Řečeno jednodušeji parafrází bonmotu Jana Wericha -- život máme jen jeden a nezbývá nám, než žít jej od začátku do konce.

Od začátku do konce, alespoň nahlíženo z mé perspektivy člověka pokaždé potěší, když se přihodí v dobách, tradičně vymknutých z kloubů, jak nás ohleduplně upozornil jistý dánský princ Hamlet, něco, co nás dokáže příjemně překvapit. Jak praví zmíněný stařičký doktor práv: "Celý život jsem si myslel, že mě už nic nepřekvapí, ale..."

A s tím mottem soudce prochází kdesi v klidném ústraní procesy, které vedl. Sám sobě žalobcem i předsedou senátu. Sám sobě obžalovaným.Sám sobě soudcem. Vyčítá si jen jedno: že propustil na svobodu budoucího Hitlerova jasnovidce, neboť kdyby jej byl býval odsoudil, nebyl by se býval pouťový šarlatán setkal s pozdějším psychopatickým masovým vrahem a možná by bývalo bylo všechno jinak.

V literatuře možná, v životě kondicionál neplatí. Z prostého důvodu: žena nemůže být částečně těhotná.

Však neběží ani tak o platnost či neodvolatelnost našich činů nebo zločinů a trestu za ně, neběží ani tak o nepoměřitelnost činů dobrých a jejich, možná, snad, budoucích odměn, ale o to, že každý z nás vede ten věčný proces sám se sebou a nad sebou a kupodivu, to co bývá podstatné je čin, který se odehraje ve jménu nezištnosti. Mimo věčné rubriky -- má dáti a dal.

V malé kavárně na Starém Městě jsem vyslechl příběh, jak jsem psal, "paní profesorky", kterou pronásleduje ani ne tak osud jako spíše administrativa, kdo ví, snad jen jeden řehtající úřední šiml a ten spojen s nepraktičností oběti, může způsobovat od drobných lapálií až po životní tragedie ledacos.

Vyšlo slunce a noviny, což bývá neklamnou známkou novosti počínajícího dne, vyšly Britské listy s článkem "o paní profesorce a její cause," ve věci běhu světa i vesmíru příběh přiměřeně ztracený.

Leč zazvonil telefon a ozval se klasicky dívčí hlas, který pravil, že je Štěpánka Mikešová, což se dobře pamatuje, protože je to jako ten kocour Mikeš. A hlas pravil, že kromě toho že je hlas, je také jeho majitelka tiskovou mluvčí ministra práce a sociálních věcí Zdeňka Škromacha, jehož znám, jako většina z nás, jen z televizní obrazovky a novin.

A napsali mi posléze i čtenáři Britských listů, má-li ta paní profesorka také jméno a adresu? Odpověděl jsme jim popravdě, jediným slovem : "Má. Se srdečnými pozdravy Váš..."

A tím se celý příběh z kavárny Zlatá ulička, která je na Starém Městě a jmenuje se tak, protože se tak jmenuje, a nikdo neví proč a všichni si myslí, že je na Hradě, což je v tomto případě podobné, jako by si mysleli, že Hrad je u Zlaté uličky na Starém městě, ale ono je to jedno.

Bylo to cosi podobného, jako když se mě dvě německé turistky zeptaly vloni na Staroměstském náměstí, kde leží náměstí Václavské, a když zjistily, že si můžeme povídat jejich řečí, zeptaly se, proč tam ten pán (má informace: Mistr Jan Hus), má pomník. Když jsem řekl, že nám toho pána v jejich Kostnici upálili a bratr Žižka se musel po mnoho let musel zabývat rozháněním křižáckých výprav, zatímco mohl dělat něco užitečnějšího, například popíjet medovinu v rozmanitých Zlatých uličkách, pokývaly uznale hlavou. Ujistil jsem je, že Jan Pavel II. se s Mistrem Janem i s námi už za celý Vatikán porovnal a to se jim líbilo a považovaly všechno -- od křižáckých výprav až po Jana Pavla II. - za definitivní ukončení křižáckých válek - a zeptaly se, naprosto nesmyslně v celém kontextu historické debaty, kde má pomník Alexander Dubček? Řekl jsem popravdě, že nevím, a dámy se mne zcela vážně zeptaly, jako bych byl primátor hlavního města nebo kdo, proč nepostavíme kamenného Alexandra Dubčeka vedle Mistra Jana?

Odpustil jsem si poznámku, že oni také nemají v Německu sousoší "Helmuth Kohl a král Artuš debatují o přitažlivé budoucnosti Evropské unie" - a pokrčil jsem mezinárodně rameny. I s tím se dámy spokojily a odkráčely hledat Václavské náměstí, kde jak předpokládám, se prvního člověka mocného němčiny vyptaly, proč za sv. Václava neposadíme Josefa Jungmanna z nedalekého náměstí, když je na koni ještě místo - a do křesla buditele by mohl přijít Vodník s Rusalkou a ještě bychom ušetřili.

Mezinárodně-historická odbočka ovšem směřuje k předpokládanému původnímu závěru.

S postiženou dámou, která má skutečně jméno i adresu, jsem už mluvil, máme se sejít, ministr práce a sociálních věcí projevil zájem, který v tomto smyslu ani zdaleka nemá v popisu práce, Britské listy mohou být spokojeny, že je čtou ministři i prostí občané a já se ve dnech budoucích budu věnovat nikoli básni a pravdě, nýbrž realitě.

Sociální nespravedlnosti, případ od případu, nemůže vyřešit žádný ministr světa. Může ovšem způsobit to, že případ vyňatý z běžné agendy běžné lhostejnosti celosvětové papírové války, se může stát svým způsobem precedenčním a to především na poli tak poeticky křehkém, jakým je důvěra "těch malých dole" k "těm velkým tam nahoře."