Český zákon o pohřebnictví zná pohřbívání "nezpopelněných lidských ostatků" do hrobů (v lidové mluvě tzv. "do země") a uložení ostatků zpopelněných. Pohřebiště jsou jednak veřejná (zřízená na návrh obcí, registrovaných církví a náboženských společností), jednak neveřejná (kupř. pohřebiště řeholních řádů). Pojem hromadný hrob jako součást platné právní normy (tj. zákona umožňujícího pohřbívat do hromadných hrobů) český právní řád nezná (podobně jako jej neznal ani někdejší právní řád československý) a nejspíše nebude v této podobě ani v právním řádu slovenském. S termínem hromadný hrob se tak lze setkat pouze v souvislosti s historií (např. právní úprava týkající se udržování válečných hrobů).

Do historie se ostatně paní hygienička vydala pro poučení o tom, jak má takový pořádný hromadný hrob vypadat (kolik stovek mrtvých v jednom hrobě, v kolika vrstvách nad sebou...). Prostě na hromadný hrob žádná platná norma neexistuje. Pomineme-li zjevnou morbidnost tohoto zrůdného nápadu, je to docela pěkný případ epidemie blbství. Nicméně ona až nebývalá ochota na straně oslovených orgánů vykonávajících státní správu připravovat v předstihu místa pro hromadné hroby dává celé lapálii další dimenzi.

Hromadné hroby podobně jako koncentrační tábory a mučení jsou (alespoň v naší civilizaci) historickými kategoriemi. Musel by to být věru pořádný otřes, aby normální civilizace selhala a přikročila k něčemu podobnému. Je skutečně celá civilizace spočívající (nejen) na zákonech a vládě práva pevným pilířem i v okamžicích tragédií nebo zde máme pouhou civilizační slupku, tenký nátěr, který může lehce smést úředník státní správy? Nemám zde na mysli Slovensko, otázka je obecná. Našly by kupř. (za vhodné situace) podobnou kladnou odezvu výzvy státních úředníků apelující na seznamování se s někdejšími historickými metodami mučení nebo s historickými zkušenostmi ohledně budováním koncentračních táborů?

Děsivé události historie nedávné i dávné zanechaly hromadné hroby na místech, kde by to člověk nejméně očekával. Před několika lety jsem s rodinou, v doprovodu takřka devadesátileté tety, znalé místního prostředí, navštívil jeden pozoruhodný starobylý vinný sklep na Uherskohradišťsku. Chodba, jejíž klenba byla pokryta jemným povlakem a drobnými výčnělky připomínajícími zárodky krápníků, vedla daleko a hluboko pod svah s vinohradem. Přes fotbal, víno a práci kolem něho jsme se dostali k historii.

Majitel vinohradu nám nakonec, vyzván naší průvodkyní, po určitém zdráhání ukázal místo hromadného hrobu z velké morové epidemie. Chodba, dříve podstatně delší, byla ukončena zdí, za níž je údajně hrob obětí moru. Prý nestačilo pohřbívání na hřbitově, tak se zemřelí ukládali do sklepů, které se pak důkladně zazdily. Věc nikde neuváděná, pouze tradovaná v rodinách majitelů vinic a v místě vcelku známá.

Zatímco paní hygienička nabádala k historickým studiím pouhé "technické otázky" (jak na to), je zde jedno pozoruhodné dílo, které způsobem novodobé reportáže, opíraje se o dobové dokumenty, spolehlivé autentické prameny a četná svědectví pamětníků popisuje případ děsivé epidemie moru, který postihl Londýn v letech 1664-1665. Jde o Deník morového roku, jehož autorem je Daniel Defoe (české vydání pod uvedeným názvem v překladu Františka Fröhlicha vydal Odeon roku 1982).

Defoeovo dílo obstálo před přísnými měřítky, která lze klást na historický dokument. Autor čerpal z tabulek úmrtnosti, ze zpráv o distribuci a cenách potravin, z nařízení vydávaných úředníky města Londýna a dalších autentických pramenů. Jeho dílo bylo za dobu od svého vydání (1722) podrobeno četným kritikám a objektivita a věcnost Defoeových sdělení jsou dnes obecně uznávány. Zatímco soudobé poznatky o lidském chování (a taktéž o výkonech státních orgánů) při novodobých katastrofách nedávají příliš optimismu ohledně schopnosti dnešní civilizace důstojně řešit tragédie podobného rozsahu, Defoeova zpráva o epidemii moru (jen v Londýně od prosince 1664 do prosince 1665 na 100 000 obětí moru!) je zprávou o civilizaci, která ještě spočívá na poměrně pevných pilířích, kde civilizovanost jedinců a představitelů moci není pouhou lehkou slupkou, jež by umně skrývala divošstství.

Pohyb zdravého obyvatelstva nebyl zakazován, takže mnoho lidí (mezi nimi i Daniel Defoe, tehdy pětiletý) se při vypuknutí epidemie zachránilo odchodem na venkov, kde se epidemie nerozšiřovala. Epidemie se městem nešířila rovnoměrně. Poměrně dlouhou dobu (do července 1665) mor řádil pouze v přeplněných chudinských čtvrtích, zatímco staré město uvnitř hradeb bylo ušetřeno. Královský dvůr opustil Londýn v červnu. Staré město se odchodem zámožnějších obyvatel na venkov (úředníci města zůstali) značně vylidnilo.

Nařízení rady města Londýna ukládala povinnosti radám v jednotlivých městských farnostech, kde byli ustanovováni vždy na dva měsíce z bezúhonných osob dohlížitelé, skládající přísahu radě farnosti. Odmítnutí funkce dohlížitele bylo trestáno vězením na dobu, dokud se vybraná osoba nerozhodne funkci přijmout. Dohlížitelé procházeli farnost a evidovali výskyt onemocnění morem. Pro jednotlivé obvody byli určováni ranhojiči, povinni dostavit se k nemocným a ohledávačky zemřelých, pracující pod kontrolou lékařů. Vždy se zkoumala s maximální přesností příčina úmrtí, aby se pro statistické záznamy odlišila úmrtí na morovou epidemii od těch ostatních.

Ohledávačky nesměly vykonávat žádné jiné zaměstnání. Pod trestem vězení bylo zakázáno vynášet z domů, kde se vyskytla nákaza, šatstvo a domácí předměty. Nemocní nesměli po dobu jednoho měsíce od zjištění nákazy opustit dům, o což vždy dbali dva hlídači (jeden ve dne, druhý v noci). Hlídači měli povinnost vykonávat činnosti dle pokynu nemocných (umožnit dodávky potravin). Zvláštní nařízení ukládala majitelům domů mimořádnou každodenní péči o čistotu ulice před domem, metaři každý den odváželi odpadky a hnůj za město. Ve vnitřním městě platil zákaz chovu domácích zvířat. Četné zákazy měly zabránit šíření epidemie (zákaz divadel, tančíren, heren a hostin, zákaz žebrání a potulky, omezení provozní doby hospod a kaváren).

Kupující vždy platili drobnými přesnou částku, aby prodávající nemusel vracet. Přitom peníze házeli do nádoby s octem. Prodávající zboží nebrali do rukou, ale podávali je hákem. Lidé, kteří měli v domech dostatečné zásoby a nevycházeli, podléhali epidemii méně než ti, kteří denně vycházeli za nákupy. Pokud se člověk vzdal nákupů v řeznictví, pak s dvěma pytli mouky, sladem na vaření piva, soleným máslem a sýrem bylo možno nevycházet z domu dva měsíce.

Uzavírání a hlídání nemocných v domech (uvádí se, že v jednu dobu bylo uzavřeno 10 000 domů) se neobešlo bez nejrůznějších incidentů. Mnoho lidí z morových domů uniklo zadními východy nebo přes sousední, nehlídané domy. Uprostřed morového pekla kvetl výnosný obchod se "zaručeně účinnými" léky na mor. Lidé se v zoufalství uchylovali k jasnovidcům a astrologům. Londýn byl zaplaven kouzelníky. Defoe uvádí, že si nikdo nedokáže představit, jak byly domy polepeny reklamami doktorů a různých darebů jako "Zde bydlí věštec", "Neomylné ochranné prášky proti moru" nebo "Univerzální lék na mor". Podle Defoea bez výjimky šejdíři, tahající lidem peníze z kapes. Někteří utratili veškeré peníze, aby si pořídili obrovské zásoby léčiv. Defoe cituje lékaře dr. Heatha, který v době epidemie za původce moru označil "živoucí bytosti" viditelné mikroskopem, avšak tento názor se Defoeovi zdá pochybný.

Z dnešního pohledu je neuvěřitelné, že po celou dobu trvání morové epidemie se podařilo vše ve městě udržet ve stavu uspořádanosti. Obdivuhodné je kupříkladu jen samotné zajištění zásobování města potravinami z venkova a dodávkami uhlí. Lidé včetně úředních osob bez reptání vykonávali činnosti životu nebezpečné. Denně byly rozdělovány mezi chudé zásilky potravin a jiných potřebných věcí. Mnozí z těch, kteří se živili obchodem nebo řemeslem, nemohli z důvodu značného omezení obchodování a řemeslné výroby výdělečnou činnost vykonávat, a byli tak nuceni žít z milodarů.

Soukromé osoby poskytovaly městské radě značné peněžní částky jako podporu pro chudé. Mnoho lidí se věnovalo dobročinnosti, rozdělování potravin a peněz přímo chudým, návštěvám nemocných, obstaráváním ošetřovatelek. Defoe uvádí, že lidumilnost bohatých nebyla jevem několika jednotlivců. Byla prý takového rozsahu, že v londýnských farnostech, městských obvodech a okrscích bylo (mimo dary poskytované přímo soukromými osobami) správci farností, starosty, radními a z rozhodnutí soudů z dobročinných darů rozdáno týdně přes 100 000 liber.

Je to zvláštní, ale k případům, které bychom dnes označili za rabování, nedocházelo. Defoe popisuje pouze jednu zvláštní příhodu, kdy majitel opuštěného obchodu se nenadále vrátil a ve svém obchodě narazil na skupinu žen, které si zkoušely klobouky...

Teprve po půl roce od vypuknutí epidemie moru v Londýně byla nařízena opatření ohledně pohřbívání, která se měla konat bez účasti veřejnosti i příbuzných, buď před východem sluncem, nebo po jeho západu, vždy s vědomím správce farnosti a biřice. Nakonec došlo i na ony hromadné hroby, neboť rakve nebyly k dostání. Mrtví, zabalení do plátěných prostěradel, ale i zcela nazí, se sváželi na kárách a házeli se jeden přes druhého do společných hrobů.

Při velké morové epidemii v Londýně roku 1665 se hromadnými hroby končilo. Při pouhých obavách (na miliardy obyvatel dosud jen pár desítek infikovaných) z epidemie se v roce 2005 hromadnými hroby začíná. Lze jen doufat, že státní orgány nebudou v historii hledat ponaučení, jak provádět mučení nebo návody, jak zřizovat koncentrační tábory. Vždy připravení snaživci by se jistě našli.