Není shoda o tom, co jsou význačná literární díla současnosti

Pokud mohu začít osobně, tak ze všech disciplín uvažování o literatuře je mi asi nejbližší interpretace textu. A proto, kdybych si mohl vybrat ideálně, představoval bych si takovouto přednášku tak, že se budeme koncentrovat na tři čtyři klíčová díla posledních deseti let a budeme pronikat co nejvíc do hloubky. Už z mého handoutu však vidíte, že tomu tak nebude. Důvodem není, že bych nedokázal toto téma prosadit na Obci spisovatelů, ale spíš je to důvod, který je evidentní. Okamžitě totiž nastane skepse, která tři nebo čtyři klíčová díla by to byla. Nebudu tady dělat anketu, ale čistě v rámci fikčního světa si lze představit, že bychom tady asi vyjmenovali dvacet, třicet jmen. Asi by ale nenastala shoda, když se podíváme na českou literaturu od roku 1995 dál, o tom, co jsou ty tři nebo čtyři klíčové texty. A to mě vede k tomu, abych mluvil o něčem úplně jiném než o několika klíčových textech.

Protože z hlediska produkce textů se zdá, že česká literatura dál funguje a rozvíjí se. Možná, že to budoucí literární historik po čase bude vidět jinak. Dneska se zdá, že česká literatura posledních několika let není schopna nabídnout texty, které by byly okamžitě vnímány jako něco zásadního, něco, co by fungovalo jako určité kanonické dílo v rámci současné literatury, co by vyšlo a okamžitě by vznikla shoda, že tohle je centrální kus české literatury.

Ten rozptyl jde vysledovat třeba i když se zaměříte na recenze a recenzování, kde, vůbec -- pokud zkusíte -- internet a bibliografická databáze České národní knihovny to umožňuje, alespoň s určitým zpožděním -- hledat a zkoušet: třeba zjistíme, že tady je román, který se dočkal 25 recenzí a tudíž to o něčem svědčí. Ne: tudy cesta taky nevede. Jsou díla, kterým se z některých důvodů dostává mnohem větší recenzentské pozornosti než dílům jiným, ale rozhodně z toho nejde vysledovat nějakou shodu, ať už toho typu, že by to byla díla esteticky nejprůbojnější, nejzajímavější, nebo na druhé straně díla, která by byla nějakým způsobem skandální nebo bestsellerová. Nefunguje jednotící kritérium.

Neshoda i při udělování literárních cen

Stejně tak, když se podíváte na to, co jsem vám teď rozdal, totiž na soupis různých cen, které v českém prostředí fungují. Není rozhodně kompletní a byl dělaný na poslední chvíli. Mimochodem, i tohle o lecčems svědčí. Když používáte google či jakýkoliv jiný vyhledávač a zkusíte zadat něco, co je dostatečně zřetelné, jako třeba "české literární ceny", tak vám nevyjede ani jedna webová stránka, kde byste měli relativně ucelený soupis, který by byl průběžně aktualizován.

Dovede vás to na Cenu Českého literárního fondu za rok 2001, nebo tak. Dokonce je zajímavé, že řada institucí, jako Český literární fond, vám nabízí zprávu o poslední ceně, kterou udělili v roce 2002 za rok 2001. Už i tito udíleči cen neprezentují svá rozhodnutí dostatečně přesvědčivě, ve smyslu: "My si za tím stojíme a my chceme, aby se vědělo, že jsme tuto cenu udělili."

Když se díváte na tituly, na autory a na konkrétní díla, existuje značný rozptyl. Ceny nejsou vzájemně exkluzivní. Nefunguje pravidlo: "Dostal jsi Seifertovu cenu, nemůžeš dostat už státní cenu." Neexistuje však ani nástroj kanonizace tím, že: "Zde se objevilo dílo a obdrželo v následujícím roce nebo dvou letech pět literárních cen". Důvody nebudou jen estetická kvalita, ale třeba i fakt, že obec, která rozhoduje o cenách, je poměrně malá a jeden člověk sedí jak ve výboru Seifertovy ceny, tak Státní ceny. Pak fungují i taková kriteria jako: "No, ta knížka je dobrá, ale že by dostal obě dvě ceny a 450 000 Kč, to ne, to je moc."

A okamžitě tuto informaci sdělí: "Ale pozor, on dostane Seifertovu cenu." Takže výbor Státní ceny ho dává stranou. Nejsou na to důkazy, jednání jsou uzavřená, ale přece jen jsem dlouhou dobu v různých těchto výborech působil a myslím, že tyhle argumenty jsou trochu pochopitelné.

Současný český literární kontext

Z tohoto úvodu potom vyplývá to, že namísto mluvení o několika zásadních dílech se mi pořád ještě zdá, že uchopit nějakým způsobem fenomén české literatury posledních let vyžaduje ne tolik se věnovat textům, začínat texty, ale spíš začínat kontexty.

Chci se dnes zabývat kontextem, v kterém se vydání jednotlivého textu ocitá, ať už z hlediska fáze geneze, to je hledání nakladatele, vydávání, tak fáze recepce, tj. recenzování, čtení a existence díla v nějakém kulturním prostoru současné České republiky.

Pokud se zaměříme na kontext, zase je evidentní, že záleží velice na úhlu pohledu. Což není žádné překvapení.

Bědování autorů není přesvědčivé -- vychází 16 500 titulů ročně

Pokud bychom si obrázek o kontextu současné české literatury dělali při vší úctě k čtvrtletníku Dokořán především z příspěvků současných českých autorů a jejich vyjádření k trhu nebo k fungování současné české literatury a nakladatelů -- ale k stejnému závěru bychom došli, kdybychom si je dělali z Haló novin a z jejich literárních a dalších příloh, z Naší pravdy, anebo z vyjádření onoho truc Svazu českých spisovatelů, či jak se to jmenuje, vždycky by závěr byl takový, že "situace je katastrofální. Nebozí autoři mají buď jednotlivé, nebo desítky výtečných rukopisů, s nimiž putují od nakladatelství k nakladatelství a nikdo jim to nechce vydat, protože všichni se ohánějí jenom ziskem a všemocnou rukou trhu."

Oproti tomu, kdybychom vyšli z něčeho řekněme alespoň na první pohled objektivního, i když statistika se vždycky musí interpretovat, dojdeme k něčemu jinému. Když se podíváme na Národní knihovnu, která přiděluje v českém prostředí ISBN, a tudíž eviduje všechny oficiálně vydané knížky v České republice, docházíme k tomu, že knižní produkce v ČR narůstá víc a víc. Ten nárůst je víceméně pravidelný a tam, kde ještě na začátku devadesátých let stálo číslo 6000-6500, v roce 1997 už máme 11 500 a v roce 2003 to překonalo magickou hranici 15 000. Existuje totiž další produkce, která bude ve stovkách titulů, kdy někdo něco vydá, o ISBN vůbec nežádá, protože by to znamenalo, že pak musí poslat autorské výtisky knihovně. V roce 2003 vyšlo takřka 16 500 knížek.

Nárůst je víceméně pravidelný, jen z uplynulých osmi nebo kolika let vznikly dva výkyvy. Jeden je evidentní: klesla produkce v roce 2002 -- povodně. Proč klesla produkce v roce 2000, o tom bychom museli spekulovat.

Jinak je nárůst pravidelný - jenom si to vezměte, že rok má 365 dní a přečíst 15 000 knížek, kolik by vám vycházelo na den? Takže není vůbec čeho se bát. Kvantita je takřka impresivní a stejně tak je to, co je skutečně jen vágní číslo, protože už více než deset let není nakladatel povinován uvádět počet výtisků v knize, takže nejde zjistit, kolik kusů knih vyjde v České republice. Ale odhad, a myslím, že zasvěcený, který nabízí Svaz českých nakladatelů a knihkupců, hovoří o 4 milionech knih na 10 milionů lidí. Tedy každý druhý člověk si koupí alespoň jednu knihu, když necháme stranou malé děti.

Ta čísla fungují impresivně a rozhodně, zdálo by se, že se česká literatura v žádné krizi neocitá. Dalo by se to říct jenom v kontextu, že uděláme rovnítko česká literatura=knižní produkce. A tady začínají právě ty problémy, kterým bych se chtěl věnovat.

Knižní produkce už neznamená beletrie

Protože, když se podíváte zpátky do osmdesátých let a procházíte Nové knihy, které tehdy evidovaly veškerou produkci, tak je vidět, že tohle rovnítko, v rámci určité redukce, by mohlo platit. Tam, když jsme nechali stranou všechny "společenské vědy" a technické knihy, ten zbytek by už fungoval jako kniha=literatura. Nemluvím o kvalitě, mluvím o kontextovém rámci.

V průběhu devadesátých let a víc a víc směrem k dnešku tohle rovnítko přestává platit. Jak dobře víte, knižní průmysl a knižní výroba byly paradoxně asi prvním odvětvím v devadesátých letech, které prošlo ekonomickou krizí a vlastně kolapsem. Už v roce 1993, kdy se sesypala distribuce skrz Knižní velkoobchod a kdy se zrodil do dnešní doby fenomén Levných knih, které vám nenabízejí zlevnění o dvacet procent, ale o padesát až devadesát procent.

Je to jev, který vzkvétá, takže dneska, když se vypravíte na malé město, už je situace taková, že tam není normální knihkupectví, ale je tam pobočka řetězce Levné knihy. Takže tam přichází už jenom profiltrovaná produkce, a jakmile se to jednou zavedlo, je evidentní, že to běží, protože to změnilo mentalitu českého čtenáře. "Proč bych si měl kupovat novou knížku, když stejně na to nemám čas a když je drahá. Já počkám, třeba bude v Levných knihách." A protože téměř každý počká, tak ta knížka se nevyhnutelně ocitne v Levných knihách. A v té chvíli vám to potvrdí tohle nastavení, že nemá cenu utrácet za původní cenu knih a vyplatí se počkat.

Knižní produkce je byznys

To je první věc, která hraje určitou roli. Z toho pak vyplývají další věci. Otřes knižního trhu někdy v první polovině devadesátých let vedl k tomu, že se evidentně v rámci sociokulturního prostoru otevřely nůžky: Na jedné straně literatura, na druhé straně knihy, knižní produkce. Z knižní produkce se stal jeden z mnoha průmyslů, tak jako gramofonový průmysl, nebo výroba jogurtů. To je evidentní z hlediska počtu registrovaných nakladatelů. I ten vzrůstá. Někdy na začátku devadesátých let jich bylo 2000. Už tehdy to bylo velice impresivní, oproti situaci z konce osmdesátých let, kdy nakladatelů nebylo víc než tři desítky, pokud ponecháme stranou ty úplně specializované. A to číslo zase narůstá. Čili na první pohled by se mohlo zdát, že je tady víc a víc lidí, kteří mají chuť a energii a zároveň finance jít do vydávání knih.

Zároveň je ale potřeba zpřesnění, které jsem udělal alespoň k roku 2003. Existuje takřka 3500 nakladatelů, ale když si vezmeme kritérium, které, myslím, je střízlivé, vydání třiceti knih do roka, 2,5 knihy do měsíce, vám z 3500 zbude asi 90 nakladatelů, kteří tuto podmímku splňují. Takže ze tří tisíc registrovaných nakladatelů zbývá devadesát reálných nakladatelů. Číslo mnohem méně impresivní, ale na druhé straně pořád číslo, které nabízí mnohost, polyfonii; když vás odmítne jeden, můžete jít k nějakému jinému.

Potíž zase je v tom, že jen malá část těch nakladatelů, je to spíš v rovině promilí než procent, vstupuje do této branže s filantropickými důvody. Tak, jak se tahle branže situovala jako jedno z mnoha odvětví výroby, znamenala devadesátá léta to, že se naprosto vytratil elitní, elitářský přístup ke knize jako k něčemu, co je závazné, co tady zůstává pro vždycky a čím si můžu říct buď o porci slávy anebo o porci ostudy.

Nízká jazyková a redakční úroveň

Znáte to asi z vlastní praxe, když se podíváte třeba jen na úroveň českého jazyka, v současné české knižní produkci. Knížky většinou s výjimkou několika nakladatelství neprocházejí vůbec žádnou jazykovou redakcí. Je vidět, že redakce dnes probíhá jen tak, že se to nechá proběhnout ve wordu skrz spell check a tam, kde je něco podtržené, tak většinou buď překladatel nebo autor nebo ten jediný člověk, který se tím v nakladatelství zabývá, se podívá, jestli tam není chyba. Ale všechna vyšinutí z větné vazby a další věci, které vám spell check nevychytá, ty zůstávají.

Totéž lze aplikovat na vnější úroveň, na všechny paratextové rysy. Když jdete do standardního knihkupectví, tak je člověk na jedné straně potěšen několika nádhernými obálkami a grafikou, ale na druhé straně zděšen, co všechno a jaká zvěrstva jsou možná. Někdy je to už emblém samotného nakladatelství, konkrétně mám na mysli třeba Knižní klub, jejichž obálky jsou tak neskutečně ošklivé, že to nedodržuje základní principy toho, jak obálka má vypadat. Někde je to dané snahou šetřit na nepravém místě, kdy nakladatel sám, protože chodil na výtvarnou výchovu na střední škole, si navrhuje obálky, protože mu někdo ukázal, jak to dělat.

I tady vidíte mnohem větší rozptyl, který asi lze sumarizovat takto: "No co, uděláme to rychle, levně, a ono se to stejně prodá a za půl roku po tom neštěkne pes, tak proč by to mělo vypadat pěkně, že."

Je potom evidentní, že ošklivé obálky a ty neredigované anebo specificky redigované knihy najdete především ve velkoprodukci: Ivo Železný, Harlekýn, BB Art, Euromedia Group a jejich Knižní klub. Tam ta kvantita evidentně vítězí nad tím, že se kniha v českém prostředí stává něčím, co tady setrvává jakoby už pro vždycky.

Stabilní prostředí, Knižní klub

Je vidět, že české prostředí v dnešní době už nabízí poměrně stabilní rámec nakladatelům, zejména těm největším. Nakladatelům, kteří si našli svou specifickou produkci, kterou však nedodržují ji na sto procent. Specializace, které jsem se snažil nastínit, jsou reduktivní. Takřka každý nakladatel vám vydá ještě něco pěkného, jiného, exkluzivního. Ale celkově je jejich směřování evidentní a situace je stabilizována, z hlediska toho, po čem má nakladatel poptávku a jak má utvořenou svoji obec čtenářů.

I v ČR se vytvořil poměrně produktivní princip Knižního klubu, princip, že musíte objednat jednou za čas, ale děláte to rádi, protože je to se slevou. Normálně stojí kniha 250 Kč, ale vy, protože jste členy klubu, ji máte za 210. Je to princip Reader's Digest. To se ukazuje, že v té chvíli funguje mnohem lépe než jakákoliv reprezentativní prodejna nebo jednorázové zlevňovací akce.

Jen pětinu knižní produkce tvoří beletrie

Co ale se zdá být podstatné, je to, že sice knižní produkce stále narůstá, ale zároveň je to produkce, která se, a velice signifikantně, žánrově posouvá. Více a více knížek vychází v českém prostředí, avšak v tom, co v sobě má určitou tvůrčí hodnotu vytvářením beletrie, vidíte buď setrvalý stav anebo i pokles. Když v celkovém nárůstu jedna složka zůstává stejná, v absolutních termínech to znamená pokles.

Fikce v dnešním českém prostředí tvoří z 15 000 titulů 3500 titulů. Beletrie v širším slova smyslu vytváří už pouze jednu pětinu knižní produkce současných Čech. Je to o to markantnější, že další žánry, která nás mohou zajímat, narůstají. Neroste jen počet specializovaných knih, v angličtině označovaných jako self-improvement books, nebo manžerské příručky, počítačová literatura, daňové a jiné zákony. Tam je nárůst evidentní, ale je také částečně evidentní u literatury pro děti a mládež. Můžeme spekulovat o tom, nakolik fenomén Harry Potter vede k tomu, že se pak nakladatelé soustřeďují na tuto oblast.

Překládá se hlavně z angličtiny

Ještě markantnější je to u překladů. Tam je nárůst zřejmý. Většina knih se překládá z angličtiny -- ze 4600 překladů je 2300 z angličtiny. Více než polovina překladů přichází z jednoho jazykového, i když multikulturního prostředí. Pak se drží ještě němčina, více než 1000 přeložených knih za rok je z němčiny. Francouzština má už jenom 273 titulů, slovenština 137 a pak už je to všechno jenom v řádu desítek. Vznikají během let ovšem náhlé výkyvy. V holandské literatuře zjevení Harry Murishe znamená jistý nárůst. Jinak v podstatě stratifikace zůstává setrvalá. Polština, ruština, italština, španělština, holandština, latina -- ta paradoxně setrvává -- a švédština. Když ale v nějakém jazykovém prostředí začne fungovat subvenční politika, tak okamžitě ze 2 titulů máte 17 titulů.

Z těchto čísel lze leccos evidentně vyvodit. Fikce je nahrazována jinými žánry a rovnítko kniha=nabídka fikčního světa se už nenávratně vytratilo. Zároveň roste počet knih "odjinud" oproti původní české produkci, ať už beletristické nebo odborné.

Nakladatelé mají zavedené autory

Přesto je vidět, že tato čísla v rámci 15 000 knih za rok nabízejí dostatečně velký prostor. Rozhodně bych nesouhlasil s tím, že česká literatura skomírá. Nesouhlasil bych s nářky konkrétních spisovatelů, jak on nemůže uplatnit svůj rukopis, který je geniální a nikdo to nechce vydat a jak mu každý z nakladatelů říká: "To je skvělé, ale já na to bohužel nemám peníze." Situace je trochu jiná.

V reálu, v průběhu devadesátých let se situace stabilizovala. Na jedné straně je tu několik nakladatelství, které jsou na tom velice dobře; programově se pouštějí do současné české literatury. Ne z nějakých filantropických důvodů, ale s cílem následovat to, co se ukázalo jako možná cesta. Jít cestou fenomén Viewegh, fenomén Šabach. Objevit si svého autora, který se z nějakých důvodů ujme a nakladatelství na něm začne vydělávat. Tak, jako třeba veškerá produkce nakladatelství Petrov je nesená jenom z prodeje knih Michala Viewegha.

Poptávka existuje a máme už několik nakladatelů, kteří jsou takhle nastaveni a chtějí literaturu vydávat. Spíš někdy mají problém s tím najít dobré autory. Nakladatelství Argo uvažovalo o široké řadě "Současná česká próza". Pak z toho spíš vycouvalo, protože během dvouletého snažení nebylo schopné dát dohromady reprezentativní tituly, které by tuto edici udělaly něčím prestižním, alespoň z jejich úhlu pohledu.

Kromě nakladatelského finančního potenciálu české prostředí dnes nabízí poměrně solidní nadační subvencování knížek. Funguje nadace typu Český literární fond, nadační fond Obce spisovatelů, ministerstvo kultury podporuje určité knižní tituly. Tady se potom vytváří další pro současného českého spisovatele veliká sféra možností. Dokázat, že ta kniha sice nebude vůbec prodejná, protože je příliš sofistikovaná, těžká, ale dělá se to pro budoucnost, pro dějiny, pro slávu české literatury. V té chvíli není zas tak složité najít financování pro tu knihu a vykázat, že ta kniha sice skončí velikou ztrátou, ale je to záslužná ztráta. V tomto tedy česká literatura rozhodně nestrádá tak, že spisovatelé bloudí a nevědí, kam by své tituly umístili a kdo by jim je vydal.

Princip kanonizace prostřednictvím cen

Jiná věc je právě to hledání dobrých titulů a hledání určitých obecných tendencí. Opravdu si nedokážu si troufnout dneska říkat "V posledních pěti letech vyšlo to a to. Je to podstatné." Vybral jsem si schválně princip kanonizace. Ceny znamenají to, že jakási instituce, ať už nakladatelství, ministerstvo, nebo kdokoliv, říká: "Toto je podstatný titul. Toto je titul, který se odlišuje a kterému má být věnována pozornost."

Ono to nemá většinou žádný konkrétní dopad. Aspoň ti nakladatelé, kteří jsou ochotni o tom mluvit, vám řeknou, že například udělení Státní ceny znamená prodej dalších 200 výtisků dané knihy. Negarantuje to rozhodně, že z knihy, která je neprodejná, se najednou stane bestseller. Někdy se to nepromítne takřka vůbec a nakladatel prodělá i na tom, že nechá vytisknout takový ten lísteček, na němž se říká, že "této knize byla udělena Státní cena".

Ale přece jen jsou ceny určité měřítko. S výjimkou dramatu, které na mém seznamu není, a které by mělo nějaké své specifické ceny, kdyby nějaké současné české drama existovalo, je poezie i próza zastoupena zhruba obdobně. Někdy z toho důvodu, že nejnovější a nejrazantnější česká literární cena Magnesia litera už z toho vychází. Uděluje se cena za poezii, cena za prózu. Takže tu poezii oni někde najít musí a někomu tu cenu musejí dát.

Ale jinak, tam, kde jsou žánrové podmínky otevřené, například u Státní ceny nebo u Seifertovy ceny, vidíte, že se ceny zhruba tak proporčně střídají a že vytahují poezii nad rámec její standardní recepce dneska v Čechách.

Standardní rámec recepce poezie je poměrně tristní. Když se podíváte na deníky. Tam se poezie, s výjimkou pár příležitostných a snadno vysledovatelných motivací, proč je tam recenze na tuto knížku (redaktor kulturní rubriky je přítelem autora anebo nepřítelem autora) z deníkových a týdeníkových příruček naprosto vytratila.

Jan Čulík: Promiň, že přerušuju, mně to ale připadá, že to jsou všechno strašně artistní a až přeintelektualizované tituly. Je to snad v důsledku nějaké podvědomé reakce porot: "Tak my teď tomu komerčnímu světu ukážeme, jací jsme intelektuálové! My to sakra dáme té Správcové..." Nepřijde ti to?

Za co se dávají literární ceny

Petr Bílek: Svět literárního porotce je složitý svět. (Smích) A i tady může být motivace nejrůznější. Je zajímavé, že většina statutů těch cen zdůrazňuje jedinečné dílo. Je to cena za konkrétní text, vydaný v tom a v tom roce nebo v tom a v tom období. Ale přitom vidíte, že v průběhu devadesátých let bylo inklinací porotců dávat ceny s prominutím za zásluhy. Konkrétně nejkřiklavější případ Státní cena Josefu Škvoreckému v roce 1999 tohleto říká naprosto jasně. Statut Státní ceny uvádí na prvním místě "Za výtečné literární dílo vydané v uplynulém roce". Ale u Škvoreckého je zdůvodnění "Za dosavadní rozsáhlou a významnou tvorbu." Jinde se u zdůvodnění objevuje: "S přihlédnutím k celoživotní tvorbě."

Je vidět, že první tendence je nějakým způsobem kanonizovat a vytáhnout na piedestal autora jako celek. Souvisí to jistě i se sociální motivací a někdy i trošičku morbidní motivací onoho typu "Aby se toho, chudák, dožil. On už je přece jen starý a už nic nenapíše, tak mu to musíme dát za celoživotní dílo, protože ještě nic nedostal."

S prominutím, že jsem cynický, ale kdybyste si dělali soupis, je vidět, že motivace "Taky toho hodně udělal, ale ještě nic nedostal, tak mu to dejme, i když to, co teď napsal, je zrovna blbost" -- do určité míry funguje.

Kdybyste si nezávisle na sobě udělali soupis podstatných jmen české literatury a soupis cen, tak si to můžete odškrtávat a vidět, že dneska už skoro každý alespoň něco dostal. Je v tom skutečně i sociální motivace, protože některé ty ceny, Magnesia litera, Státní cena, Seifertova cena, se pohybují v rozsahu 200 000 -- 300 000 Kč, pokud si dobře vzpomínám. A to přece jen je v českém prostředí vnímáno jako podstatná částka, která se musí dobře investovat. To nedáte autorovi, který je zároveň právník a vydělává 70 000 za měsíc. V té chvíli jde i o tuto tendenci, která je pochopitelná. Používat ceny trochu jako nástroj směřovaný spíš vůči těm, kteří už jsou v důchodu, a tím, že strávili celý život psaním knížek, mají důchod minimální. Rozhodně je to nestaví do první kategorie.

Motivací je spousta, ale evidentně to, co Honza říkal, hraje svoji roli taky. Taky vzniká tendence: "Ona to byla dobrá knížka, ale my jsme loni nestihli mu dát tu cenu. A co když už nic dobrého nenapíše, co když se upije nebo zabije? Teď ještě knihu vydal, tak mu to dejme s tím zpožděním." To je poměrně výrazná tendence, kterou v seznamech dokážete vysledovat víc a víc. U Ortenovy ceny je to naprosto evidentní. Tam jsou výrazné debuty, kterých si ale nikdo nevšimne. Nebo aspoň porotci o nich nevědí v době, když udělují ceny, a teprve pak je přesvědčí kritika nebo recepce. Takže například Božena Správcová měla výtečnou prvotinu Guláš z modré krávy, velice průměrnou druhou sbírku Výmluva. Ale s prvotinou to nestihli, a zároveň je statut, že cena musí být udělena do třiceti, a jí už je devětadvacet, už je poslední šance, "Tak jí to dejme za průměrnou knihu". Totéž Bogdan Trojak. Zase: výtečná prvotina, průměrná druhá knížka, dostává to za tu druhou knížku. Těchto dalších ohledů je v tom skutečně spousta.

Nelze vytvořit typologii současné české literatury; převažuje autobiografičnost, směšování žánrů

Abych se vrátil k tomu, s čím jsem začal: je vidět rozptyl osobností, rozptyl textů, rozptyl žánrů. Já v této chvíli nedokážu vytvořit, ať už na základě těch cen nebo na základě nějakých svých teorií nějakou typologii současné české literatury. Ale i tady je vidět, že minimálně ty Státní ceny vytvářejí určitou tendenci ke kanonizování jistých typů literatury.

Je vidět zřetelná tendence vyhýbat se vyprávěným příběhům, vyhýbat se umělým světům, založeným na ději, na příběhovosti. Tady je krásně vidět, jak do literatury a do jejího kanonizování prosáklo to, co se v polovině devadesátých let odehrálo -- byl přijat žánr autobiografičnosti.

To, co ještě začátkem devadesátých let byl nový, okrajový žánr, který nějakým způsobem nabízel klíč ke čtení zakazovaných autorů, umožňoval mluvit o věcech, jako je životní postoj, a číst život na pozadí textu, se v polovině devadesátých let stává standardním literárním žánrem. Vytrácí se hranice mezi doslovnou autobiografií nebo pseudobiografií či fikční autobiografií.

Dopad to má v tom, že literatura směřuje k směšování žánrů. Konkrétně Julišova Státní cena za Nevyhnutelnost je za soubor, kde máte jeho eseje, promluvy při otevírání výstav i sbírky. Tohoto autobiografického a nikoliv příběhového psaní, najednou nacházíte spoustu. Už počínaje Divišem, Teorií spolehlivosti, konec konců i Topolova Sestra je použitelná jako ilustrace pseudoautobiografičnosti -- která z těch postav je Jáchym Topol -- hledá se klíč tímto směrem.

Typologii nejsem schopen vytvořit, ale když pohlížíme patnáct let zpátky, český literární život už přece jen nabízí určité rysy a tendence.

1. První polovina devadesátých let: návrat zakázaných autorů

První polovina devadesátých let, a to je naprosto evidentní a nesporné, je obdobím onoho velikého a slavného návratu dosud proskribovaných autorů a dosud proskribovaných textů. To je naprosto evidentní a už jenom kvantita, zaměření, recepce i to, co se prodává, o tomto svědčí.

Paradoxně to na jedné straně znamená naprosté osvěžení oficiální české literatury. Úplně jiná jména a v souvislosti s tím zděšení učitelů. "Cože to máme učit teď? Učili jsme Pujmanovou a teď mám učit Škvoreckého. Já o něm nic nevím, tak mi něco řekněte." Přesně to ilustrovalo, že se někteří autoři jenom zaměnili jinými. Došlo k vnějškové obměně, ale zároveň se odehrálo i něco podstatnějšího: Literatura svou tematikou i poetikou se vrátila někam zpět, do padesátých, ale především do sedmdesátých a osmdesátých let a ztratila vazbu se současností. Stala se něčím, co obsahuje bariéru. Pokud je text univerzální, je schopný bariéru překonat, ale jenom skrz interpretaci. Pokud je text přímočaře adresovaný do sedmdesátých let, bez jakékoliv univerzální dimenze, stane se pouze historickým dokumentem.

2. Druhá polovina devadesátých let: Odmítnutí disidentů a nesplněné očekávání velkého díla od střední autorské generace

To reflektuje druhá polovina devadesátých let. Tady mluvím především o mediálním přístupu k české literatuře. Je vidět, že se vytrácí zájem o velkou generaci šedesátých let. Tam, kde v první polovině devadesátých let máte zvědavost, směřovanou k Lustigovi, Klímovi, Škvoreckému, Kunderovi, a tak dál, někdy v druhé polovině devadesátých let nastává buď zdvořilý nezájem, anebo, ještě víc, generačně zacílené útočení na tyto autory.

Ivan Klíma se paradoxně stane, především pro mladší kritickou generaci, největším nepřítelem české literatury a snadným případem člověka, který "píše příliš". U Lustiga je to ještě evidentnější. Snadný terč pro kritika: "Vzal si svoji věc ze šedesátých let, trošku to stylisticky přešoupal, dal tomu nový titul a teď to prezentuje jako novou knížku."

Jan Čulík: Proč u Fišera v Kaprovce má pan Fišer jednu z těch tří nebo čtyř výkladních skříní jednu z nich z jedné třetiny vyplněnou Lustigem. Prodává se to? Měl jsem dojem, že dávají do výkladních skříní ty knížky, které se prodávají. Ale to, že Lustig má permanentně ve výkladní skříni své knížky, je mi nevysvětlitelné.

Petr Bílek: Těžko říct. Pan Fišer více než deset let chodí do hospody U Rudolfina, Arnošt Lustig poslední dobou velice chodí do hospody U Rudolfina. I to může být důvod. Třeba že panu Fišerovi Lustig zaplatí ty piva.

Ivan Binar: Nezaplatí. (Smích)

Petr Bílek: Ale tohle by ho třeba mohlo výjimečně donutit investovat. Myslíte, že ani tohle ne?

Ivan Binar: Ne.

[Poznámka JČ: Byl jsem se v knikupectví Fišer v Kaprově ulici na Starém Městě zeptat, proč je ve výkladní skříni tolik Lustigů a zda je to proto, že se prodávají. Bylo mi vysvětleno, že se moc neprodávají, ale že "pan Lustig si chodí kontrolovat, jestli jsou knihy ve výloze. My mu vysvětlujeme, že tam nemůže mít všechno."]

Petr Bílek: Dobrá. Takže existuje tendence, kterou také dobře znáte: Odvrhnout tradiční kánon, který přechází do minulosti a současnost neví, co si s ním počít, a tak ho prezentuje jako dinosaury. Asi v té chvíli vzniká o to větší poptávka po novějších jménech. Druhá polovina devadesátých let a kritické nastavení jde po jménech, která se etablují až v průběhu devadesátých let. Ať už je to linie bestsellerová, Viewegh, Šabach, anebo velké očekávání v druhé polovině devadesátých let, že velký román napíše Kratochvil, Hodrová, Macura, Boučková, Brabcová nebo někdo takový. Toto očekávání bylo nasměrované vůči střední generaci. Čekalo se, že tam se něco zrodí a nová cesta bude vytyčena.

Toto očekávání nebylo splněno, protože ti spisovatelé, o kterých jsem mluvil, žádný z nich vám nenabídne najednou úplně jiný román. Hodrová vlastně píše pořád jedno a totéž, až na to, že je to víc a víc depresivní a člověk má pocit, že v následujícím románu už umřou úplně všichni. (Smích). Ale jinak je to poetika stejná.

Očekávalo se, že Macura přijde s nějakým výtečným parodickým současným románem, ale on se drží své obrozenecké tetralogie a pak bohužel umře. I tam -- očekávání nebylo naplněno. U Berkové jde v podstatě o totéž. Každá nová kniha: "To už musí být to pravé, vždyť ona má potenciál, učí i na Škvoreckého akademii tvůrčí psaní, tak to musí vědět." Ale každý její román je jenom takový další krok někam, ale není to velikánské dílo. Takhle se mi zdá, že funguje druhá polovina devadesátých let.

3. Od roku 2000: "Spisovatelé na jeden rok"

A pak to můžeme utnout někde u roku 2000. Zdá se, že literárně kritická recepce našla ještě jeden mechanismus. Vznikl fenomén -- Klíma má Milence na jednu noc - tak tomu řekněme "Spisovatel na jeden rok" nebo "na jednu dobu". Zacílený zájem se vrhne někam a určitý autor, a většinou jeden jeho nebo její text se stane snobskou záležitostí. "Tohleto musíte znát." Paradoxně takto funguje jen česká literatura, nikoliv světová literatura. Ne už jako začátkem devadesátých let na nějakém mejdanu vystačit bez znalosti Charlese Bukowského prostě nešlo. Bukowski byla tehdy nutnost.

Paradoxně, aspoň v intelektuálním prostředí Prahy a možná i jiných měst začaly fungovat jednoroční fenomény typu Petra Hůlová. Paměť mojí babičce. Stane se z toho Kniha roku nakladatelství Lidové noviny. To, co nakladatel prezentuje jako neprodejnou věc

a získá na to hned několik dotací, s tím, že uvádí odhad, že se prodá 200 výtisků, prodá alespoň odhadem v nákladu takřka 10 000 výtisků. Dotaci nevrátí, mimochodem.

Hůlová zaplní celý prostor. Mluví se o tom. Najednou vyjdou dvě desítky recenzí, protože každý má potřebu se s tím potýkat. A zároveň zájem velice rychle opadne. Možná proto, že Hůlová nenapíše žádný nový text, že není schopná produkci obměňovat ve vieweghovském rytmu jedna kniha za rok.

Spíš je to ale kvůli tomu, že se ten text přece jen ukáže módní snobskou záležitostí a že vám umožní napsat ještě další recenzi, ale těžko napsat diplomovou práci, která by se věnovala jen interpretaci tohoto textu. Tyto fenomény jsou vysledovatelné. Ortenovu cenu 2002 dostane Jaroslav Rudiš za Nebe pod Berlínem. A okamžitě z toho máte fenomén. Ve všech, nejen literárních časopisech, ale i denících, musí být rozhovor s Rudišem. A zase, Rudiš je člověk, který má pro ty rozhovory určitý materiál a umí ho nabídnout: "Už když jsem byl v kočárku, tak mě fascinovaly vlaky a nádraží." (Smích) Může nabídnout tento příběh. Protože média nejsou připravena na to, aby sofistikovaně mluvila o tom "Proč jste zvrátil er formu do ich formy v sedmé kapitole?" Příběh je určitou posedlostí, a tak to se octne v tisku.

Nejilustrativnější by to asi bylo u Květy Legátové. Najednou úplná záhada. Zde přichází takřka osmdesátiletá autorka s výtečným textem, jde o román Želary. Která jako by nic jiného nenapsala. A stane se z toho fenomén, který pochopitelně je pak produktivní tím, že -- jak další a další autoři rozhovorů, tak autoři článků o Legátové, najednou zjišťují: "Ejhle, ona napsala dívčí románek v šedesátých letech. Ona psala dramata v osmdesátých a vlastně i v sedmdesátých a vlastně i v padesátých letech. Pořád je čím příběh živit, objevovat další a další věci.

K tomu je to výjimečný jev. Stará paní, které je osmdesát a která veškeré honoráře dává na kočky. To už je dostatečně velká kuriozita, aby reportéru stálo za to jet na jižní Moravu a udělat rozhovor.

Tyto jednoroční, sezónní pozornosti někdy platí i na poezii. V roce 2003 získal Miroslav Topinka Seifertovu cenu za velice exkluzivní sbírku Trhlina, která je zajímavá, krásně typograficky provedená, ale právě kvůli tomu stojí 700 Kč. Ale najednou i tahle bariéra -- předpokládám spíš tak, že si ji někdo dojde prolistovat do knihkupectví, než že by si to každý úplně koupil -- z téhle básnické sbírky udělá fenomén, o kterém se mluví. Ale zase jenom poměrně dočasně. Móda vyšumí a vyčerpá se.

Zájem o literaturu je vytvářen mediálně

Toto jsou ony tři základní tendence, které pak, myslím, vedou k tomu, že pro nové jednadvacáté století je vidět, jak zájem o literaturu je především utvářen mediálně, pozorností médií. Recenzování nebo konec konců i ceny neznamenají vůbec nic. Ale schopnost jistých autorů být delší nebo kratší dobu mediálně zajímavý je nejdůležitější -- pro někoho je to jenom záležitost komety, která zazáří. Barbara Nesvadbová byla fenoménem, který musel být ve všech soap operas a tabloids. Vždycky se zdůrazňovalo, že je především spisovatelka. Aniž by kdokoliv cokoliv od ní četl. Stačí jenom atribut. Je vidět, že během pár let nebo měsíců se její potenciál vyčerpal. Protože mít za manžela nevěrného ministra je zajímavé a mít psa je také zajímavé, ale příliš s tím neuděláte.

Tady vidíte, jak naopak Michal Viewegh je schopný média znovu a znovu živit. Ve chvíli - věděl to od začátku -- kdy se příběhy začnou vyčerpávat, se nabídnou nové. "Teď se rozvádím!" Dobrá, jsem sám. To zas není příliš zajímavé. V té chvíli přijde jeho důvěrné sdělení: "Já nevím, co se se mnou děje, ale začínají mě přitahovat šestnácti-sedmnáctileté dívky..." Zase je na rok materiál. Pak nová změna: sedmnáctileté dívky už ne, ale našel si dvacetiletou sestřičku, kterou si teď bude brát. A v té chvíli fakt, že čtrnáct dní sedí ve Vrchlabí a čekají na porod, je skutečně sdílený celým národem. "Co to bude? Kluk nebo holčička?" Ty příběhy jsou nové. To, jak Michal Viewegh dostavuje barák, je zase sdíleno desetitisíci zájemců o jeho život. A tohle jde doložit vlastně u každého z těch bestsellerových autorů.

Petr Šabach si našel svůj rukopis. "Budu mluvit pořád jenom o pivu a tom, že pivo mi hodně chutná a kvůli tomu občas něco napíšu, abych měl na pivo." To je nádherná komunikační situace, protože vy si pak říkáte, "No, koupím si to, přece ho nenechám, aby neměl na pivo!" (Smích). Žádný barák jako Viewegh nebo mercedes. "Já piju hodně pivo, a tak to utratím za pivo." Najdete zase desítky rozhovorů, které směřují právě k tomuhle -- vesměs je to vydatná věc.

Jak jste asi čekali, nebudou z toho plynout žádné objevy a závěry. Spíš jsem to chtěl pojmout jako určitý úvod k diskusi. Proto bych chtěl svůj exkurs utnout někde tady, ve chvíli, než se budu o nějaké závěry pokoušet.

Soudobá česká literatura v kontextových souvislostech: Stejné literární texty, jiný literární život

I. Současná situace na knižním trhu:

Počet knih vydaných v ČR v uplynulých letech

Zdroj: Národní knihovna ČR

Počet nakladatelů registrovaných v ČR

Zdroj: Národní agentura ISBN ČR

Soupis vítězů českých literárních cen v uplynulých letech

2004:

Magnesia Litera

2003:

Státní cena

Cena Jaroslava Seiferta

Magnesia Litera

Cena Knižního klubu

Cena Jiřího Ortena

2002:

Státní cena

Cena Jaroslava Seiferta

Cena Jiřího Ortena

Magnesia Litera

Cena ČLF: Literární tvorba

Cena Knižního klubu

2001:

Státní cena

Cena Jaroslava Seiferta

Cena Knižního klubu

2000:

Státní cena

Cena Jaroslava Seiferta

Cena Knižního klubu

1999:

Státní cena

Cena Jaroslava Seiferta

Cena ČLF: Literární tvorba

Cena Egona Hostovského

Cena Jiřího Ortena

1998:

Státní cena

Cena Jaroslava Seiferta

Cena Egona Hostovského

Cena Jiřího Ortena

1997:

Státní cena

Cena Jaroslava Seiferta

Cena Egona Hostovského

Cena Jiřího Ortena

1996:

Státní cena

Cena Jaroslava Seiferta

Cena Egona Hostovského

Cena Jiřího Ortena

1995:

Státní cena

Cena Jaroslava Seiferta

Cena Egona Hostovského

Cena Jiřího Ortena

Největší vydavatelé:

Zrdoj: Národní agentura ISBN ČR

Žánrové rozčlenění

Jazyky, z nichž se nejvíc překládá - rok 2003

Zdroj: Národní knihovna ČR

Odhadovaná průměrná cena knihy

260,- Kč v roce 2004 (v roce 1991 to bylo 25,- Kč)

II. Dopad zmíněné situace (bullet points):

• Totalitární kontext vytvořil situaci, v níž literatura hrála prominentní roli "svědomí národa", "rádce" či duchovního "vůdce".
• V 80. letech dosahovaly prózy Bohumila Hrabala nákladu 100 000 výtisků, poezie Jaroslava Seiferta 50 000 výtisků, prodaných během jednoho dne; dnes se za bestseller považuje hranice 6 000 výtisků, prodaných za 1 rok
• Průměrná sbírka poezie se v 80. letech prodala v nákladu 400 výtisků a získala 5 recenzí; v polovině 90. let se průměrem stává 70 výtisků a 0,3 recenze na sbírku
• Česká literatura nedokázala nadále plnit roli intelektuálního průvodce žitím a nedokázala se adaptovat na nový kontext, který je standardem v západním světě. Dnes nabízí enormní produkci, ale nikoli výjimečné texty.
• Český spisovatel má dnes dvě možné strategie: buď zdůrazňovat autenticitu vlastního životního postoje (autobiografičnost, deníkovost), anebo naopak akcentovat fikčnost, "umělost" svých textů a oslovovat vnímatele, pro něhož je standardem vyprávění televizní seriál
• V 90. letech vzniklo více než 30 literárních časopisů. Pouze 7 přežilo více než 5 let.
• Jediný český spisovatel se dokázal objevit ve všech novinových denících v jeden den: Bohumil Hrabal den poté, co spáchal sebevraždu
• "Kánon" současné literatury na seznamech přečtených knih uchazečů o studium české literatury na FF UK v Praze: Michael Viewegh (90% seznamů), Petr Šabach (80% seznamů), Jáchym Topol (50% seznamů), Milan Kundera (40% seznamů).
  Obdobný "kánon" světové literatury: Tolkien (90%), Rowlingová (70%), Coelho (65%)

III. Současná situace z pohledu budoucího literárního historika:

1. polovina 90. let:

• radikální změna knižní produkce: ústup fikce ve prospěch non-fiction
• uvnitř toho, co lze nadále označovat jako "literaturu", posun od vyprávění příběhů k autobiografii: Václav Černý: Paměti I-III, Jan Zábrana: Celý život I-II, Josef Hiršal -- Bohumila Grögerová: Let let I-III)
• ustálení žánru fikční autobiografie : Ludvík Vaculík: Jak se dělá chlapec, Martin C. Putna: Kniha Kraft)
• průnik autobiografičnosti i do bestsellerové produkce (Michal Viewegh: Báječná léta pod psa, Výchova dívek v Čechách, Účastníci zájezdu; Jáchym Topol: Sestra, Anděl)
• konjunktura a následná ztráta zájmu o starší autory ("generace "Pražského jara") (Ivan Klíma, Arnošt Lustig, Josef Škvorecký, Pavel Kohout)

2. polovina 90. let:

• opětovný nástup literatury vyslovující se k politice, především formou hyperbolizující kritiky nového "systému"(Michal Viewegh: Báječná léta s Klausem; Miloš Urban: Paměti poslance parlamentu; Eva Kantůrková: Nečas; Pavel Verner: David a Goliáš, Kumprechtova broučkiáda)
• obnovení zájmu o příběh (Bohuslav Vaněk-Úvalský: Poslední bourbon, Brambora byla pomeranč mého dětství; Miloš Urban: Hastrman, Petra Hůlová: Paměť mojí babičce)
• fenomén "grantového" psaní: vydávání experimentálních textů, které jsou tak náročné, že vydavatel nepočítá s jakýmkoli ziskem z prodeje a vydání knihy jde zcela z dotačních peněz
• (Jiří Kratochvil: Urmedvěd; Václav Kahuda: Veselá bída, Exhumace, Houština; Ivan Matoušek: Ego, Spas; Petr Hrbáč: Jeden den stárnutí; Zuzana Brabcová: Rok perel)