Proti tomu účelem § 206 tr. zákona je chránit občanské soužití před úmyslným šířením lživých informací způsobilých určitého občana (nebo konkrétní skupinu občanů) poškodit na vážnosti u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu.

Mezi občanskoprávní žalobou na ochranu osobnosti a trestním stíháním pro pomluvu je tedy zhruba stejný vztah jako mezi občanskoprávní žalobou na vydání věci a trestním stíháním pro krádež.

Byť je pravda, že pokud by bylo ustanovení o pomluvě z trestního zákona vypuštěno, byl by šiřitel pomluv trestně postižitelný podle ustanovení § 209 trestního zákona (poškozování cizích práv), ovšem jen v tom případě, že by škodlivý následek spočívající ve způsobení vážné újmy na právech skutečně nastal (dokonaný tr. čin) nebo bezprostředně hrozil (pokus tr. činu), přesto se domnívám, že závažné narušování občanského soužití šířením účelových lží je tak závažným protispolečenským jednáním, že by mělo být prohlášeno za trestné.

Vypuštění ustanovení o pomluvě z trestního zákona by podle mého znamenalo deklarovat, že součástí práva na svobodu projevu je i právo na zlomyslně lhát. S takovým názorem se rozhodně neztotožňuji.

Jestliže se P. Partyk na základě některých rozhodnutí, která ten úředník vydal a na základě toho, co se o něm říkalo mezi místními občany, mohl domnívat, že určitý úředník stavebního úřadu je zkorumpovaný a tento názor prezentoval na internetovém fóru radnice a byl za to odsouzen pro pomluvu, šlo by o zjevné porušení zákona orgány činnými v trestním řízení (neboť zjevně by tzv. nebyla naplněna skutková podstata tr. činu po stránce subjektivní), nikoli o to, že je špatný zákon.

Udála-li se causa tak, jak bylo v BL popsáno, v tomto konkrétním případě by skutečně byla na místě občanskoprávní žaloba, nikoli trestní stíhání. V případě občanskoprávní žaloby by P. Partyk musel dokázat korupci , jinak by spor prohrál, avšak v trestím sthání pro pomluvu musí být obžalovanému prokázáno, že vědomě lhal (tzv. přímý úmysl), případně to, že šířil nepravdivou informaci pocházející ze zdroje, o němž věděl, že je nevěrohodný (tzv. nepřímý úmysl).

Za závažnější omezení svobody projevu považuji ustanovení o trestnosti "podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka":

Zde bych se naopak přikláním k názoru, že samotné verbální projevy by neměly být trestné, neboť demokracie by měla tolerovat i projevy, které demokracii zpochybňují, ale stát by měl zasahovat v případě, že pod vlivem takových protidemokratických názorů dojde k porušení nebo bezprostřednímu ohrožení práv jiných občanů.