pokud jde o závody na jeho přepracování, britský Sellafield i francouzský La Hague trpí neustálými problémy. Greenpeace k situaci v Sellafieldu už v r. 1998 uvedla, že zamoření okolí závodu je srovnatelné se zamořením okolí Černobylu po havárii a že se nikdo neobtěžoval s tím, aby zamezil vstupu lidí do zamořené zóny nebo aspoň informoval veřejnost o nějakém riziku. Ale nechci sklouzávat do monotématické diskuse na téma jaderné energetiky - k tomu je mnoho povolanějších. Více k jaderným odpadům viz třeba tuto publikaci Hnutí Duha. Za nejrozumnější považuji tento přístup: Když už ji máme, tak jí využívejme až do konce životnosti jaderných elektráren a její produkce nechť nám poslouží k něčemu užitečnému, tj. v tomto kontextu k přechodu na obnovitelné zdroje energie.

Aleši Procházkovi děkuji za podněty týkající se indoor zemědělství a vlivu spalování biomasy na emise kysličníků dusíku. Pokud jde o podstatu jeho polemiky, znovu zopakuji, co už bylo vícekrát řečeno: Nikdo netvrdí, že potrubí vyschnou zítra. Znovu zdůrazňuji, že hlavní riziko spočívá a) v rozporu mezi začínajícím poklesem nabídky a pokračujícím nárůstem poptávky, b) v kasinovém charakteru globální ekonomiky, jejíž vývoj je jen těžko předvídatelný a která nemá nástroje pro řešení náhrady nedostatkových zdrojů a c) v nejasnostech nebo přímo zatajování objemu zbývajících zdrojů. Robert Hirsch, vedoucí týmu, který zpracoval zásadní zprávu o ropném zlomu pro americké ministerstvo energetiky (psal jsem o ní ZDE), přišel tentokrát se studií, která se snaží odhadnout průběh ropného zlomu v čase. Na základě modelů ropných zlomů různých geografických regionů a/nebo velkých ložisek zobecňuje, že po vyvrcholení těžba ropy klesala o 2 - 13% ročně. Sama se vnucuje otázka, jaké nástroje asi má standardní ekonomie pro vyřešení rozporu mezi ročním růstem poptávky po zatím adekvátně nenahraditelném zdroji o 2 - 3% a možným ročním poklesem jeho produkce o 2 - 13%. (Těším se na vysvětlení standardních ekonomů.) Tady je vidět hlavní smysl Uppsalského protokolu, o němž už jsme také psali: Donutit metodami krizového řízení - nebo chcete-li netržními nástroji - globální trhy, aby poptávka postupně klesala tak, jak budou klesat světové zásoby a těžba.

Ve Velké Británii už na to, zdá se, přišli v souvislosti se zemním plynem. Už i tak důstojný mainstreamový list jako jsou The Times ve svém internetovém vydání přinesl analýzu, která celkem jednoznačně dokazuje, že Británie, snad jediná evropská země snažící se o úplnou deregulaci energetického trhu, dnes závidí kontinentálním zemím, že k takové míře deregulace nepřistoupily, což jim před letošní zimou přináší vyšší stupeň jistoty zásobování než Spojenému království. USA a Velká Británie, protagonisté snah o "trhy bez přívlastků", jsou státy, kde neregulované ceny fosilních paliv a energií z nich rostou meziročně o desítky procent. Z uvedeného vyplývají dvě věci: Jednak se domnívám, že svěřit náhradu fosilních paliv obnovitelnými zdroji energie tržním mechanismům by bylo neúčinné a proto neodpovědné. Náhrada v žádném případě nebude bezproblémová a argumentů k podpoře tohoto tvrzení bylo v předchozích článcích sneseno více než dost. Za všechny znovu připomeňme Hirschovu zprávu. Snad nikdo nepochybuje o tom, že tento zdroj nemá nic společného s totalitními ideologiemi nebo extremistickými aktivismy všeho druhu. Je v něm obsažena i odpověď na krédo Aleše Procházky, že ropa bude nahrazena stejně snadno jako kdysi parní stroje. Hirsch uvádí jako dobu potřebnou na zmírnění následků ropného zlomu 10 - 30 let, a to za předpokladu, že se začne něco dělat hned a že to "hned" znamená dříve, než krize naplno propukne. A navíc: Když začínala průmyslová revoluce, bylo to ve světě, který zdaleka nebyl tak globalizovaný, zdaleka nebyl tak jednostranně závislý na jediném zdroji energie a produkce potravin i dalších věcí nezbytných pro přežití lidských společenství se odehrávala většinou v místech jejich spotřeby. Většina těch, kdo k tématu publikují, má za to, že projekty, které budou mít ambici následkům ropného zlomu předcházet nebo je aspoň účinně řešit ex post, budou muset být koncipovány jako projekty typu New Deal, Manhattan nebo Apollo, tj. navzdory fungování a pravidlům standardní tržní ekonomiky, za použití státních zásahů a s nasazením metod krizového řízení. A dále, nepodceňoval bych rizika neregulovaného působení globálních tržních sil. Od Ruska 1991 až po Argentinu 2001 máme dostatek příkladů, že celá národní hospodářství, nota bene respektující rady a doporučení WTO a MMF, se mohou zhroutit prakticky přes noc. Ano, ropy bude nepochybně ubývat postupně, ale reakce trhů na tuto skutečnost mohou být bleskové, nepředvídatelné a ve svých důsledcích i těžko regulovatelné. Opět odkazuji na Hirschovu zprávu: Trhy se stanou nestabilnějšími, citlivějšími na sebemenší vnější podněty typu extrémních přírodních jevů nebo teroristických útoků a ještě hůře předvídatelnými.

Nakonec si neodpustím ještě jednu jedovatou repliku. V kraji je bohužel zvykem, že když někdo veřejně prezentuje nějaké menšinové názory, ihned se najde spousta moudrých hlav, které začnou spekulovat nad tím, kdo asi koho a v čím zájmu platí (nebo "sponzoruje", jak se dnes postmoderně říká). Připomíná mi to oblíbenou otázku, kterou jsme si často navzájem kladli jako osmileté děti na Slovácku, kde jsem vyrůstal: "A tož si blbý nebo navedený?" Jinou možnost osmileté dítě možná nezná. Od Jiřího Vačkáře bych však čekal přece jen větší nadhled a představivost, pokud jde o možné jiné varianty pohnutek lidského jednání. Vězte tedy, můj vážený oponente, že za své psaní o ropném zlomu jsem dostal zatím jediný honorář, a to od týdeníku Ekonom za dopis, který mi uveřejnili v jeho letošním 34. čísle. Vešel se tam přesně na stránku a každému, kdo by se touto činností chtěl případně živit, sděluji veřejně, že za tu stránku jsem dostal 810 Kč po zdanění.

Ale abychom nezabředávali do nekonečných polemik: Můj poslední článek z Britských listů najdete také zde vystavený na webu, kde lze k němu diskutovat. Budu se těšit, že se v tomto zákoutí virtuálního prostoru s kritiky znovu potkáme a že dospějeme k nějakým rozumným závěrům.