Škola nevychovává, od toho je prý především rodina, učí postaru, není nebo jen málo je určena k novotám. A škola hrou zdá se být přečasto výmyslem. Netvrdím, že škola je nepotřebná instituce a všichni pedagogové jsou dinosauři ve službách chabého státu. Jenom mě znepokojuje, že každým dnem se nám vzdaluje moderní pojetí, pružné myšlení a tvoření světa -- škola má zapalovat chuť žáka poznávat, neztvrdnout u odvedeného a požadovaného penza znalostí, nezřídka potom v životě nepraktického k dalšímu využití. A přesto naše škola v každé době vyprodukuje obdivuhodného žáka udivujícího vědecký svět. Náhoda? Výjimka potvrzující pravidlo? Orientace v mnohosti bez pomoci vědoucích je nesnadnou. Škola má nezastupitelné místo -- naznačit možnou cestu žákovi, ale to vyžaduje úsilí a nesmírné znalosti.

V poslední době nás udivuje a překvapuje supertechnika v nemocnicích. Předběhla často etické znalosti zdravotního personálu -- protože duše je složitější než sestavení robotu klovajícího v našich nemocných útrobách. Kdesi na jiném konci světa sedí chirurg a řídí s milimetrovou přesností kovového operatéra -- a prý není daleko doba, kdy budeme ležet doma, v půjčovně nám za úplatek zabalí příslušný přístroj, my klikneme na požadovaný výkon a za hodinku po výkonu vstaneme a půjdeme do práce.

V záplavě výzkumných prací a úspěšných novátorských aplikací se honíme v ministerském průplavu na loďkách typu maňásek a pádlem nepícháme vodu, ale kalnou mělčinu. Není horší varianty než posadit do rozhodujícího křesla bytost veskrze prolezlou přesvědčením o vlastní dokonalosti. Byrokratičtí panáci neslouží jen nám, ale i sobě. V dobách bouřlivého a úspěšného rozvoje zdravotnictví se doma budeme hrdlit o pofidérní kompetence -- ty však pacienta nezajímají.

Strašíme nemocné drahotou poskytování zdravotnických služeb, léků, tlučeme na poplach a neříkáme: nekupujte zbytečně léky -- nechoďte zbytečně do ordinací vysedávat, zdržovat tlacháním. Starejte se trochu o svoje zdraví, máte jedno. Nepijte, nekuřte, nejezte tolik, nerozčilujte se dutohlavostí a během událostí -- pamatujte na sebe a nestyďte se za to. Mějte se rádi, nehleďte na průhledné narážky cyniků.

Nu, podařilo se nám doma zrušit vojsko. Prostých bojovníků ubylo, generálských zasloužilců přibylo. Ve válečném poli by mnoho slávy nenadělali. Stačí se jim mrknout na opasky držící gatě s lampasy, moc utažené nejsou. Tanková pýcha v moderním válce prý neohrabaná, vzdušná obrana k diskusi. Bitevník vyletí -- raz, dva , tři, a je přes hranici. Lítání nás všechny něco stojí, ale je hezké. Hlavně, že jsme překonali období dvojí přísahy -- v šiku stávali včerejší a dnešní spřísahanci. Hodí se mít armádu, je to potřeba.

Ne útočnou, ale obranou. A řekněme si, kdo to viděl, aby někdo upřímně řekl: my máme armádu, abychom ovládli jiná území, diktovali silou požadavky vyhovující našim záměrům. Kdo zaznamenal, že by jakákoli armáda okupující cizí území přiznala omyl. Vždyť jsme zažili na vlastní kůži rychlou pomoc přátel, o kterou jsme vůbec nestáli. Setrvali vojáci léta po našem boku a ty vzájemné chvíle radosti nebyly zrovna vždy k popukání.

Až se zruší armády, hlava už mě bolet nebude. Mám podivný pocit z vojska žoldáků. Dokud je mír, to se to žije -- maminka říká, náš kluk je voják. Pak se někde střílí, maminka pláče, jak k tomu kluk přijde?! Splníte rozkazy a nemůžete vědět, kdy a kdo v budoucnu vás bude chtít soudit a neoznačí vás za zelený vypatlaný mozek. Být vojákem v míru je dobrou sinekurkou. I když jsem kdesi četl, jak jeden chytrák v rozhovoru vypustil myšlenku: mír ještě nikdy nic dobrého nepřinesl.

No, máme se na co těšit -- válka toho přinesla hodně: smrt, pokročení ve výzkumu za cenu mrzačení lidí, zmrvení charakterů a nebývalé zisky bohatým firmám a práci šťastným na několik prašivých let. Ten šiřitel evangelia holé pitomosti, jak mě informovali blízcí, je komik. Uklidnilo mě to, komik je občas nucen k všelijakým kouskům -- a z huby mu vyletí lejno, ani nechce, čtverák roztomilý.

Ministerstvo práce nemá pro prosté lidi práci. Má ovšem velkou starost, jak zamést s každým, kdo tu práci nemá. Už ve velké knize je psáno, kdo nepracuje, ať nejí. Armáda úřednických šimlů pod vedením vůdce bez účinné munice střeží hlavně svoje posty -- sedět v kanclíku a říkat dokola: nemáme, nevíme -- to ale může i osel a šikovnější primát. Máme nadace, spolky, sdružení, školící střediska, tučný měšec z EU -- máme ale vypracovanou strategii zaměstnanosti? Máme. Výsledky? Podle rozvahy zahraničních investorů, kverulante! Držte mě, abych nestřílel bábrlata po vědoucích a stále se šťastně šklebících vybraných ztučnělých kapounů.

Hospodský nádeník po osmém a dvou drtínkách řekl nezvykle bodře: nepiju pro chuť, vy voli, ale nechci brát prášky, je to nezdravý.Piju pro zapomnění a jednou těm všem fikaným bráškům pošlu účet, ale mastnej, na to jim nebude stačit ani násilná exekuce. Nebejt pár chytrejch lidí, dávno bysme zahynuli.

Poslanecká a senátorská kočkovaná je zastaralou hrou nepřinášející voliči ničeho pěkného, ani dobrého. Vládní hromovládnutí vzbuzuje děs i smích. Možná ale MK zkolauduje vyjadřování vládních špiček a rozdá domácí úkoly, jak se vyjadřovat na veřejnosti bez zbytečných slovních překlepů. Chování některých nabubřelých pazdrátů může být označeno známkou tři s napomenutím. V zájmu pokroku je nutno využít zaručeného receptu: ti před námi, víte občané, vždy pověřenou službou škodili a přivedli svěřené resorty i zemi do ekonomické pasti. Železa cvaknou, úlovek žádný. Pánbůh nám pomáhej!