Univerzity, a vlastně i americká a západní společnost jako celek, byly radikálně proměněny sexuální revolucí z šedesátých let dvacátého století. Sexuální revoluce byla založena na nekompromisním individualismu a právu na osobní volbu. Legitimizovala náhodný sex, jen pro potěšení, nezávislý na plození dětí, na rodině a dokonce i na lásce. Wolfe varuje, že za to člověk platí cenu: Vzhledem k tomu, že jsme dali úplnou volnost svým biologickým impulsům, zaplatili jsme za to samotou a nutností vzdát se štěstí. Peter Berkowitz k tomu napsal v časopise Policy Review:

"Co když se muži a ženy natolik odlišují, způsoby, které nemají nic společného se strukturou jejich pohlavních orgánů, a tak zažívají sexuální vztahy každé pohlaví jinak? A co když využívání nové svobody poskytuje mužům i ženám poučení o životě a vede to k vzniku emocionálních i intelektových zvyklostí, které ochromují schopnost lidí dát se druhé osobě a milovat ji... Co když dnešní vztahy lidi učí, jak zůstat neangažovaný, jak vstoupit do objetí s druhým vždycky s jedným okem zaměřeným k východu? A co když jsou taková poučení a takové zvyklosti lehčeji přijímány, než se jich pak člověk zbavuje...?"

Charlottiny zážitky na fiktivní Dupontově univerzitě zkoumají právě tyto otázky. Dnešní Dupontova univerzita je toxickou překážkou touze po vyšších věcech. Dogmaticky popírá, že by vyšší civilizovanost a dokonalost charakteru byly vůbec možné. Dnešní univerzitní student žije pro zábavu, pro smyslnost a pro uvolnění a požaduje bezprostřední uspokojování svých sexuálních potřeb - a taky se mu toho většinou také dostává. Mladý člověk stále ještě usiluje o statut a o uznání. Avšak měřítkem uznání jsou nyní velmi často opilost, schopnost okamžitě si najít partnera pro sex, sarkasmus a bezstarostný nezájem o intelektuální a morální otázky.

V minulosti bylo základním cílem univerzity kultivovat lidskou duši ve snaze dosáhnout vynikající civilizační úrovně. Moderní univerzita, jak ji líčí Wolfe, popírá, že by existovaly rozdíly mezi vysokým a nízkým. Učí, že duše neexistuje, takže je úsilí kultivovat lidskou duši nesmyslem z minulosti.

Svět románu I am Charlotte Simmons je v pravdě "postmoderní" - je to svět, jemuž dominuje Nietzsche a moderní neurologie, a který se vzdal morální imaginace z minulosti. Nejenže je Bůh mrtev, mrtev je i rozum, který se kdysi považoval za hlavní rys, jímž se člověk odlišuje od ostatní přírody. V současnosti se naopak snažíme porozumět člověku studiem jiných zvířat. Dovídáme se, že se považuje za trapné, je-li vzdělaný člověk nábožensky založen anebo přidržuje-li se morálních měřítek.

Román začíná vylíčením experimentu, za nějž dostal fiktivní dr. Victor Ransome Starling Nobelovu cenu. Starling operačně odstranil z mozku třiceti ze šedesáti koček a kocourů jejich amygdalu, která řídí emoce organismu, strach i potěšení. Zvířata bez mozkového centra, které by řídilo jejich emoce, se dostala do stavu vysokého a trvalého pohlavního vzrušení a začala obsesivně navzájem kopulovat. Když bylo propuštěno z klecí třicet druhých kocourů a koček, jimž nebylo odstraněno mozkové centrum emocí, poté, co po dobu několika týdnů z klecí pozorovali své sexem posedlé druhy, i tato zvířata se dostala do "stavu hypermanického sexuálního vzrušení".

Starling si na základě toho uvědomil, že zvířata s normálním mozkem se budou chovat jako šílenci, pokud budou dost dlouho vystavena chování skutečně šílených zvířat. To mu dokázalo, že "silná sociální či 'kulturní'atmosféra, i zcela nenormální, časem dokáže přehlušit geneticky determinované reakce zcela normálních, zdravých zvířat."

Dovídáme se, z přednášky o Hmotném ovládání mysli od José Delgada, že neurologie vysvětluje způsob chování a interakcí všech organismů, včetně lidí. Profesor Starling vysvětluje, že v lidském jednání neexistuje svobodná vůle, účel ani úmysl. Promítá záběry býčích zápasů. Býk byl zasažen několika ranami, zuří a útočí na matadora. Avšak vědci mu do mozku implantovali elektrodu, která ovlivňuje jeho emocionální reakce. Když býk už už na matadora skoro skočil, Delgado zmáčkl knoflík na miniaturní vysílačce, kterou měl v ruce, a býkova agresivita zmizela. Co z toho vyplývá?

"Nejen emoce, ale i cílevědomost a úmysl jsou hmotnými záležitostmi. Lze je fyzicky vypnout. Filozofické důsledky těchto skutečností byly obrovské. Delgado si uvědomil, že lidská mysl jako taková neexistuje. Představa, že je lidská mysl 'já'a že toto já má svobodnou vůli, je iluzí. Já není ničím více než 'dočasným shlukem materiálu z prostředí'. Od Delgada dávají neurologové slova já a mysl do uvozovek."

Neurologie nyní potvrzuje, že lidská duše opravdu neexistuje a že je naše chování pouhou hmotnou reakcí na stimuly, nad nimiž nemáme žádnou moc:

"Představte si, že zvednete kámen a hodíte ho. Uprostřed jeho letu dáte tomu kamenu vědomí a racionální mysl. Ten kámen si bude myslet, že má svobodnou vůli a vysoce racionálně vám vysvětlí, proč se rozhodl letět tím směrem, kterým letí."

Lidské bytosti jsou podle toho letící tělesa, která se mylně domnívají, že mají svobodnou vůli. Avšak svobodná vůle neexistuje.

Toto dogma je podtextem celého románu.

Hrdinka, studentka Charlotta trpí samotou. Tato samota je důsledkem postmoderního světového názoru: Bůh je mrtev, duše a svobodná vůle jsou iluze, každý z nás je sám. Naproti tomu papež Benedikt XVI. řekl ve svém inauguračním kázání: "Ti, kdo věří, nejsou nikdy sami - ani v životě ani ve smrti." Nietzschovci a neurologové vědí, že víra je jen užitečná iluze. Charlotta je zoufale sama a její zoufalství plyne z přesvědčení, že náboženské a morální imperativy minulosti ji nemohou vést ani utěšit.

Bible vás učí, že máte milovat Boha a sloužit mu, a milovat svého bližního tak, jak milujete sebe. Aristoteles učí, že každá lidská bytost má přirozenou touhu po štěstí, která jde ruku v ruce s přirozeným nedostatkem soběstačnosti, což vede k vzniku přirozených partnerství (rodina, přátelé, spoluobčané). Tato partnerství, pokud jsou založena na autentických morálních a intelektuálních ctnostech, zosobňují pravé lidské štěstí. Avšak pokud jsou duše a svobodná vůle pouhými iluzemi, pak jsou přátelství a láska také iluze, nebo jen slova ve světě, založeném na iluzích.

"Mezilidské vztahy" naproti tomu lze analyzovat prostřednictvím neurologie. Tyto interakce vedou ke konkurenčnímu boji mezi jednotlivými lidmi, jejíž motivací není nic jiného než touha po uznání, která zdálivě dokáže odstranit samotu pouhého jednotlivce. Tento boj o uznání se projevuje jako nekonečný souboj o to, kdo je chytřejší, a jako nekonečná řada sexuálních úspěchů. Je to hravější než boj, který najdeme u Hobbese, ale tato válka o uznání se podobá válce všech proti všem.

Tato touha o uznání, definovaná interakcí mezi Charlottinou zoufalou samotou a zoufalým úsilím někam patřit je ústředním tématem tohoto románu. Charlotte je vysoce inteligentní, krásná a vypadá sportovně. Chce být hvězdou. "Chce být jedinečná, ale neví, zda to znamená být jedinečná sama o sobě, anebo zda to znamená, že udělá dojem svou jedinečností na druhé lidi."

Důležité je přimět ostatní, aby vás uznali jako lepší dříve, než vy budete nuceni uznat jiné lidi jako lepší. Buď člověk vládne, anebo je ovládaný. Kdo není jednička, je otrok.

Pozoruhodné je, že ze tří mužů, s nimiž Charlotte v románu flirtuje, má jen pohrdání pro první dva, kteří jsou vůči ní slušní, a touží po třetím muži, který s ní zachází špatně a hned poté, co se s ní vyspí, ji odhodí. Charlotte propadne depresi: propadla iluzi, že by jí tento třetí muž mohl milovat: iluzi, že může existovat něco víc než jen dočasná pohlavní přitažlivost dvou těl (orgasmických organismů). Nakonec si uvědomuje, že v postmoderním světě nemá sexuální styk žádný význam - stejně jako není významu v žádném jiném vztahu mezi organismy. Dočasné spojení překoná zoufalý pocit samoty, ale je to skutečně jen dočasné. Pokud je duše iluzí, pak nemohou existovat duše, které touží po celosti. Láska je mrtvá. Existuje jen jediné pravidlo: vládni nebo buď ovládán. Zneužívej, anebo buď zneužíván.

Nic nedokáže překonat samotu v jádru temnoty. Charlotte se seznamuje s existenciálními důsledky neurologie. Pokud jsou duše a svobodná vůle iluzí, pak nemůže existovat posvátný vztah mezi mužem a ženou. Vztahy mezi pohlavími, u lidí jako v přírodě, jsou jen "neustálým zkoumáním organismu, koho si vybrat, v procesu přirozené selekce". Všechny vztahy jsou založeny buď na moci anebo na podvodu. Dupont University je dogmatickou reflexí postmoderní situace člověka, bez iluzí. Charlottina touha stát se výjimečnou kulminuje v poctivém sebeuvědomění, že velikost sama je jen iluzí. Uvědomí si, že i štěstí je iluze.

Tragicky relativistické vzdělávání mladých lidí má dvojí dopad, míní autoři. První je osobní. Jak konstatoval nový papež: "Přecházíme k novému druhu diktatury relativismu, která neuznává žádnou jistotu a která má jako nejvyšší cíl vlastní ego a vlastní touhy." Podle papeže lidé, kteří žijí ve světě "bez Boha", trpí "těžkou samotou a vnitřní nudou". Není tedy divu, že Charlottu její dočasná sexuální "spojení" neuspokojují.

Druhý dopad tohoto přístupu je politický. Americký experiment závisí na tom, aby si občané byli schopni sami vládnout. Tato samovláda musí mít umírněnou formu: jednotlivci musejí mít schopnost omezovat své sobecké touhy a ambice ve prospěch něčeho vyššího, než jsou sami. To se týká řadových občanů jako vedoucích politiků. Taková dobrovolná umírněnost - funkce duše, která respektuje, miluje a obdivuje něco vyššího - chybí na Dupont University, kde všichni chtějí ovládat všechny ostatní. Ve světě, jaký líčí Wolfe, je jednotlivý člověk omezován ve svém jednání pouze externě, tím, do jaké míry mu brání moc ostatních jedinců. Charlottina proměna znamená, že se Charlotta dostává do oblasti mimo jakékoliv ctnosti, prostě se přizpůsobila, aby přežila v měnícím se prostředí. Tím, že Dupont University vytvořila takovéto prostředí a u lidí vytvořila nutnost vzdát se sebeumírněnosti a sebeovládání, tato škola nejenže škodí mladým studentům, ale zradila americkou republiku.

Pokud Wolfovo vylíčení Dupont University přesně odpovídá situaci na amerických elitních univerzitách, pak by to znamenalo, že už došlo v podstatě k úplnému rozkladu americkému způsobu života. Naše schopnost udržovat při životě naši kulturu a naši ústavní duši odumře spolu s naší vírou v duši samotnou. Jak tomu dobře rozuměl Abraham Lincoln, jakmile republika ztratí svou starobylou víru, nemůže přežít.

Kompletní článek v angličtině ZDE