Jan Švankmajer je v rovině filmové tvorby něco jako Václav Havel v politice nebo Bořek Šípek v designu - je v cizině uznávanější ne-li stejně, pak víc než doma. Také, byť je jeho tvorba svébytná a nezávislá na mainstreamu, dosahuje vysokého uznání a relativní popularity (Šílení byli v distribuci dříve v Japonsku než v Česku).

Je jedním z mála lidí, kteří se kultuře nikoliv přizpůsobují, ale kulturu tvoří a současně dosahují značného uznání. Tento zdánlivě nepatrný rozdíl je ve skutečnosti naprosto zásadní. Umělec-prodejce, který si nejprve nechá zjistit, o co má divák-konzument největší zájem, a tam pak investuje svůj potenciál, se chová vypočítavě podle zákona nabídky a poptávky. Nenaslouchá svému nitru, nezhmotňuje své představy, nýbrž svých dovedností užívá k vytváření něčeho, čeho si trh žádá. Je poplatný trhu.

Švankmajer, podobně třeba jako Iva Bittová, se řídí svým citem a srdcem, nikoliv poptávkou. Rozdíl oproti umělcům poplatným trhu je v tom, že Švankmajer poptávku vyvolává, nikoliv, že se jí přizpůsobuje. Odměnou divákovi je pak obohacení ze střetu s něčím novým - na rozdíl od umělců poplatných, kteří divákovi nabízí pouze to, co už zná a čeho si žádá (na tomto principu funguje komerčně velice úspěšná televize NOVA).

Celý problém tkví v tom, že umění à la Švankmajer, právě díky tomu, že není orientováno na zisk, ale na umění an sich, nevytváří primárně zisk, ale umělecké hodnoty, a tyto dvě kategorie splývají jen zřídkakdy. Lapidárně řečeno, pro svůj vznik potřebuje subvenci. Švankmajerovi Šílení získali příspěvek z evropského fondu pro podporu koprodukcí Eurimages, a příprava projektu byla podpořena programem EU Media. Kromě toho film získal návratnou finanční výpomoc od Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie, a finanční podporu z ministerstva kultury Slovenské republiky.

Filosofický horor v kultuře tedy spočívá v tom, že nebude-li umění subvencováno, bude se redukovat pouze na umění poplatné zájmu "většinového diváka" (tzv. holywoodizace), na druhou stranu si na sebe vydělá. Avšak díky subvencím můžeme obdivovat filmy Jana Švankmajera, a japonští diváci vědí, kde leží Česká republika.

Poznámka JČ: Dodejme, že prodejnost, přizpůsobivost komerčnímu "nejnižšímu společnému jmenovateli", je pro kulturu absolutně ničivá. Kulturní společenství dokáže prosperovat pouze tehdy, pokud nadaní jedinci mají možnost a schopnost porušovat dosavadní stereotypy a přinášet svědectví a umělecké analýzy, které se vymykají dosavadnímu vnímání a chápání většiny. Tak se lidská civilizace posunuje kupředu.

Rozhodneme-li se, že jde v první řadě jen o peníze, a budeme-li kolaborovat s (nevzdělanou) většinou, podlézat jí kvůli penězům, zastavíme tím veškerý myšlenkový pokrok. Velmi brzo zjistíme, že naše kultura zaostala za jinými, kde k takové primitivní degeneraci nedochází.

Česká kultura měla ve svém "pohodlném, uzavřeném teplíčku" vždycky tendenci k malosti a k plebejskosti. To, jak rychle přijala za posledních patnáct let nejzdegenerovanější výstřelky grunderského "kapitalismu", které nevládnou na Západě, musí být zdrojem nesmírného znepokojení. Stačí se jen podívat na stránky firmy Bonton (www.bhe.cz), abychom zjistili, jaký póvl v mezinárodním výběru nabízí tato firma divákům na DVD. Já mohu naproti tomu jít v Glasgow do obchodu nedaleko univerzity, který na svých pultech na DVD má obrovský výběr nejzajímavější a nejlepší kulturní filmové produkce za posledních 100 let. Proč to neprodává Bonton?

Poznámka ŠOK: To je jednoduché. Protože mezinárodní autorskoprávní omezení praví, že licence jsou teritoriální. Prodejci (zhusta zanglofonních zemí) vazbí prodej "trháků" na balík neprodejného škváru. Tím zaplňují trh. Aby se teritoriálnímu producentovi vyplatilo koupit a přeložit "netrhákový" film a vylisovat jej na DVD, opatřit obalem a uvést ho na trh, musí zaplatit fixní náklady bez ohledu na množství vylisovaných kusů . A bez ohledu na počet prodaných kusů. To si dovolí pouze v situaci, kdy trh je minimálně půlmiliardový. Prodávat v zemi, kde je deset miliónů obyvatel, anglicky hovoří dvě až tři procenta lidí, anglicky dabovaný či orignální film, to je jako promítat finskou komedii o životě za polárním kruhem v multiplexu.

Odpověď tedy zní - proto. Protože jsme v Česku, které anglicky nehovoří a kde jedno legálně zakoupené DVD stojí skoro celodenní mzdu - tytéž peníze, jako kdekoliv jinde. Pozue plat kupujících není jako kdekoliv jinde. O množství takto prodaných kusů netřeba hovořit. Až bude stát DVD padesát korun, mnozí si jistě koupí své oblíbené filmy legálně. Prázdné DVD stojí šestnáct korun, vypalovačku má doma každý.

Nedávno si čeští fanoušci seriálu Červený trpslík, sdružení kolem internetového serveru, vydali "přátelsky" a hlavně legálně úspěšný seriál. Zakoupili si sami teritoriální práva pro ČR od BBC, titul přeložili, DVD vylisovali a sami dali do prodeje. Jinak by Červený trpaslík v Česku nevyšel. Tak je to.