Jen tak na okraj, pan prezident ČNB Tůma jistě žádný mladý ekonom není, a počítám že by se svými mladšími kolegy shodl na názoru na ekonomiku obecně, tedy nejen ti mladší a možná méně zkušenější, ale kteří právě ekonomii berou jako exaktní obor a ne jako nějaké ideologii přizpůsobené náboženství, ale i on mj. vystoupil před vánoci proti několika novelám sociálních zákonů z dílny ČSSD podpořench komunisty (začež si od premiéra vysloužil nálepku agenta pracujícího ve prospěch ODS). Myslím, že problém nebude (alespoň co se ekonomů týče) jen v mládí a jeho přirozeném příklonu k liberalismu a svobodné soutěži. Má totiž svá pevná pravidla, která právě pan guvernér Tůma zná a hájí je proti ideologiím jednotlivých politiků anebo programům politických stran.

Ale proč jsem se odhodlal reagovat. Pan Vít si na mne jistě vzpomene z polemik minulých, takže snad jen pro ostatní připomenu, že jsem slovníkem skupiny Chinaski "Husákovo dítě" a bude mi zanedlouho oněch 35 let. Chápu, že pan Vít jako příslušník generace, jenž žila a každý její příslušník svoji nějakou vlastní měrou pomáhal budovat režim, jenž byl pravým opakem zásad a pravidel toho, jemuž dnes v mnohých oborech "vládne" právě ona "ztracená generace".

Každý si vzpomene na heslo, jimž za minulého režimu častovali starší a zkušenější své učedníky, či snad jen starší své mladší kolegy, kteří usilovali o překonání některých konzervativních přístupů především starší generace oním úslovím --"Je ti 50 let a byl jsi v Rusku (rozuměj v SSSR)? Ne?! Tak drž hubu a krok!"....Podle toho také vypadalo řízení naší země, státníky počínaje až po vedoucí kádry tehdejších státních podniků konče. Pan Vít o "pětatřicátnících" mluví jako o klukokracii, naopak na tehdejší dobu by se spíše hodilo daleko významově konzistentnější označení "gerontokracie". Ponejvíce mě však zaujala či spíše vyvolala u mě obavy dikce této pasáže textu pana Víta:

Závistné nálepkování anebo jen starší generaci vlastní konzervativní přistup poplatný dobám jejích vlastního mládí, mám snahu se ptát. Ke slovu liberální patří slovo tolerance, a já jakožto přesvědčený liberál nebudu panu Vítovi vyvracet jeho vize ohledně charakteru osobnosti mladého člověka, v letech "Husákových dětí" či se snad cítit uražen slovy jako "Vyvoleni", či že se snad považujeme za nějakou zvláštní kastu.

Ano, do večera já osobně dělám poměrně často, protože mám díky tržnímu hospodářství pro vyšší nasazení i dobu strávenou v práci motivaci, kterou jsem rozhodně neměl v systému finančního hodnocení mé práce za socialismu definované v tzv. jednotné mzdové soustavě ( ZEUMS II ), kde mi bylo podle věku a dosažené míry vzdělání nalinkováno de fakto až do důchodu, kolik budu brát bez ohledu na kvalitu a míru mého pracovního nasazení. Že to lidé, pod kuratelou tohoto pro vývoj ekonomiky a vývoje životní úrovně rovnostářského a předem daného mzdového ohodnocení, se svým pracovním nasazením rozhodně nepřeháněli, prozrazují některé dobové české televizní inscenace, zvláště pak televizní komedie mého oblíbeného režiséra Petra Schulhoffa. Dřívější režim hlídal dodržování pracovní doby oněmi pověstnými "píchačkami", a lidé byli přesto už doma či na chalupách po poledni, dnes žádný podobně "sofistikovaný" systém netřeba, aby některé lidi držel v práci až do večera, myslím, že soudruzi nad tímto faktem asi až do své smrti budou nepochopitelně kroutit hlavou. A možná budou padat i tak absurdní věty, kde je nám to i vyčítáno.

Závěrem snad jen tolik, že míra solidarity, empatie a individualismu dnešních "pětatřicátníků" přesně koreluje s mírou rovnostářství, společnosti průměru, nulové zásluhovosti osobních iniciativ jedince, diferenciace osobního ohodnocení a ztráty motivace každého jedince usilovat o zvýšení své pracovní efektivity, jak toto zakořenil v nás minulý režim, tak přesně v opačném gardu teď jedná tato generace, jenž má vše, co jí ekonomický systém minulého režimu upíral a na co lidé museli čekat do 50 let svého života a ještě k tomu potřebovali členskou legitimaci KSČ.

Dnes jsou na vrcholu kariéry mezi 35. a 40. rokem věku a nemusí být členy žádné partaje. Takže v přeneseném slova smyslu hodně z toho, jací dnes jsme (ať už je výše citovaná charakteristika nás jako "ztracené generace" jakkoli zkreslená ), závisí na minulosti. Nechť architekti onoho "reálného socialismu" sami zváží, jestli z mnoha lidí právě minulý režim neudělal workoholiky, egoisty, individualisty či extremní vyznavače konzumního způsobu života díky tomu, co jeho obhájci zaobalují do sousloví "sociálně spravedlivější společnosti". Jestli byla opravdu "spravedlivá" pro všechny a nejen pro některé a jestli ti, kdo cítili že je k nim ekonomický systém založený na rovnostářství nespravedlivý, nejsou náhodou nechtěným dítětem právě socialismu a právě proto se dnes chovají jako oni "pětatřicátníci", které kritizuje pan Vít. To ať si posoudí sám.

Oni vidí onu spravedlnost v klasické soutěži za jasně stanovených pravidel. Podobně jaké je mají stanoveny jednotlivé sportovní závody, a počítám, že by nikdo nevyčítal lehkému atletovi, že "individualisticky" předběhne ve sprintu všechny své soupeře, a "egoisticky" si běží pro zlatou medaili. A vyčítat mu deficit empatie, že nepočkal na ty vzadu? Asi jen bláhový by něco takového namítal. Nakonec onen "vrcholový sport" v zaměstnání typu exponovaných manažerů, byznysmenu či technologických "špílmachrů" s náročným pracovním nasazením přeci není "povinný", takže každý si může vybrat svůj "level" -- příležitostného námezdního pracujícího třeba na "živnostňák" nebo státního úředníka s "pevnou" garancí pracovní doby a růstu mzdy až po odborově organizovaného kovodělníka z automobilek, jehož díky daňovým prázdninám vytahují jako nezaměstnaného z agendy pracovních úřadů investiční pobídky našich dvou posledních sociálnědemokratických vlád. Každý si může vybrat podle svého gusta. A přeji všem iniciativním lidem, i když budu onen dnešní dobou preferovaný věkový průměr navyšovat, neb budou patřit spíše mezi "Svobodovy anebo Novotného děti" úspěch a pevné nervy.