. Jiří Pehe připouští , že autoři pořadu "jsou zaměření spíše pravicově, ale to je zcela legitimní" a nabádá ČT, aby se na pole komentářové publicistiky nepouštěla, "pokud bude chtít v budoucnosti dělat podobné pořady s novináři, kteří žádné názory nemají, nebo se je za každou cenu snaží skrývat". Lepším řešením by prý bylo "vytvořit podobný autorský pořad, který by měli na starost například dva výrazní novináři, kteří jsou zaměřeni levicově".

To je ovšem zásadní omyl, protože stranickému přesvědčení by měla být u novinářů nadřazena mravnost. Bez ní se novinář stává placeným agitátorem té které strany a často prostitutem, jde-li tam, kde to víc sype.

Ve sdělovacích prostředcích obecně a ve veřejnoprávních obzvlášť by neměl být prostor pro manipulaci divákova podvědomí pomocí různých psychologických triků (častým opakováním sdělení, že [třeba] Rath možná nemá zrovna čisté svědomí, pokud jde o tu a nebo onu oblast, a následným připojením zdánlivě nesouvisející informace [třeba o Krajčířovi] dosáhneme kýžený efekt -- divák si patřičně propojí ta dvě jména).

Pořad Bez obalu byl zjevně produktem tohoto klimatu. Byla to taková Princezna Koloběžka v podání dvou autorů placených za to přijet-nepřijet, objevit-neobjevit a kritizovat-nekritizovat. Nejspíš proto přežili relativně dlouho.

Dobrou ukázkou tohoto přístupu byly prosincové reportáže týkající se hospodaření VZP a obecně penězi, které protékají zdravotnictvím, tedy téma, které zavání kriminalitou natolik, že není vhodné pro plané ironizování.

Předkládané informace ale byly tajemnými náznaky: dva pravicoví europoslanci možná asi mají pěkný šolich ze zdravotních knížek na internetu (aby ne, když to je "světová" věc, kterou nikdo nedal dohromady a tak se ani nedá odhadnout, jaká cena je přijatelná), Česká lékařská komora vydává časopis Tempus Medicorum, který údajně nikdo nepotřebuje (podívali se tvůrci pořadu vůbec na jeho obsah?), kdežto zisk z této údajně zbytečné činnosti kasíruje kdosi kdesi mimo ČLK. Rath prý ale není jediný, kdo má tohle máslo na hlavě, vždyť VZP údajně vydává řádově vyšší částky za obdobně "zbytečnou" publikaci.

Z čistě logického hlediska není žádný důvod, proč si autoři nemohli před kameru pozvat pár odborníků, kteří by jim vysvětlili, jaký je legální rámec takového podnikání (například vydávání zmíněných časopisů), a jak je zajištěno -- dokumentací, daňovým přiznáním a audity, že nejde o praní peněz nebo případnou korupci lékařů farmaceutickými společnostmi.

Jiným příkladem je záběr údajně natočený tajnou kamerou v kanceláři firmy Pfizer. Jakási spolupracovnice Ratha údajně žádá čtyři miliony za reklamu umístěnou v časopise ČLK, což mohl a nemusel být úplatek, ale běžná transakce, pro velkou farmaceutickou společnost v podstatě za babku, když si člověk uvědomí, že za 333 333.33 Kč měsíčně obsáhne celou českou lékařskou obec. (Inkriminovaný záběr Klimovičové byl podle autorů Bez obalu poprvé vysílán ČT 27. listopadu 2005. V jejich pořadu se objevil dvakrát po sobě [4. a 11. prosince], tedy poté, kdy již bylo známo, že se firma Pfizer tímto případem zabývá.)

Protože šlo o záběr pořízený před několika lety, nehrozilo jistě nebezpečí z prodlení. Autoři pořadu tedy mohli vedení koncernu Pfizer kontaktovat a nechat diváka nahlédnout do zákulisí obchodních transakcí a konec konců i ochrany informací. Bylo by to bývalo zajímavé už jen z toho důvodu, že použití skryté kamery je značně neobvyklou obchodní praxí. Jestli o kameře hostitel u Pfizeru nevěděl, má problém mezi zaměstnanci. V opačném případě se nabízí možnost vydírání farmaceutickou firmou.

Je možné, že divák vydržel u obrazovky, protože měl pocit, že "jim to zase dali" (ale co a komu?), a tak pořad neurčité informativní hodnoty a kvality přežil do té doby než se přišlo na to, že je ke všemu ještě drahý, takže nestojí za prodloužení. (Je možné, že k vysoké ceně přispěl zjevný jánabráchismus: v pořadu totiž vystupovalo nezvykle mnoho dalších novinářů, kteří zabírali čas tam, kde měly příjít ke slovu skutečné informace).