Karel Moudrý do několika fejetonů s filosofujícím podtextem zaobalil událost, která si zasluhuje poněkud stručnější, ale o to věcnější popis. Osmdesátičtyřletá důchodkyně, která dodnes nedostávala důchod, ho nakonec dostala poté, co její příběh popsal novinář a díky článku a iniciativě ministerských úředníků se začal byrokratický kolotoč, který skončil pro důchodkyni šťastně - doplatkem důchodu za dlužné období. Stát ukázal, že co je lidské, mu nemusí být cizí. Že účel jeho existence mohou být lidé, ne papíry. Ministr práce, ale i sociálních věcí ukázal, že jeho úřad nemusí být Kafkův zámek a slovo sociální není v názvu úřadu jen tak pro nic za nic. A jeden starý, zkušený novinář, který sám zažil ve svém vlastním životě dost zla a ústrků, pochopil ohromující sílu slova. Sílu slova konat i dobro. Sílu dobrých zpráv. Poznal pocit obdarovaného. I když ten důchod nepřišel jemu, ale oné paní profesorce, která chtěla daně platit originálem Slavíčka.

Nezbývá, než překlenout propast mezi žurnalisty a politiky, která teoreticky zapovídá pochválit politika či státního úředníka za něco, co vykoná dobře - třebas nad rámec svých povinností, daných mu zákonem. Dobré zprávy v médiích prý nejsou zprávy... Ten příběh mohl skončit i jinak, než jako romaniicky vánočně filmový kýč. Neskončil. Je na místě poděkovat.