Zasloužila se jistě o stát i jeho propagaci v cizině, dodnes je zvána na recepce a různé slávy na různá velvyslanectví, v takovém případě obléká svou róbu a předstírá, kterak nemá jiné starosti než usmívat se na rautech.Jenže ona má jiné starosti.Tak například.

Nedávno se doslechla, že na světě existuje rafinovaný vynález -- kamna jménem Petry, do nichž lze naložit trochu uhlí a nezmrznout. To by bylo dobré nezmrznout, když paní profesorka dodnes vystupuje v televizi a píše do novin a přednáší, což jí umožňuje nezemřít hlady, takže nezmrznutí by byl komfort téměř úplný. Ale složitost úkolu obstarat si něco tak složitého a ještě to něco složité obsluhovat, je nad síly nepraktické paní profesorky.

Vyprávěl mi o ní její soused, důvěrník jejích stížností na tento svět. Tento svět má ovšem jiné starosti než osud jedné staré paní, která, pateticky zvoláno, zasvětila život. Legionářům, první republice, demokracii, výtvarnému umění, příspěvku k budování pospolitosti evropských národů, bůhví čemu ještě všemu, co může být nazváno "prací ve jménu vyšších ideálů".

Neptám se ani sám sebe, proč paní profesorka nepíše dopisy mocným, kteří ji zvou na recepce, důvodů může být jako těch nocí 1000 a jeden. Soused, hodný pán z rodu hodných, nikoli bohatých nebo mocných, důchodce nádražák, který si přivydělává může přispět tak radou.Přispěl radou a paní profesorka prý pravila, že učila jednoho pana doktora, který by jí asi mohl pomoci, ale nějak si nemůže vzpomenout, který to byl.Ale má takový pocit, že se stal kýmsi velmi vlivným.

Už to samo o sobě svědčí proti paní profesorce, neboť většina lidí si řekne -- to je ale divná bába, sama si za to může.

Divná možná je, ale divný byl zcela jistě i Mozart, jen pro příklad a také tak dopadl, přestože dnes by se topil v miliardách a cokoli by provedl z toho, co jej ničilo u současníků, považovali bychom za rozkošné podivínství génia. Přinejmenším.

Mně je zase divné, proč se v Úřadu nenašel jediný úředník, který by se paní profesorky ujal a místo toho, aby vystavil exekuční výměr a požadoval vybombardované maturitní vysvědčení , té staré paní prostě pomohl.

Nesdílím přesvědčení církve, že koho Bůh miluje, toho utrpením navštěvuje, protože nesdílím přesvědčení o personifikaci bohů obdařených lidskými vlastnostmi a je mi jedno, že se tomu vznešeně říká antropomorfismus. Někdo sice ten vesmír (vesmíry nebo co) asi stvořit musel, i kdyby se "to" mělo stvořit jaksi samo, ale ten někdo nebo něco se evidentně nezabývá našimi lidskými osudy, protože kdyby se zabýval (zabývalo), muselo by se to dávno rozplakat a něco s tím ve své všemohoucnosti udělat.

Je to sice krutě nepříjemná myšlenka, že po smrti neexistuje nic, ale rozhodně je to jedna z myslitelných eventualit. Jako je myslitelnou eventualitou existence zahrady, kde andělé pějí Halelujá až do úplného omrzení, zatímco hříšníci jsou navěky rožněni čerty.

O paní profesorce lze tudíž prohlásit, že si svůj Očistec prodělává už tady, jako mnozí jiní, ale v roce 2005, v této zemi, uprostřed Evropy , se podivuji, že paní profesorka, než vyrazí do televize nebo napíše další článek, klepe se zimou a k jídlu, prý, má denně trochu vína a kousek chleba.

Prý si už zvykla.

Za 84 let života si člověk zvykne na leccos, zřejmě.

Natočil bych nejraději o té paní profesorce dokumentární film a rád bych ho viděl v televizi. Protože bych se vlastně rád přesvědčil, zda-li by se něco stalo, něco co by mne přesvědčilo o spravedlnosti ryze pozemské.

Jenže v televizi je denně tolik ukrutně absurdních nespravedlností a důvodů ke lkaní, nářkům i pláči, že jeden další "případ" by se asi ztratil beznadějně v moři reklam či dalších obrázků a slov v libovolném pořadí.

A potom -- nejsem si jist, zda jsem dobře poslouchal, třeba paní profesorka nemá profesuru, nýbrž jen dva doktoráty. A ta vymbobardovaná maturita se neodehrála v Brně, ale v Praze. A vůbec, bylo by shledáno tolik věcných chyb, že bych ještě rád souhlasil s další exekucí vyslanou ke staré paní a byl bych rád, kdybych z toho všeho vyvázl bez trestu. Ta stará paní také chtěla důchod -- a jak to dopadlo.

Bůhvíproč vidím Jana Nerudu, jak důstojně kráčí Malou Stranou a do notýsku kreslí skicu další figurky z jeho světa týdnů v tichém domě, kde se lidská trápení proměňovala ve vlídnost poznání, že svět se nemění, přes všechna zaklínání pokrokem a přesvědčením, že jsme to dotáhli dále než naši předci.

V tom je možná kouzlo světa.Dá se v něm začínat, bez ohledu na minulost, stále od začátku.

Dobrou noc a budiž světlo.