Hlavní důvody pro kritické hodnocení vývoje devadesátých let

p> Pokusím se zabývat křivdou a diskriminací a s tím souvisejícím právem a právními jistotami vojáků z povolání - občanů České republiky. V této souvislosti mně také zaujalo rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku ve věci Bucheň proti České republice (stížnost č. 36541/97) a ve věci Běleš a ostatní proti České republice (stížnost č. 47273/99). V prvním případě Česká republika vůči bývalému vojákovi porušila zákaz diskriminace, v kombinaci s porušením majetkových práv. Ve druhém případě odepřela Česká republika skupině svých občanů právo na spravedlivý proces. Dlouhodobě, již 11 let , je ještě několik stovek (až 2 000) vojáků z povolání také diskriminováno v sociálním zabezpečení i přes to, že splnili všechny povinnosti vyplývající jim z branného zákona a zákona o vojácích z povolání. Na zobecnění svého osudu, doufám, poznáte nejen diskriminaci v sociálním zabezpečení, ale i pohrdání právem a právními jistotami ze strany ústavních činitelů České republiky.

Příčiny uváděného stavu ?

Parlament České republiky schválil po roce 1990 velké množství zákonů, například Listinu základních práv a svobod. Mají garantovat dodržování lidských práv, svobod, dodržování zákonů a rovný přístup ke všem občanům. Jednou z příčin přetrvávající diskriminace je nedostatek vůle při jejich uplatňování v praxi, nedostatek právního vědomí a úcty k právu. Zjišťuji jejich porušování orgány a institucemi z neznalosti, ale i porušování záměrné a úmyslné. Za orgány a institucemi stojí lidé, proto vinu spatřuji především v nich, v jejich odborné, politické a morální připravenosti. V individuálních rozhovorech ústavní činitelé-poslanci PČR- v drtivé většině odsuzují způsobenou křivdu, dají mi za pravdu, ale poté nenaleznou odvahu rázně vše řešit. Někteří z nich také jinak hovoří se mnou v poslanecké kanceláři a jinak se svými kolegy, poslanci. Mezi normálními lidmi se tomu říká lhaní.

Vývoj názorů na službu v armádě. Je opravdu tou nejčestnější ?

Před 11 lety bych bez váhání odpověděl, že ano. Můj názor se vyvíjí a tak si nyní nejsem zcela jist. Proč? Posuďte sami. Například již 11 let se marně domáhám na státu rovnosti v zacházení, dodržování právních jistot v oblasti sociálního zabezpečení po ukončení služebního poměru. Státní orgány i obecné soudy mně opakovaně odkazují na řešení u ministerstva obrany, na jehož nesprávná rozhodnutí si stěžuji. Nyní si můžete myslet,že to není možné! Vždyť rozhodovat o žalobách a stížnostech nemůže ten orgán či jednotlivec, vůči němuž stížnosti směřují. Vždyť se jedná o dodržování obecně platného principu platící po celá staletí. Přesto to bylo a je v České republice doposud možné!

Byl posouzen soulad s mezinárodními dohodami a závazky naší republiky ?

K tomu uvádím, že ano. K jejich dodržení však nebyla politická vůle. Hledaly důvody, jak tyto dohody a závazky obejít. Opírám se mimo jiné i o usnesení Vlády České republiky ze dne 21. 12. 1994 č. 729. Vláda České republiky nedoporučila přijetí diskriminační normy proti části vojáků a upozornila i na mezinárodní závazky naší republiky. Zákonodárci, a později ani ministr obrany, usnesení vlády v tomto smyslu nebrali v úvahu. Kdyby tomu tak bylo, museli by vzít v úvahu přijaté a řádně ratifikované mezinárodní smlouvy, kterými se Česká republika musí řídit. V tomto případě je stěžejní Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), článek č. 14 ve spojení s Článkem 1, Protokolu č. 1. Také uplatňování práva občana na spravedlivý proces zaručený v Úmluvě, článek 6 odst. 1, byl v České republice porušen (srovnej výše citovanou stížnost ve Štrasburku č. 47273/99 s odvoláním na rozsudek ve věci Miragall Escolano a ostatní proti Španělsku, č. 38366/97,§ 36 ESLP 2000-I). Nyní se také vracím k tomu co jsem uvedl v úvodu své informace. Ministerstvo obrany samo vydává rozhodnutí o sociálním zabezpečení vojáků a samo je také odvolacím orgánem. České soudy v této oblasti nemají plnou jurisdikci,nemohou rozhodnout o meritu věci a vyslovují se jen k procesnímu postupu resortu ministerstva obrany.

Po zrušení všeobecného dozoru prokuratury od 1. 1. 1994 měl až do 31. 12. 2002 ministr obrany a vnitra možnost vydávat rozkazy, aniž by se z nich musel komukoliv odpovídat. Pro soudy platil zákaz přezkoumání rozkazů. Jejich konkrétní pravomoci v některých oblastech byly absolutní a srovnatelné snad jen se středověkými absolutními vládci, nebo s diktátory 20. století. Nebyl-li vydaný rozkaz v souladu s právním řádem, a ministr sám rozkaz nezměnil, nelze se v mém případě bránit ani soudně. Rozhodování o sociálních dávkách je zákonem svěřeno do působnosti ministerstva obrany a soud může jen přezkoumávat procesní postup, ne však meritum rozhodnutí. Proti si myslím, že v rozhodnutí zákonodárce a v silových postojích ministra obrany je i podstata naší diskriminace.

Ztracené roky služby ?

K lepšímu pochopení úvodem podotýkám, že jako mnoho vojáků z povolání tak i já jsem odešel v roce 1994 na vlastní žádost mimo činnou službu. V té době jsem již splnil veškeré povinnosti vyplývající ze zákona , a tak jsem se postupně připravoval na občanské povolání.

Než k tomu však došlo, tak jsem byl od roku 1989 opakovaně prověřován, atestován a mimořádně hodnocen komisemi zřízenými státem. V komisích byl vždy přítomen zástupce občanské a vojenské veřejnosti, sdružení Vojenské obrody, rehabilitovaných atd. Nikterak mi to nevadilo, neboť jsem byl přesvědčen, že jsem se jako voják vždy choval a jednal v souladu s platnými zákony a vojenskými předpisy. Prověrky probíhaly v celé armádě opakovaně. Jejich deklarovaným smyslem bylo očištění armády od lidí, kteří svým jednáním prokazovali neschopnost, kteří se nedokázali oprostit od metod a stylu práce poplatných minulému režimu, a těch, kteří v minulosti z titulu svých funkcí nebo i mimo jejich rámec byli prokazatelně tvůrci protidemokratických opatření vůči ostatním příslušníkům armády nebo jiným osobám, anebo praktickým uplatňováním těchto opatření tyto osoby poškodili.

Prověrky-atestace,reatestace a mimořádná hodnocení probíhaly podle těchto zákonných norem:

• rozkaz ministra národní obrany ČSSR číslo 11 ze dne 16. února 1990
• rozkaz ministra obrany České republiky číslo 23 ze dne 11. května 1993.

Prověrkové komise zjistily a konstatovaly, že jsem se nepodílel na porušování práv a svobod občanů, byl jsem uznán způsobilým k další službě ve všech prověřovaných oblastech, a tak jsem dále poctivě vykonával službu v armádě ve prospěch své vlasti.

Rozhodnutí: kariéra nebo odchod mimo činnou službu ?

Proč odchod z armády? Především z důvodu splnění podmínek vůči státu z mé strany. Silným důvodem být také prohlubování vědomí marnosti, neúčelnosti rozhodování a nemožnosti dobrého plnění povinností. V armádě klesala kázeň a morální stav. Schopnosti části velitelského sboru byly soustavně přímo i nepřímo neoprávněně zpochybňovány. Zpochybňovány byly hlavně lidmi, kteří neměli požadované vzdělání v oboru, neměli znalosti ze složité armádní problematiky a často se pyšnili tzv. modrou knížkou (osvědčení nevojáka ). Sdělovací prostředky, bohužel ke škodě celé společnosti, tento negativní stav jenom prohlubovaly. Ministři obrany jako ústavní činitelé tento stav neřešili a dost možná jim snad i vyhovoval. Příčinu vidím v přenesení společenských a politických sporů do vnitřního armádního mechanismu.

Proto jsem mimo jiné požádal o propuštění mimo činnou službu a bylo mi vyhověno. Propuštěn jsem byl " se ctí". Věřil jsem , tak jako ostatní, principu kontinuity práva, právní jistoty a věřil jsem i v erudovanost většiny ústavních činitelů. Dnes vím, že jsem byl naivní a že jsem se tím asi dopustil největšího omylu svého života. To bohužel chápu až nyní s odstupem doby. Jako ocenění celoživotní služby ve prospěch vlasti, mi bylo přiznáno jako ocenění a čest právo nosit vojenský stejnokroj na veřejnosti i mimo činnou službu.

Proč takový obrat v názorech na ústavní činitele českého státu ?

Byl jsem přesvědčen, že je normální a čestné sloužit vlasti, věřit právu, věřit dohodám, věřit ústavním činitelům, svému ministrovi i prezidentu republiky jako nejyyššímu veliteli ozbrojených sil. Věřil jsem, že moje názory na stav a vývoj společnosti, jsou v souladu s vůlí a přáním občanů naší vlasti. Proto jsem mimo jiné například přivítal " Zprávu o stavu a vývoji společnosti" po roce 1990, zvláště v oblasti týkající se armády ( Hospodářské noviny 5. 3. 1999 ). Opět jsem si ověřil, že moje názory jsou plně v souladu s názory Vlády České republiky. Až v průběhu dalších let jsem zjistil, že někteří ústavní činitelé účelově, úmyslně a beztrestně odnímají garantovaná práva a právní jistoty vybraným skupinám vojáků - občanů své vlasti - a vědomě nemluví pravdu. Přitom se tváří jakoby byli nevyčerpatelnou studnicí práva, morálky a moudrosti. Kdo zná české poměry ,snad ví, že tento přístup není zas až tak náhodný. Primitivizmus v odplatě, mstě a revanši má často v české společnosti své místo , jen se halí pokaždé do jiných slov.

Rozčarování aneb posouzení vývoje společnosti bez růžových brýlí.

Diskriminace začala přijetím zákona č. 34/1995 Sb. , s pravými retroaktivními účinky v odpočtu započitatelné služební doby. Důvody přijetí zákon neuvádí. Již přiznané sociální zabezpečení ve formě výluhového příspěvku mi bylo sníženo a posléze zastaveno. Zcela evidentní je snaha zákonodárců a ministerstva obrany majetkově i jinak poškodit cíleným výběrem část vojáků

(Srovnej s rozsudkem soudu pro lidská práva ve Štrasburku č. 36541/97). Neberou v úvahu, že takovéto "trestání" vojáků je věcí soudů, pokud se voják dopustí trestných činů. Mnou plněné rozkazy a výkon uvedených funkcí, nebyly nikdy zařazeny do kategorie trestných činů nebo přestupků podle trestního nebo přestupkového zákona. Příčinu přijetí diskriminační normy a poté i rozkazu ministra vidím v politických přístupech ústavních činitelů k armádě. Armáda byla a je předmětem i objektem neustálých politických sporů. Myslím si, že jedna ze skupin ústavních činitelů zneužila své pravomoci, dobové možnosti a chtěla se po svém, předpojatě,bez ohledu na právo, ústavu, na mezinárodní závazky, vypořádat s částí vojáků v armádě. Zákon byl přijat bez konzultace se širokou odbornou vojenskou veřejností. Zpětný odpočet doby služby se promítl do odnětí sociálního zabezpečení. Rázem byla vytvořena obrovská nerovnost v sociálním zabezpečení mezi vojáky stejné nebo velmi podobné profese. Pro propuštěného vojáka má toto sociální zabezpečení veliký význam. Voják většinou se svým vojenským odborným vzděláním nenalezne po přechodu do občanského života rovnocenné zaměstnání. Sociálním zabezpečením se tento stav částečně kompenzuje.

Co na to zaměstnavatel-armáda?

Posuďte postoj armády sami. Reakce v armádě byla velmi rozpačitá. Přijatý zákon byl tak špatný, že jej nešlo jednotlivými odděleními na ministerstvu obrany realizovat. Mnohé vyloučené funkce a činnosti uváděné v zákoně nikdy v armádě neexistovaly. Proto ministr obrany RNDr. Vilém Holáň vydal svůj rozkaz č. 35 ze dne 14. 6. 1995. Jeho podřízení mu však zamlčeli celou řadu podstatných skutečností z výstavby a činnosti armády do roku 1989 a část z nich jednala s cílenou nemorálností. S doporučením podřízených si ministr bez ohledu na dobově platné předpisy zahrál na jakéhosi " nad " zákonodárce. Provedl nebývale drastický, extenzivní, ale i restriktivní výklad bez zákonného zmocnění. Místo zákonodárcem postihnutých několika málo desítek vojáků, jich škrtem ministerského pera bylo několik stovek ( údajně až 2 tisíce ). Přijatý zákon, branný zákon ani jiný zákon ministra nezmocňoval k výkladu jednotlivých ustanovení zákona. V pravomoci ministra bylo pouze stanovit, co a do kdy jednotlivá oddělení ministerstva k realizaci zákona provedou.

Výběr, konkretizace funkcí a činností, byl v rámci ministerstva obrany natolik subjektivní, účelový a předpojatý , že se ještě dnes o tomto vypráví na ministerstvu celé zkazky. Čestní vojáci bez rozdílu zařazení se však stydí. Vědí, že jde o precedent, který by se mohl opakovat vůči nim, nebo jejich nástupcům. Vojáci byli od roku 1918 vždy vděčným "fackovacím panákem" v politických sporech ústavních činitelů. Tímto způsobem se však vůči nim v této oblasti nikdy nepostupovalo !!! Je to poprvé v historii armády a v dějinách naší země !!! Nyní byli do role obětních beránků vybráni vojáci, o kterých se předem vědělo, že se vzhledem k svému zařazení a neznalosti vysoké státní administrativy, nebudou moci účinně bránit. V drtivé většině se jedná o vojáky řadových jednotek útvarů, kde nebyl na ideologii a "politikaření" čas. Obsah jejich činnosti byl plně zaměřen na bojovou a mobilizační pohotovost, ostrahu zbraní a munice, na kázeň a morální stav, na zabezpečení polního a mírového výcviku, odpočinek atd. Nastoupivší ministři po roce 1995 neměli hlubší znalosti z této oblasti a snad ani dostatečnou odvahu tato pochybení napravit. Jejich odpovědi na mé dopisy uvádí kde co, nikdy však nebylo odpovězeno na podstatu mých stížností.

Je postoj ministra a skupiny zákonodárců nemorální?

Já odpovídám, že ano!!! Především pohrdají lidmi a pohrdají právem. Pohrdají poctivými vojáky připravenými i za ně položit život při obraně své vlasti. Jako voják v záloze jsem nadále předurčen k plnění velitelských a štábních funkcí v případě povolání k činné službě. Je to něco nepředstavitelného !!! Jako důstojník jsem byl vždy vychováván k úctě, ale i k náročnosti k podřízeným vojákům. Pokud by byla možnost vyjádřit své stanovisko ministrovi obrany, byl bych jeho důrazným, ale slušným oponentem. Takové lidi však tehdy ministr okolo sebe neměl. Dlouho jsem si nedovedl představit, proč ministr i další ústavní činitelé odkopnou loajální a jimi dobře hodnoceného důstojníka. Možná jsem již pochopil " nezáleží jim na lidech". Pro vysvětlení uvádím ještě jednou závěr prověrkových komisí. " Nepodílel se na porušování práv a svobod občanů, byl uznán způsobilým k další službě i v odborných vojenských oblastech" .

Nyní se poprvé za svůj život i já vyjadřuji k ústavním činitelům. Je vůbec takový ministr nebo jiný ústavní orgán odborně, politicky a morálně schopen vézt své podřízené do boje za obranu vlasti ? Má vůbec smysl pro tyto zákonodárce a další ústavní činitele riskovat svůj život v případném ozbrojeném konfliktu? Dočkám se dalšího podrazu? Tyto a další otázky jsou velice relevantní. Vždyť mnozí z těchto ústavních činitelů jsou "s c h o p n i v š e h o ".

Pokusy o nápravu ?

Úvodem bych poznamenal , že skupina vojáků, ke které patřím, si neuměla představit stížnosti nebo dokonce soudní žalobu na ministerstvo obrany. Dnes to charakterizuji jako nadměrnou a nekritickou loajalitu vůči státu a vůči svému bývalému zaměstnavateli. Tak se stalo, že jsem se řádně odvolal v rámci správního řízení a bezvýsledně. Poté jsem rezignoval včas nepokračoval soudní žalobou. Tak byly zmeškány zákonné procesní lhůty. Měl jsem pocit marnosti v boji proti státní byrokracii, proti nerovnosti a diskriminaci. Lze asi namítnout ," Vaše chyba" !!! Zde souhlasím. Jen uvádím, že se toto do roku 1993 stát nemohlo. Do tohoto roku Hlavní vojenský prokurátor, v rámci všeobecného dozoru prokuratury, vždy upozornil příslušného velitele i ministra na pochybení v rozhodnutí a zavázal jej lhůtou k provedení nápravy. Asi i na to jsem ze setrvačnosti spoléhal.

Jsou i vojáci, kteří se včas odvolali. V těchto případech mnoho soudních rozsudků konstatuje porušení zákonnosti, je konstatována nepřezkoumatelnost rozhodnutí ze strany orgánu ministerstva obrany atd. Soudy vždy ruší rozhodnutí vydaná orgánem ministerstva jen z procesních důvodů a věc vrací k novému rozhodnutí zpět na ministerstvo. Toť vše. Zákon soudu zakazuje rozhodnout o meritu sporu. Proto orgán ministerstva znovu a znovu opakovaně vydává nová rozhodnutí ve stejném obsahu, ale s jinými slovy. Ze soudních spisů jsme také poprvé získali ucelené listinné důkazy o účelovém a předpojatém rozhodování na úrovni armády. Přijatý zákon o správním soudnictví s účinností od roku 2003 ani toto neřeší, tedy neřeší ani právo občana na "plný" spravedlivý proces.

Co na to veřejný ochránce práv ?

Řada vojáků se na veřejného ochránce práv obrátila. Ze zaslaných odpovědí vyplývá, že veřejný ochránce práv také zjistil nerovnost a diskriminaci části vojáků-občanů Bohužel je, ale nechrání. Nebere v úvahu ani rozsudky soudů, ve kterých je uváděna např. :nezákonnost a nepřezkoumatelnost vydaných rozhodnutí orgánů ministerstva. Je zajímavé, že např. paní Anna Šabatová, jako zástupce veřejného ochránce práv diskriminaci považuje za malou a ona sama by ji raději ještě rozšířila. ( sp. zn. 1799/2002/VOP/VBG ze dne 21. 10. 2002 ). Tento postoj ostře kontrastuje s rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku a jeho odůvodněními. O skandálním a svérázném postoji Anny Šabatové k plnění povinností ochránce práv "ombudsmana" se lze dočíst i v Britských listech např. :dne 11. - 12. 9. 2003. Ukazuje se, že veřejný ochránce práv není objektivní, nechrání občany a že do rozhodování vnáší selektivní předpojatou účelovost. Připomíná mi to postup podle lidového slangu "občane stěžuj si, to Ti dovolíme, ale není ti to nic platné, to ti nepomůže" .

Poznatky ze zahraničí

Dotázal jsem se zástupců několika spřátelených, partnerských zemí v rámci aliance NATO. K takovéto diskriminaci nepřistoupily žádné státy a armády v Evropě ani v tzv. "postkomunistických" zemích. Písemná a ústní sdělení z velvyslanectví států SRN , Polské republiky, Maďarské republiky a také Slovenské republiky mne v tomto názoru utvrzují. Domnívám se, že v těchto státech si umí vojáků vážit a ví co je to právo a dodržování právních jistot.

Úsilí Svazu vojáků z povolání Armády České republiky?

Jsem předsedou jednoho z klubů Svazu vojáků z povolání Armády České republiky ( dále jen "Svaz") a to klubu Písek II. Byl jsem také zvolen náhradníkem Ústřední rady Svazu a zúčastňuji jeho zasedání. Jinak Svaz je nezávislou, dobrovolnou, profesní a společenskou organizací. Sdružuje vojáky z povolání a příznivce armády v činné službě i mimo činnou službu. Má celostátní působnost v České republice a mezinárodní působnost zejména v rámci organizace " EUROMILU ". Má možnost se vyjadřovat k odborným vojenským otázkám v rámci resortu obrany. Tak tomu bylo i v únoru roku 1995 při přípravě a po přijetí diskriminační normy. Tehdy se Svaz ostře ohradil a své stanovisko také zveřejnil ve svém Zpravodaji č. 4 / 95. Toto stanovisko bylo zasláno České tiskové kanceláři. Dopisem Svaz poté požádal vrchního velitele a prezidenta republiky, aby přijatou diskriminační normu nepodepsal. To vše uvádím pro pochopení toho, že se na odborný názor vojenské veřejnosti nebral ohled. Následně na své 3. řádné celostátní konferenci v březnu 2001 přijal Svaz usnesení k odstranění negativních důsledků této diskriminace. Toto úsilí bylo následně potvrzeno v červnu 2002 na rozšířeném zasedání její ústřední rady, při celostátní poradě. Následující 4. řádné celostátní konferenci v březnu 2005 opět přijalo usnesení směřující k nápravě.

Úsilí SVP AČR o nápravu zatím nemá u ministrů obrany odezvu. Jejich postoj je rozporuplný, tak jako u části jiných ústavních činitelů-poslanců Parlamentu České republiky. Vydané " Poselství ministra obrany k reformě . . . " ze dne 13. 11. 2002, mimo jiné uvádí, že " bude usilovat o armádu, postavenou na lidech a pro lidi, která se o své lidi stará, aby byla schopna se postarat o obranu všech lidí v České republice ". Tomu však nevěřím!

Možné projednání této problematiky v orgánech Evropské unie, NATO atd. ?

K posouzení podstaty diskriminace a prověření skutečného stavu přiletěl v září 2005 do České republiky prezident Euromilu ( Sdružení vojenských profesních organizací států NATO ) Bauke Snoep. Vedl osobně rozhovory s pověřenými úředníky ministerstva obrany , dále se poslanci a senátory PČR. Jeho závěr byl jednoznačný. Jedná se o jednoznačnou diskriminaci v sociálním zabezpečení, založenou na kolektivní vině a jménem Euromilu vyjádřil solidaritu a podporu při nápravě. Bude, ale náprava, když toto chtějí zákonodárci úmyslně ponechat? Vždyť za posledních 5 let byly zablokovány 4 podané novely zákona směřujících k nápravě.

O jakou pomoc žádám a o co usiluji ?

Především mám důvod věřit v nezaujaté a pragmatické posouzení vedoucími orgány Euromilu, Evropského parlamentu, vedení NATO. Podle mého názoru by mohli vyvinout politický tlak na naše ústavní činitele a nenechat je jen tak z rozmaru , předpojatosti, zloby a nenávisti zneužívat kde co. Bylo by také potřebné se jich zeptat jak plní mezinárodní závazky v ochraně lidských práv a svobod, ke kterým se zavázali. Ve vztahu k ústavním činitelům pak objasňovat , že rozkazy vycházely a vychází vždy z jejich rozhodnutí a z jimi prováděné vojenské politiky.

Teprve po nápravě křivdy se nechá vážně hovořit o právním státě ve kterém nalezne své garantované místo a úlohu také voják. Snad nežádám o nic co by nebylo obvyklé? Chci rovné zacházení, dodržování zákonů , práva a právních jistot. Jde o dodržování univerzálně platných zásad a principů, které jsou zatím z jejich strany jen falešně proklamovány.

Psáno pro Britské listy

V Písku dne 21. 12. 2005

mjr. v zál. Josef Kovařík