Za pár dnů mi bude šedesát, v roce 1968 mi bylo krásných dvaadvacet. Celou tu dobu poté jsem prožil v pozici běžného občana této země, posledních šestnáct let s tím, že mohu volně publikovat tam, kde mi to vůle majitele, vydavatele a na druhé straně čtenáře umožní. Čtenářovy priority jsou ovšem dnes v řadě případů jiné, než ušlechtilá hesla, jimiž si klestil cestu k volnosti, již nazývá dnes svobodou. A podle toho také vypadá jeho konzumace informací.

Jestliže se za Husáka s gulášovým socialismem identifikovala drtivá většina "poctivých pracujících", která disent zčásti odsuzovala, zčásti si na jeho adresu ťukala na čelo, i dnes nemyslící část občanské veřejnosti podléhá jednostranné režimní propagandě, která současné problémy definuje podle ideologického klíče a z potíží viní kdekoho jiného -- především komunisty -- nikdy však ne sebe. Hned na začátku si režim vytvořil nepřítele, jímž se stala nikdy nesouzená, ale na věčné časy diskvalifikovaná třída "spolupracovníků a agentů StB", z nichž každý byl samozřejmě jiný a jen část z nich byla opravdovými gaunery. Bylo však pohodlné mít za všech okolností paušálního jmenovatele. Dalším takovým jsou komunisté.

Po mém prvním zatčení v lednu 1970 mi hradecká prokuratura v osobě jistého pana Součka (to jméno nemohu zapomenout) umožnila přes odpor StB návštěvu mé ženy a tehdy pětileté dcerky. Pan Souček mne s nimi nechal ve své kanceláři více než dvě hodiny. "Já si zatím něco zařídím," řekl významně při odchodu. Nezamkl. Bylo by nekonečně snadné zdrhnout. Ale ten zážitek mi dal sílu, protože jsem zjistil, že nejsou všichni stejní, a že je mezi nimi možno rozlišovat.

O pár let později, tuším v roce 1976, jsem zažil podobnou návštěvu na Borech. Těch byla řada, ale jedna se vymykala. Namísto místnosti s dozorem jsem byl bachařem, jehož jméno bohužel neznám, zamčen se svými příbuznými do soukromí malé cely, kde nikdo jiný nebyl. Byl jsem z toho konsternovaný -- politické oddělení na Borech vypadalo tak, že vězni z různých cel se nesměli stýkat mezi sebou, vládla přísná separace, styk s příbuznými byl pod absolutní kontrolou. Předali jsme si neuvěřitelné množství informací. Všichni jsme ovšem ťukáním do stolu celou dobu "vyráběli rušení". Byla to náhoda? Pohled bachaře a jeho korektní chování po návštěvě mne přesvědčilo, že ne.

Nebyl jsem žádný hrdina, mám z té doby těžké trauma. Na ty, kteří byli ve službách režimu, a přesto se dokázali chovat jako slušní lidé, však nezapomenu.

V roce 1989, kdy jsem pracoval čtrnáctý rok v chrudimské plynárně, jsem se začal angažovat v odborech. Pár vystoupení, něco nekonformních názorů. To ustrašeným funkcionářům nemohlo uniknout. Hlásili to "vejš". Až když bylo po všem jsem se dozvěděl, že před vyhazovem mne zachránil tehdejší ředitel Průcha. Komunista.

Myslím, že každý by mohl vyprávět podobné příběhy lidí, kteří navzdory době a formálnímu postavení zůstali slušnými lidmi. Krátkozraké paušalizování, ideologické vidění -- to je nejen špatné pro ty, kteří takové chování přijímají za své, ale i dobré pro dnešní mocné, kteří pro plebs vytvořili prostřednictvím médií fackovací panáky, na něž lze odkázat vždy, kdy by facka hrozila jim samotným.

I proto patří Janu Čulíkovi dík. Rozlišujme. V opačném případě se z nás vlastní vinou stávají pitomci.