29. 12. 2005
Pražská pohádka pro krále ŠalamounaV devadesátých letech, kdykoli jsem ve vysílání Svobodné Evropy použil slovo "sociální", ozvalo se vždycky pár posluchačů a obvinilo mne z propagace socialismu. Pravili tenkrát, že se v rachotu rušiček domnívali, jak jsme antikomunističtí - a nyní vidí, nerušeně, co jsme to vlastně zač. Porušíte-li zlaté pravidlo starého židovského vtipu s pointou: "Nic nevysvětluj !", následky si přičtěte sami. Vysvětloval jsem, že mluvím o sociálním státě, o sociální politice, o sociálním vnímání i povědomí. Marně, králi Šalamoune. |
Dnes pro změnu od mnohých slýchávám, že vlastně socialismus nebyl tak špatný, ba co víc -- byl docela dobrý, nejenom to, byl skvělý. Lidé měli kde bydlet, nebáli se o práci, všechno bylo levnější. Poučen, už nevysvětluji, že chtějí pravděpodobně hovořit o sociální politice, o sociálním státě, o ... a tak dále. Poučení, králi Šalamoune. Napsal jsem před časem do Britských listů skutečný příběh "paní profesorky", tak jak jsem jej slyšel vyprávět v malé kavárně na Starém Městě, které se pyšní jménem Zlatá ulička. Příběh nesmírně čilé a agilní starší dámy, které ani osm pověstných křížků neubralo na elánu.Ten zvláštní elixír zvědavosti a zvídavosti a chuti hrát si s velkou hrou života, činí zázraky, na něž jeden z našich nejoblíbenějších císařů spotřeboval celou jednu rudolfinskou dobu.To on císařským majestátem a werichovsky pojímaným člověčenstvím zpečetil příběh Prahy jako města magie a kouzel, alchymistů a mágů, města jedinečného a výjimečného, v němž nikdy není jisté, zda na trůně nevládne císařův pekař nebo naopak, zda chleba v podhradí nepeče pekařův císař. Zázrak, králi Šalamoune. Kavárna Zlatá ulička na Starém Městě není legendární alchymistická ulička na Pražském hradě. Genius loci se ovšem, zvláště ne v Praze, nezapře. Napsal jsem příběh o potížích s úřady, o dlouhém životě plném praktických činů a mnohé osobní nepraktičnosti, pro niž mám plné pochopení, neboť jsem ještě nikdy nevyplnil složenku na poště bez reparátu. O dokumentech ztracených v požárech skutečných i pomyslných a především o osudu, o nějž se nikdo příliš nezajímal. Paní profesorka sice dostávala a dostává pozvánky na slavnostní recepce a "jest ctěna a vážena", ale jaksi jen v záři křišťálových lustrů. Slzy, které svět nevidí, králi Šalamoune. Vyšel článek v Britských listech a stalo se, hned druhý den ráno, že se ozval telefon a dívčí hlas v něm pravil, že volá z ministerstva práce a sociálních věcí -- a že ministerstvo by příběh paní profesorky zajímal. Přesněji řečeno ten hlas pravil, že jeho majitelkou je tisková mluvčí ministra. Začal příběh jiný, zcela v duchu národní filmové pohádky, kde císař kouká z hradu na svou zem dlouhým dalekohledem, takže ví, co my, prostý lid, právě děláme, a jak se nám žije, na což moderní vládcové spotřebují celou armádu byrokratů, aby se tak bezpečně nedozvěděli nic, pokud se vůbec ještě dozvídat chtějí. Pan ministr přes věci sociální, abych tak řekl, zjevně koukal. Dalekohledem do podhradí. Mezitím začali psát čtenáři Britských listů a žádat mě, abych napsal, jak příběh pokračuje -- a hlavně, jak dopadl. Což v této chvíli, na konci roku 2005, činím se skutečnou radostí a pocitem pekaře, jemuž se -- tedy nám - dílo zdařilo. Včera jsem telefonoval s paní profesorkou. Před Vánocemi dostala poštou zálohu na ušlý důchod a úředníci úřadují dál, aby se "causa" definitivně uzavřela. Pohádka končí, jak jinak než končí pohádky.Dobře. Můžeme být spokojeni všichni. Pan ministr i všichni, kteří se případu ujali, Britské listy i čtenáři, kteří případ sledovali a drželi palce. A především paní profesorka. Nechce být jmenována. A tak jediné jméno, které zde dnes padne, bude to následující. Tisková mluvčí ministra práce a sociálních věcí se představila: "Tady Štěpánka Mikešová." A dodala: "To je jako z té pohádky o tom kocourovi." A měla pravdu, králi Šalamoune. |