Osobně jsem měla během osmi let na gymnáziu 7 učitelů/učitelek angličtiny. Jedna jediná z nich byla opravdu dobrá - a vydržela rok. Pak odešla do cestovní kanceláře. Inu, kdo umí, umí, kdo neumí...

Prakticky žádná z učitelek, které jsme měli, se nezajímala o to, kde jsme skončili. Začala tam, kde si myslela, že bychom měli být. Po čase s hrůzou zjistila, že jsme na tom mnohem hůř. A vrátila se s námi k úplným základům. Znovu a znovu a znovu. Během osmi let jsme se 7x učili rozeznávat přítomný čas prostý a průběhový a NIKDY jsme se to nenaučili pořádně, neboť jsme se nikdy nedostali mimo rámec základů (větu "You are always losing your keyes!" by část mých bývalých spolužáků v maturitním ročníku bez váhání označila za chybnou, neboť je to přece jako "I go to school every morning."). To byl jeden extrém.

Druhý extrém byla francouzština. Paní profesorka - tu jsme měli celou dobu pouze jednu - po nás chtěla mnohem víc, než jsme byli ochotni (i schopni) zvládat. Půlka třídy odpadla a protloukala se se čtyřkami od jedné nenáviděné hodiny ke druhé. Ale na druhou stranu my, co jsme buď opravdu chtěli něco umět nebo (to se týkalo třeba mě) měli nějaké základy ze základní školy, čili jsme se měli o co opřít, jsme toho získali hodně. Program byl totiž nesmírně pestrý. Psali jsme eseje o severoafrických přírodních rezervacích, napodobovali Apollinairovy kaligramy, četli úryvky z Malého prince, učili se zpaměti básně Jacquese Préverta, zpívali šansony a popis osoby jsme měli zbásnit stejně, jako se to povedlo mladému Puškinovi. Bylo toho MOC - moc najednou. Nepamatuji si ani zdaleka všechna slovíčka ani všechnu gramatiku. Ale miluju francouzštinu a s chutí v ní dále pokračuji. Mám přehled o francouzských reáliích, o francouzské literatuře (co se dělo v angličtině? učil se životopis Williama Shakespeara a četla se povídka od E.A.Poa. Skvělé, ale trochu málo...).

Angličtina? Fajn, umím ji lépe. Ale až teď, po gymnáziu, kdy jsme v ní začala číst a hrabat se v ní stejně, jako jsem se celé gymnázium hrabala ve francouzštině. Protože 8 let každý týden 3 hodiny dělat ta samá cvičení typu "I am at school. Am I at school? I am not at school." mě anglicky nejen nenaučilo, ale hlavně mě to přesvědčilo, že angličtinu nutno nenávidět - není na ní nic zajímavého.

Poučení? Namixujte tyto dva způsoby výuky a dosaďte je do škol s dvojnásobnou hodinovou dotací (protože za jednu hodinu se Deklarace práv člověka ve francouzštině přečíst a probrat nedá a další hodinu už se zase musí dělat gramatika, protože jinak by se nesplnily osnovy...).

A většina děcek nejenže bude schopná mluvit ve dvou jazycích, ale bude je mít i ráda a bude mít motivaci k tomu, aby v nich pokračovala i po škole. Výjezdy do ciziny jsou hezká a nepochybně i efektivní záležitost, ale půl roku v cizině může skvěle doplnit dobrou výuku, nikoli nahradit osm let výuky mizerné. Škola má člověka naučit něco gramatiky, něco slovíček*) a něco reálií... pobyt v cizině vás rozkouká a rozmluví. Tyto dvě věci by se měly doplňovat.

Na učiteli totiž záleží. Jedno mladičké německé děvče, se kterým si pravidelně dopisuji (anglicky - je jí necelých 15) si mi nedávno stěžovalo, že ji nebaví francouzština. Děvče je to na jazyky talentované, mimoto je má rádo. V patnácti má za sebou kurz čínštiny, sama se učí česky, anglicky hovoří na svůj věk více než obstojně. Tak jsem se mírně řečeno podivila - zrovna francouzština se jí nelíbí? Takový krásný jazyk? Když mi vůbec nemluvíme! Děláme pořád všechno písemně! Je to hrozná nuda!

To angličtina je skvělá, tam mezi sebou komunikujeme anglicky a hodiny jsou zábavné. Učit se FRANCOUZŠTINU výhradně písemně?! To mi přijde trochu jako hodně špatný vtip. Ale je to realita. Je to realita u nás, je to realita v Německu. Není to realita každé školy a každého učitele, ale pořád je takových učitelů dost. A podle mě je i jeden příliš, protože jeden takhle špatný učitel znamená stovky dětí, které nenávidí jazyk, nedomluví se v něm a nechtějí se ho už dále učit s tím, že "oni nejsou jazykový typ".

*) Pozn. JČ. Slovíčka se vůbec učit nemají a nedají. Vždycky se dívám v pražské tramvaji s lítostí a útrpně na kohokoliv, kdo se snaží všípit si do paměti "slovíčka". Mechanické učení se "slovíček" je jedním z nejhrůznějších nesmyslů při "českém" vyučování jazyků. Slovo bez kontextu totiž nemá žádný význam. Jazyk je nutno se učit prostřednictvím slovních spojení, celých vět či výroků, nejlépe formou rozhovorů či krátkých textů, které za pomocí audionahrávky opakujeme tak dlouho, až nám vejdou do krve. Namemorovaná "slovíčka" nepoužijete. Co například znamená bez kontextu v angličtině slovo "look"?

Look at - podívat se

Look forward to - těšit se

Look after - starat se

atd.