Má životní zkušenost s novým stavem společenského a politického uspořádání mne zavedla (přes počáteční radostná očekávání) blíže ke kritickým názorům pana Víta.

Možná je to tím, že se nepovažuji za Husákovo dítě ani liberála, neposlouchám Chinaski a není mi ani přesně 35 (něco málo přes, časově bych se k této generaci řadit mohla).

Připadá mi, že Váš příspěvek, vážený pane Bíme, koresponduje s tím, co napsal o generaci dnešních pětatřicátníků pan Vít. Nemyslím, že by tím chtěl říci, že je celá generace takto postižená, ale Váš obraz se v jeho příspěvku dozajista zrcadlí. Nabízí se lidové rčení o potrefené huse... Alespoň maličko...

Nechci být pouze štiplavá, takže zkusme to seriózně. Pan Tůma se dá jistě označit za "úspěšného muže", viděno Vašimi hodnotami, a tudíž je možno ho zařadit do pomyslné kategorie, jež pan Vít označil generací pětatřicátníků, časově možná neodpovídá správnému zařazení, ale buďme velkorysí, neslovíčkařme a snažme se pochopit, co chtěl pan Vít vlastně říci. K tomu však nesmíme být ani vztahovační, že? Zase ta ironie, plete se mi do života čím dál víc. Nevím totiž, zda svá slova míníte vážně, provokují mne. Která? Inu, třeba ta o "mládí a jeho přirozeném příklonu k liberalismu a svobodné soutěži".

Proboha, jak tohle víte, čím je tento názor podložen, co tím vlastně chcete říct ?

Hesla z dob reálného socialismu, jež uvádíte, si také pamatuji, ale poněkud v jiném duchu, nikdy jsem neslyšela, že by je někdo mínil vážně. Pravidlo "Drž hubu a krok" platí ostatně stále (ne-li víc než jindy) a ani dnes nezní vtipně. Ale je to, samozřejmě, otázka názoru.

Myslím, že byste neměl brát slova pana Víta tak doslova, spíš hledat smysl jeho vyjádření, což předpokládá i jistou sebereflexi. Někdy bývá bolestivá, znám to. Pan Vít není nenávistný a už vůbec na mne nepůsobí závistivě (netuším, co by mohl závidět zrovna "naší" generaci), je smutný a z toho pramení určitá hořkost. Necítí ji jistě sám.

Rozhodně nejste jediný, kdo tráví v práci víc času než s rodinou či přáteli. Také občas bývám do večera v kanceláři a pracuji. Je-li to potřeba. Dělám to ze slušnosti a protože cítím odpovědnost za svou práci. To je má motivace. Nejsem žádný špičkový odborník, ale vzhledem k republikovému průměru a na to, že jsem ženská, mám docela slušný plat (a to jsem nebyla ani v Rusku, ani v KSČ, dokonce nemám ani VUML).

Nepřeceňuji však své zásluhy na tomto faktu, po svých životních peripetiích si uvědomuji, jak velký díl těžko ovlivnitelných okolností se podílí na výši platu (kde žijete, jste-li v daný okamžik na daném místě, líbíte-li se člověku, jež Vás přijímá, popř. máte-li někde známé či příbuzné atd.).

Přesto si osobně si nestěžuji, momentálně. Nicméně cítím velmi výrazně nejistotu, protože ať pracuji sebeodpovědněji, vidím dnes a denně, že to absolutně nesouvisí s tím, zda si mne zaměstnavatel "ponechá" či ne. Pokaždé, když se doslechnu, že někoho vyhodili, přemýšlím, čím se ten člověk provinil, protože obvykle se jedná o lidi, kteří též cítili odpovědnost za svůj díl práce a vykonávali ho.

Lidé kolem mne přicházejí o práci téměř vždy proto, že je momentálně potřeba ušetřit na pracovní síle, rozhodnutí, která vedou k výběru toho nejvhodnějšího adepta ale bývají založena na absurdních důvodech (osobní animozity, momentální nálada top manažera, nařízení majitele, jež "řadové" zaměstnance vůbec nezná, nepohodlnost pro některé úředníky z řad převlekačů kabátů...).

Málokdy to souvisí s výkonem. Těžko se takové věci dokazují, dokonce ani nejsou snad trestné, ovšem to neznamená, že neexistují. Na rozdíl od Vás mne naopak toto uvědomění si skutečnosti značně skličuje a bere mi motivaci, protože dnes se po mne chce tato dovednost, ale zítra mohu být na ulici a co já vím, co bude požadovat další zaměstnavatel. Trochu zjednodušuji (i když o něco méně, než Vy).

Takže o jakýchže to dnešních možnostech hovoříte ? Ach ano, možná jste jeden z těch šťastných, co ještě stihli v tom ošklivém a demotivujícím socialismu vystudovat vysokou školu zdarma a těsně po převratu zdokonalit své vzdělání v cizině. Nebo tak nějak podobně. Pravděpodobně budete tvrdit, že tyto možnosti měl každý. Neměl, nemá a mít nebude. Z nejrůznějších příčin, které jsou samy o sobě tématem na dlouhou diskusi, tu ponecháme stranou, alespoň prozatím.

Takže ale co s tím zbytkem, vážený pane Bíme, co s těmi lidmi, kteří prostě z nejrůznějších důvodů nechtějí nebo ani nemohou být vysokoškolsky vzdělaní, moderně flexibilní (rovná se gumoví a pokud možno bez hlubších vztahů k čemukoli či komukoliv), slepě oddaní momentálním chlebodárcům?

Co nechápou Vaše motivy a Vaši spokojenost, protože jim se životní realita v dnešním kapitalismu po česku jeví méně líbivá ? Jak jim vysvětlíte, že žijeme ve věku neomezených možností ? ( A to jsme navíc jen u nás v malé České republice, co byste asi vyprávěl lidem z dalekých chudých zemí, na jejichž úkor téměř všichni žijeme?)

Je mi zcela jedno. co je nebo není liberální ekonomie či ekonomové. Nehodlám vést žádnou akademickou debatu. Pro mne jsou všichni prostě lidmi jako já nebo Vy. A rovnost mi nezní jako nadávka. Dokonce ani nevzdychám po radostech života před rokem 1989 (i když, co si budeme povídat, byli jsme mladší, bystřejší a optimističtější, nepřítel byl jasný a cíl také...), ale nemohu se vyhnout pocitu zklamání, důvodů je nepřeberně, některé tady zaznívají...

Nevím, co ve Vás zakořenil dřívější režim, ale ve mne zanechal především poučení, že všichni jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější... Ten dnešní mne v mém přesvědčení pouze utužuje, takže jen těžko chápu, o čem hovoříte, když svádíte na jakýkoli režim, že z někoho udělal egoistu či workoholika atd. Pamatuji si takových egoistů hromady z dob po listopadu, kdy jsem působila na jednom malém, tehdy obvodním pražském úřadě. Vzdělanců z VUMLU, kariéristů z řad funkcionářů KSČ, jež se rychle zorientovali v měnícím se světě a včas vyměnili rudé knížky za odznak rodícího se modrého ptáka, pamatuji se dobře na ustrnutí úsměvu na mé tváři, když jsme pochopila křehkost některých charakterů.

Smutek a beznaděj nad jinak sympatickými mladými lidmi (mými vrstevníky), nezatíženými stranickou minulostí, pamatuji si jejich zřetelné opojení náhlou mocí, těch hrdinů pocházejících z "undergroundových" kotelen...

Uznávám, že člověk je ve vleku doby, v níž žije, že není zdaleka tak svoboden, jak by se nám mohlo zdát, neboť nepatří-li k těm, jež pravidla určují (a těch není sakra mnoho), téměř vždy žije podle těch cizích... A to bez ohledu na to, zda si to chce připustit či ne anebo zda se mu jeho role líbí. Ale nemohu souhlasit s tím, že pokud jste slušným člověkem, může z Vás režim udělat padoucha. Tak extremní náš reálsocialismus tedy zdaleka nebyl, alespoň jak já ho pamatuji. Padouchy z těch lidí udělala chamtivost a ta v nich je odpradávna...Nebyli takoví však zdaleka všichni a to udržuje plamínek naděje...

Osobně jsem lámavost charakterů natvrdo pocítila až s nástupem "svobodného" času a to přesto, že jsem typ, který nikdy nikoho neohrožoval, vždy zastával pozice, o něž valný zájem není (z hlediska jejich lukrativnosti). O místo na onom úřadě jsem přišla především proto, že jsem si toho dost pamatovala.

Nejsem a nebyla jsem hrdina, nemám k tomu dispozice a tak jsem tlaku ustoupila, byl nenápadný, zákeřný, rozhodně se nedal přirovnat k rovnému a čestnému sportovnímu klání...

Nelituji, panoptikum, jež jsem byla donucena opustit, mi rozhodně nechybí, ale pocitu křivdy se již nezbavím, neměla jsem žádný výběr, jak píšete, mohla jsem jen odejít, dobrovolně, nebo potupně...Ve Vašem světě "svobodných" rozhodnutí... Nechápejte mne špatně, já si nechci stěžovat, zastávám názor, že co mne nezabije, mne posílí, ale chci ilustrovat svou životní zkušenost, kterou udělalo jistě mnoho lidí po listopadu a to jsou ještě ty nejmenší novodobé křivdy, jež se děly a dějí...

Domnívám se a pevně doufám, že generace dnešních pětatřicátníků je názorově "barevná", že se v ní najdou lidé různorodých myšlenek a vizí, tak jak jsou utvářeni různými životními zkušenostmi, vzděláním a citem k ostatním živým bytostem, lidé ochotní k diskusím a činům ve prospěch všech, nejen v ten svůj... Ostatně pevně doufám, že takoví jsou v každé generaci...

Závěrem snad jen to, že ani ten lehký atlet, jež předběhne ve sprintu všechny své soupeře by se bez těchto soupeřů nestal nikdy vítězem...