Vaše výzva k posílání příběhů je přijatelná pouze pro lidi v penzijním věku nebo v případě, že bylo někomu ublíženo za komunistů. Já sám cítím křivdu z prvních pěti let po sametu, ale po změně zaměstnání by pro mne bylo nemravné na sebe zvlášť upozorňovat a dávat na odiv ublíženost. Ublížení dnes sami sebe zpochybňují tím, že obvykle nesdělují, co dokázali dnes za svobody.

Mohu prozradit, že se mi vede lépe než komukoliv z oddělení, které jsem v roce 89 vedl. Mám se také lépe než spoluobčané na ulici města, kde bydlím, a je mi také nesrovnatelně lépe, než půl milionu nezaměstnaných v ČR. Pomohli mi slušní lidé. Obecně mohu sdělit, že ani za komunistů a ani po roce 89 v ustálených poměrech nebylo možné někomu zvlášť ubližovat nebo konkurenci nefér způsobem odrovnat. Zablokování kariéry u někoho, kdo odvádí poctivou práci, nelze. Nelze zakázat publikovat, vystupovat na odborných akcích, podávat přihlášky vynálezů nebo jen obyčejně si získávat autoritu u spolupracovníků... Z takového jednání byla vždy jen ostuda a krátkodobý zisk.

To je také možná odpověď na otázku, kdo vyhrál.