Jančaři pak kejmi nám cestu dělali. Jak sem já pak háky na šibenici a na nich dva katy státi s svejmi skřipci a provazy uhlídal, tu nevím nic, kde sem se poděl, nýbrž v mdlobách sem byl a o sobě nic nevěděl. Neb sme se jináče nedomnívali aneb nenadáli, poněvadž rovně s jinejmi na popravě týž proces zachovávají, než že nás zvěšejí.

Nežli tovaryši moji potomně rozprávěli, že jak pod šibenici je přivedli, tu že sou ještě asi dva kati nahoru vlezli a subaše že jest k nim promluvil, kterak smrt ohavnou před očima vidíme, protož z veliké lítosti, kterou nad námi má, nám při hlavě sultána, pána svýho, připovídá, chceme-li se poturčiti, že nám hrdlo darováno bude. Ale z milosti boží žádnej toho oumyslu nebyl, nýbrž raději hrdlo ztratiti hotov byl; a také strachem z smrti tak byli vomámeni, že nevěděli, živi-li sou, čili mrtvi.

Když jsme asi čtvrt hodiny pod šibenicí postáli, subaša, aby nás k moři, které tu hned blízko bylo, vedli, poručil. Lid obecný, poněvadž nás na háky nezvěšeli, jináčeji se nedomníval, nežli že nás v moři ztopí; protož, co živo, k moři běželo, na šífy a lodi sedalo, aby se tím lépeji podívati mohli.

Jak pak nás k břehu mořskému přivedli, do jednoho šífu, na kterým z Evropy do Asie velbloudy a mozky převožují, téměř po hlavě strčili a nám velmi láli, takže nebozí jeden druhému na těch řetězích hrdla strhati mohli. Já pak přišed k sobě, a že mne Pán Bůh od takové hrozné smrti ohavné vysvoboditi ráčil, srdečně poděkovav, poněvadž mně možná nebylo s toho mezka dolů ssednouti a bál sem se, aby mne s něho dolů nestrhli a jako tovaryše mé do šífu neshodili, na vše strany sem se žalostivě ohlídal.

Toť uhlídám jednoho známého Turka, prosím ho: "Benum džanum alahi senenser jardym ejle banga," to jest: "Má duše, pro Bůh tě prosím, pomoz mi." Což on mne s toho koně až do šífu ssadil, ač na něj jiní škaredě hleděli a jemu láli, však on nic nedbal, nýbrž mně pomoh, "Allah kurtulur seni, Bůh tě vysvoboď," řekl a odešel.

Odstrčivše nás od břehu, přední rychtář a jeho tovaryši s námi na šífu se plavili a my se jináč nedomnívali, nežli že nás ztopí anebo na Černý moře do té přehrozné, tmavé Černé věže povezou, neb sou s námi se tam nahoru zatočili. Tu nás opět napomínali, chceme-li se poturčiti, že již poslední hodina naše jest, poněvadž nás všecky ztopiti z poručení Sinan baši mají: abychom svý mladosti politovali, že z nás chtějí dvořanů císařských, spahův a jančarův nadělati, dobrou službu naříditi, pěkné šaty a koně darovati. Ale my se oustavně Pánu Bohu modilili a jemu se poroučeli, a jak se koliv jeho milosti líbí, aby se s námi dálo, na tom se ustanovili; neb sme toho všeho hříchy našimi zasloužili. Divákův sme okolo sebe na tisíce měli, kde jen kterej šíf, karamusa, kaik nebo lodička byla, vše plno od obojího pohlaví lidu chtícího se, jak nás topiti budou, dívati;, nebo také kati a popravčí s tím kadim na šífu, kde sme se plavili, byli. Když pak naši stálost viděli, že se žádnej poturčiti nechce, pohrůžky nám činili, a že nás do takového vězení dají, že bychom sobě raději mrtvi nežli živi bejti vinšovali, hrozili.

Do vole se s námi naprojíždějíce, obrátili se k arsenálu císařskému, kde on několik set šífu všelijakejch mívá; a sou hned obzvláštní sklepové k tomu udělaní, že se galery i jiné všelijaké potřeby válečné schovávají. Tu nás zase z šífu vysadili a do velikého, čtverhranného stavení, kteréž velikejmi a několik sáhů zvýši zdmi mnoho honův obezděné bylo. Tu v bráně seděl kihaja bašův a kvardian baše, nejvyšší nad strážnejmi, nebo v té veliké vohradě jest jiné troje stavení čtverhranatý, pro vězně, do něhož toliko shůry světlo jde, po stranách žádnejch voken nemá.

V předním stavení sou všeckno vězňové z rozličného národu, mistři, kteří galery a jiné rozličné věci stavěti umějí, sou všelijací řemesníci, tesaři, truhláři, kováři, provazníci, tkalci, kteří plachty tkají, zámečníci, bečváři a summou všeckno mistři, kteří každého dne do jistejch verštatův vedeni bejvají; a ti se nejlépeji mají, nebo ti leccos přiukradnouti a prodati potají a sobě něco jísti koupiti mohou. Když pilně dělají, také jim někdy v pátek nějaká kaše se dává. Ti mají také naději k vysvobození větší nežli jiní, nebo když nějaké pěkné dílo, buď galeru, galion neb jinej šíf mistrovsky a oupravně udělají a to dílo se bašovi, kterej na moři vládne, líbí, tehdy předním mistrům tu milost učiní: když mu, že se do desíti let víc neb míň z Turek hnouti nechtějí, nýbrž že věrně do toho času pracovati a dělati chtějí, připovědí a za sebe rukojmě postaví, tehdy je svobodně propustí.

Již potomně se tu oženiti, vosaditi nebo do vlasti své navrátiti se mohou, jakkoliv se jim líbí. Když pak se kdo vyplatiti nebo vysloužiti chce, tehdy musí za sebe jiné křesťanské vězně, poněvadž Turek žádnej za křesťana neslíbí, deset nebo dvanáct v rukojemství postaviti. Totiž, jestliže by v tom čase, dříve nežli by se vysloužil, utekl anebo vězeň, kterej se šacuje,na jistý den šacunku nepřinesl, a nemůže-li šacunku shledati, sám osobně se nepostavil, tehdy ti jeho rukojmové, aby propadli, jeden voko aby se mu vyloupilo, druhýmu ucho uřezalo, třetímu nos, palce u rukou, prsty u nohou zutínaly, zuby po jedné neb druhé straně aby se mu vytrhaly, tolik set ran na břicho, lejtky, paty aby vydrželi. Což když ten jistej vězeň takový rukojmě dostane (ale zřídka kdo slíbí), teprve do křesťanstva pouštěn bejvá, a nedostaví-li se aneb šacunk nepřinese-li, již trpěti vedlé uvolení svého musejí.

Za mýho času viděl sem jednoho Uhra zajatého v tom vězení, který se za přítele svého v rukojemství postavil, a ten rukojmě, dostav se do křesťanstva, jako šelma nad dobrodincem svým se zapomenul a nevrátil se. Pročež týž nebohý rukojmě dvoje pouta, svá a toho, za kterého slíbil, asi dvě létě nositi, všeckny prsty u noh ztratiti musel a k tomu přehrozně každej pátek kyjmi bit bejval, až nebožtík Palffy, když o tom zvěděl, toho jistého Uhra, kterej z Turek přišel, stíti a hlavu jeho i šacunk do Turek dodati poručil.

Ale již bylo zmeškáno: tento přenešťastnej člověk již o svý zdraví přišel a nejvíce palců u rukou a noh s pláčem litoval, a že s zbraní zacházeti nemůže, do smrti své naříkal. Byl takto čistá, spanilá osoba, a kdyby ho byl nezavedl týž šelma, také se šacovati a nad Turky mstíti chtěl.

Ti pak vězňové, kteří sou kněží, písaři, žáci, měšťané neb páni, kteří se žádnému řemeslu neučili, nejbídnější sou a za nic jich sobě neváží.

(...)

Tu nás tehdy do té vohrady přivedli a kadi cedulku anebo poručení od Ferhat baši kvardian bašovi dali, jak s námi zacházeti mají. Tak ti šerganti kruhy a řetězy z hrdla sundavše a přiskočivše dva neb tři, podrazili každému nohy, že na zem padl. Tak my opět nebozí s velkým strachem sme očekávali, zdali nás kyji bíti budou. Ale děkuje Bohu, nestalo se tehdáž. Nebo přišli cikánští kováři a ti tomu, kterej na zemi ležel, železnej kruh okolo nohy dali a řetěz protáhli, na kovadlině zanejtovali a druhýho tovaryše na týž řetěz také za nohu ukovali.

Když jsme viděli, že nic jinými s námi nedělají, každý se dal k tomu tovaryši, kterej se mu nejlépe líbil, ukovati; a jak je ukovali, do toho obecního vězení jim jíti kázali. Když pak již všickni tak ukováni byli, kromě já a apatykář, malej mužíček, také nemocnej, a my oba pro mdlobu na zemi jsme leželi, tu mne k němu (ač sem dosti prosil, že oba sme nemocní a choditi nemůžeme) přece ukovali, an možná nebylo mně ten řetěz uzdvihnouti. Když pak nám do vězení kázali, já vstav, trantýrem sem zase na zem upadl a vstáti nemohl. A tak jeden Turek udeřil mne hůlkou přes záda, abych vstal, a apatykáře několikráte. když pak opravdově naši nemožnost viděli, poručil kvardian baša jednomu Turku řetěz za námi nésti a dvoum nás vésti až do vězení. Tu sem blízko vrat, neb sem dále jíti nemohl, s tím svejm nemocnejm se posadil a na tom místě, dokad sme v tom vězení byli, svůj lozument měl.

Bylo tehdáž málo vězňův, neb na galerách veslem táhli, ale jich každej čas očekávali. Ale tak nechali po sobě vězňové mnoho nečistoty, kusů houní a hardů, kteréžto vzavše, pod hlavu místo polštáře sme sobě položili. Ale žádnej smrtedlnej člověk, kdo nezkusí, neuvěří, jakej noclech u vězení jest; nebo ať o blechách, vších, stinkách mlčím, sou tam nějací černí brouci jako velicí mravenci: ti kdekoliv ukousnou, hned krev vyskočí a tělo oteče tak, že po všem všudy na těle, kde by mohl špendlíkem tknouti, místa zdravého nebylo, jak po životě, tak na hlavě i v tváři; k tomu to zateklo, rovně jako když tam děti neštovice mají a stoní.

Nám pak, rozkošnejm takovejm noclehům nezvyklejm, přenáramně těžko přivyknouti bylo, nebo ač sme se do naha slíkli, však nic platno nebylo, nýbrž i ty mouchy štípaly, poněvadž tam velkej puch, smrad a horko bylo. Jistě sem mohl smyslů pozbýti, a nad to nade všeckno strhla mi se ouplavice neb červená nemoc, takže žádné čtvrt hodiny na místě zůstati sem nemohl. Však přece již naposledy kůže tak se na těle oštípala, že vícejí vší ani stinek štípání se necítilo; kromě těch šelemskejch brouků štípání obvyknouti možné nebylo. Tak já ztrápenej a nejvejš zbídněnej žádal sem sobě umříti, poněvadž můj tovaryš choditi a toho řetězu nositi nemohl. Tu, kde se sedělo, nečistiti a v tom smradu odpočinouti sme museli. Ten den dali každýmu dva bochníky chleba a vody, ale já ani druhej den sem nic jísti ani píti nechtěl a nemohl, nýbrž Boha prosil, aby mne skrze smrt z té bídy vytrhnouti ráčil.

Druhej den k večeru přijde sám několikej kvardian baše do našeho vězení a viděv mne tak nahého v těch neřestech ležeti, slitovalo se mu mne, a já viděv toho, sukni svou na sebe vrhnu, nebo žádnej ze všech mejch tovaryšův méněji od šatův z domu nevzal jako já. Jiní ve všech šatech vzati byli a já z lůžka v košili. Tak já, jak moha, políbím mu noha pro Boha prose, aby se nade mnou slitoval, a možná-li jest, z toho řetězu, až bych zdráv byl, propustil. Řekl: "Olmas, olmas, giaur: Nemůž bejti, nemůž býti, pohane"; nežli chci-li k některýmu jinýmu zdravýmu a silnějšímu přikován bejti, že k tomu povolí.

Tak já nevěda k komu jinýmu, pohledím na kněze, svýho krajana, a řeknu, aby mne k papasovi (neb tak se kněží jmenují) ukovati dal. Papas, maje zdravýho tovaryše, na mne se hněval, škaredě hleděl, však předce se ke mně na řetěz přibíti dáti musel. Tu potomně, když má nemoc poručila, se mnou choditi a řetěz nositi musil. Ponejprv byl trpělivej, jednou, druhý, třetí mlčel, když pak mu to často s velikou obtížností bylo, počal láti, šelmovati, hromskejch, ufákanejch potvor mně nadávaje, že sám čert z horoucího pekla mne k němu ukoval a že se mnou jíti nechce, pravil.

Já mu zase jakožto duchovnímu trpělivost předkládal, že má jinejm za příklad bejti; poněvadž na mne Pán Bůh to dopustil, že smutnej, zarmoucenej člověk co tomu říci nevím, že bych raději neb chutně zdráv byl, aneb umřel. Tak když sem ho předce pobízeti nepřestával, mnohdykrát hněvem udeřil mne nohou, že sem kozelcem letěl, a předce naposledy jíti musel, ale div se hněvy nerozpukl. A nemoha toho déle snášeti, ten řetěz hněvy do všech nečistot vhodil, plakal, naříkal, že skrze mne o zdraví přijde. Ale musel potom tak i ušpiněnej řetěz nésti a já vodou zase jej očišťovati.

Trvala ta má nemoc několik neděl a jistě že bych nebohýho kněze byl o hrdlo připravil, neb již také tak vyzáblej a zbídněnej byl, že se potácel, poněvadž za stravu kromě chleba nic jiného nedávali a se mnou ve dne ani v noci žádného pokoje a odpočinutí jest neměl. Tak já s zkroušeným srdcem a pláčem Boha prosím, aby se ráčil nad mou velikou a již nesnesitedlnou bídou slitovati, nebo mne pozdraviti, anebo s tohoto světa pojíti, jakákoliv jest v tom vůle svatá.

Což i jiní tovaryši moji také vidouce mne již na počepí, snažně se za mne Bohu modlili. Uslyšel je i mne milej Bůh, takže mně ta nemoc přestane a již něco jísti počínám, nebo nadrobě do vody bochníček chleba, kaši z toho jsem uvařil a jedl. Když pak sem již se domníval, že má vyhraná jest, toť můj milej kněz na nápodobnou nemoc se roznemůže. Nebo já již žádnejch vší ani broučkův necítil, tak libě na holé zemi spal po té nemoci a odpočíval jako na nejlepším ustlaným loži a nebylo potřebí žádných lahůdek pro sen užívati. Vtom kněz mne zbudí, abych s ním šel a řetěz pomohl nésti. Šel jsem jednou, dest i dvacetikráte, mpotom již mi se stesklo. Trápil-li já jsem ho dosti, on mne ještě hůře, takže sem mu zase hromskejch popů ufákanejch nadával, a že sem já tak často neběhal, se s ním hadroval. Ale naposledy oba dva bychom toho byli snášeti nemohli, nýbrž za to hrdlo dáti musili.