Vtom z města viděli na moři upřímo kajk anebo raubšíf zlodějův mořských k břehu se plaviti rozprostřenými plachtami a čaušové panu orátorovi ten šíf okazovali, aby svý čeládce daleko od městečka nevycházeti poručil, že ti piráté, aby některýho podskočili, číhati budou a třebas přes noc na břehu zůstanou, aby mohli některého ukrásti a odvésti.

To teprva když se poroučelo, mne a mý tovaryše pohřešili. Zvěděvše, že sme k moři šli, ihned čaušové a jančaři na koně vsedali a zbraně své brali, a lermo v městečku učinivše, skokem k moři běželi a nás, an se na ten raubšíf díváme -- a od nás ještě asi trojích honův byl -- našli a do městečka hnali.

Z téhož pak šífu asi tři šipky na břeh z luku vystřelili a jeden jančar proti nim z ručnice zase vypálil. Tu sme byli od pana orátora přivítáni, někteří starší popráni a já měl jsem karvačem, poněvadž tam žádnejch metel neroste, pardus míti. A nejprve jsem byl od svýho pána ulán, nebo sem se vedlé poručení pánův strejcův tak hleděl pánu svýmu věrně, poslušně chovati, že neměl žádné příčiny, proč by mně láti, nad to pak mrskati dáti měl, a já pomyšlení jeho, kdybych je byl věděl, učiniti sem hotov byl a ve dne i v noci přede všemi jinejmi pacholaty pánu jsem sloužiti a zachovati se hleděl. Protož pán na mne také velmi laskav byl.

Teď pak hrubě se prohřešiv, nevěděl sem co činiti jiného nežli bohem dělati, že se již do smrti bez jeho vůle a vědomí nic takového dopustiti nechci, což i Turci sou za mne, přičítajíce to k mé mladosti a nerozumu, přimlouvali, že sem od pardusu vysvobozen byl. Však mně kapitola čtena byla, že mně uši svěděly, a tak má všetečnost a výskočnost, že jsem chtěl přede všemi jinejmi více spatřiti, přivedla, že bych třebas, kdyby o nás časně nezvěděli, od těch korsalův zajat a Bůh ví kde prodán byl.

* * *

Tu bašové pány orátory oba k jídlu pozvali a v obzvláštním pokoji obědvali; pro ně stolček vyzdvihli a na stolicích seděli, ješto sice toho obyčeje nikda za stolem jídati a na stolicích sedati nemají. Nám také v síni otevřené, však na zemi, koberci pěkně prostřený, pankyt drželi. Prvé pak, nežli nám jísti dali, viděli sme, jak se císaři turecskému jísti dává. Předně přišlo okolo 200 češnekyrů, totiž truksasů a tu od kuchyně až k pokoji sultána se řadem, jeden po druhým, postavili a nejprv všem poctivost náležitou skloněním hlavy učinili, všeckno téměř v jednostejných červenejch, hedvábnejch sukních, na hlavách klobouky jančarům podobné, kromě že asi pídi na samou hlavou zlatem krumplovány sou. Ti tedy češnykerové, tak, jako by namalováni byli, jeden vedlé druhého hustě stáli, a když čas oběda bylo, tehdy kuchmistr od kuchaře mísu z procilány a druhou mísu přikrytou vzal, tomu nejbližšímu od kuchyně ji podal, ten pak mísu do rukou vzal, hned ji druhému vedlé sebe podal, ten třetímu, třetí čtvrtému a tak dále, až i tomu přišla, který nejblíže pokoje císaře stál.

Tu opět jiní komorníci stáli a jeden druhými ji podal, až právě na stůl císaře tím způsobem jídlo beze všech hluků a hřmotů převelmi rychle se vneslo. Když pak jídla císaří odnesli, zase, kudy přišli, tudy odešli, kromě, kteří nejposléze přišli, ti napřed odešli, a kteří nejblíže pokoje sultána stáli, ti nejposlézeji za jinejmi odcházeli.

Však všichni bašům i jinejm Turkům, mimo ně jdouce, též jančarům nízkou poctivost hlav skloňováním učinili. Tím také způsobem opět se jich mnoho řadem, až kde bašové a orátorové jísti měli, postavilo a rovně tak jeden druhému až na stůl dodávali. Nám okolo 60 krmí týmž způsobem na zem postavili, však ji koberci předně, potomně koží persianskou, pěknou, vyšívanou místo ubrusů, přikryli. Jídla byla od slepic vařenejch, pečenejch, kaše z rejže, sladký sekaniny, skopový masa a pečeně, od bylin a salátů drobných, a z prosta, nám nezvyklejm nechutnejch. Lžíce malovaný, nožů žádnejch, vína žádnýho, kromě když kdo chtěl píti, chodil jeden, maje pod paždím nádobu rovně jako dudy nadmutý, z kůže perské, a stříbrný, pozlacený trubičky v ní: tu do koflíčků pozlacenejch těmi trubičkami vodu sladkou, z cukru a z citronu vařenou, jíž oni arabšerbet říkají, nalíval a podával; a mně se ta voda velmi dobře líbila.

Tu asi půl hodiny obědvavše, od stolu jsme vstali a present jisté osoby od jančarův vzavše, jej pryč nesli, jenž byl tento: medenice veliká, stříbrná a pozlacená, a umyvadlo v způsob šneka; druhé umyvadlo stříbrný a pozlacený, pěknejm, točenejm i vyrejvanejm dílem a medenice velký dvě, konvice co vodní, jabky zrnatejmi a kvítím ozdobené, stříbrný a pozlacený, a šmelcem ozdobený; dva velký knoflíky stříbrný, pozlacený, v způsobu tureckýho puntu; velký koflík s přikryvadlem, dvě konvice stříbrný, pozlacený, vše dílem mistrovským, dva velké, stříbrné, pozlacené svícny pěknejm dílem a dvě utěradla pozlacená, dva hrubý šály pozlacený, velká flaše pozlacená v způsob měsíce; od hodin; koule šestihranná, misterně řetízky okrášlená; ta se, když bily, misterně točila; hodiny co věže; když bily, tehdy turečtí tatrmánkové po paláci běhali a vykoukali; jiný velký hodiny vyrejvaný, bijící; veliký čtverhranatý hodiny mistrovský; když bijí, Turci ven vybíhají, na koních se honí, fechtují, a když přestanou bíti, zase se schovají; druhý hodiny: na nich vlk stojí a nese hus v hrdle; když bijí, utíká, za ním Turek s ručnici vopravdovou, a když má poslední hodina bíti, tehdy vystřelí k tomu vlku; čtverhranatý, velký, hladký hodiny, na nichž nejvýše Turek oči obrací, a když bijí, tehdy hlavou i ústy hejbá. To vše ten present sultánovi byl. Po tom panketu zase sme do naší hospody tím způsobem, jak sme k audiencí jeli, navrátili.

* * *

Sou také v témž městě veliké zahrady zdmi obehnané, na kteréžto obyčejně kočky vskakují a se shromažďují, očekávajíce v jistejch hodinách, aby jim Turci tudy jdoucí almužnu, pokrmy a potravu jejich dávali, nebo v jistejch kuchyňkách se obzvláštní pokrmy od drštěk, plic, jater a kousků masa vaří a pekou a potomně v čbeřích dva po městě nosí a Kedi et, kedi et, totiž: Kočičkám maso nebo potravu, křičí. Item nosí na ramenou kuchtík mnoho rožníčkův, na nichž pečené kousky masa, jater, slezin nastrčeno, a křičí, volá: "Tiupek et, to jest: Psům maso, za nímž kopa, půl druhý psů chodí a na službu mu hledí. Tu Turci kupují a psům rozhazují, též kočkám na ty zdi házejí, nebo ti Turci pověrní a barbarští domnívaje se, že obzvláštní milost u boha sobě zasluhují, když také nerozumným hovadům, totiž kočkám, psům, rybám, ptákům a jinejm živočichům almužny dávají.

A protož za veliký hřích mají polapeného ptáka zabíti a snísti, nýbrž, jak sem toho nahoře dotekl, raději je penězi svými vykoupí a zase v předešlou svobodu, aby pryč uletěti mohli, vypouštějí. Házejí také rybám chléb do vody k jejich požívání; obyčej mají psům a kočkám, kteréž se každodenně na ulicích v jistém místě v určitý čas v houfích ssedávají, chléb, maso a jiné potravy rozdávati; a kočku jejich na zdech týchž zahrad, o nichž tuto mluvím, v hodinu Kusluku, jenž jest čas prostřední mezi vejchodem slunce a polednem (u nás slove Nona aneb čas snídaní) a po druhé v hodinu Ikindi, jenž jes u nás o nešpořích aneb o svačinách, svůj pozor mají a k tomu se shledávají; naschvále sme tam chodili a to spatřili a jejich zpěvu mrňaus revaus poslouchali a s smíchem velkým se na to, jak ony z těch domů vybíhají a se shromažďují, dívali a několikráte svýma očima na to hleděli, kterak turecské ženy a babičky, koupíc na rožníčku od těch kuchtíků aneb z obvzláštních obecných kuchyní, kteréž nedaleko od toho místa sou, kousky masa a vstrčíc na dlouhou žerď aneb kůl, těm kočkám na dotčených zdech podávali, brebcíce podlé toho nevím jaké turecské modlitby.

* * *

Přeplavivše se nejprve přes to rameno morské, rozmanité ryby jsme plavati viděli, a když sme do města přišli, majíce s sebou dva jančary, do domu nějakého Hanslonka Němce, zlatníka, kterej se tam osadil a sultánkám svým řemeslem posluhoval, sme přišli, kterýžto nás vděčně přijal a rád viděl. I měl jest řeckou konkubínu, kuchařku velmi pěknou; nebo tam bez jistého turecského dovolení a záplaty zjevně žádné chovati nesmí, nýbrž aby mu dovoleno bylo podlé turecského způsobu ji chovati a za ženu vzíti, to při jejich kadim aneb císařském rychtáři vyhledávati a dobře zaplatiti musí. Ten přijda s tou osobou před něho, jméno svý a její oznámí a před tím kadim, co jí věna dáti chce, kdyby ji od sebe propustiti měl, a co ona k němu přinese od svršků a nábytkův, oznámiti musí. To vše týž kadi zapsati do kněh poručí a tak, když on jí víceji míti a sní bydleti nechce, dá jí věno jmenované a její svršky a nábytky a ona s tím pryč vandrovati musí a sobě jiného a on jinou vzíti tím způsobem může; leč by dítky spolu měli, ty on chovati a opatrovati povinen jest.

Ten tehdy ihned pro všelijaké dobré, mořské ryby na trh poslal, a aby nám krmičky dobré přistrojila, poručil, neb také jinou ženu, která jídla strojila, měl. Tak ony nám v brzkém čase znamenité, dobré krmě přistrojily, od austrií, kapilongi, kapirotundi a všelijakých morských mušlí k jídlu přechutných připravili, od citronů, pomogranů, pomorančí, olivů, salátů hojnost nám dávali, neb tam to vše za laciné peníze co u nás prostá jablka se koupiti může, nade všecko pak jiné znamenité řecké víno červené.

A choval nás jistě dobře, takže všickni tím vínem se podroušili, i naši jančaři. Já pak, ač sem ho ponejprv píti nechtěl, však slyše o něm takovou chválu, že sou jak živi lepšího vína nepili, také všetýčka namluviti sem se dal a dva koflíky, každej asi v půl žejdlíka, s velikou chutí vypil, což sem ho potom jako pes sádla zažil. Nebo když toho čas ukazoval, rozžehnavše se s tak vlídným hospodářem a poděkovavše mu, aby zase do našeho domu přišel, prosíce, na moře sme vsedli.

Tak já, ja se na moře dostanu, tu se se mnou hlava točí, že nevím hned, kde sem se poděl; nebo jedno to silné víno mne rozcházelo, druhé větrové ještě víceji hlavu rozfoukali, že když na břeh vystupovali, já na nohách státi nemohl, nýbrž mne jančaři vésti skrze ouzké uličky, kde by mnoho lidu nebylo, musili.

Že pak nikudy do našeho domu, aby se spatřiti nemohlo, jíti se nemůže, tak pan orátor z okna mne opilého vésti uhlídal a náramně, převelice se rozhněval a mne i tu hned mrskati dáti chtěl; ale vida, že nic o sobě nevím, do rána toho odložil a svejm dvořákům tuze domlouval, že jsou na mne lepší pozor neměli, což oni, že bych jen koflík vína vypil, pravili a mu vymlouvali.

Na ráno, než den byl, procítiv, od svých spolutovaryšův o svým dobrým chování i o hněvu pána svýho sem přezvěděl a s velikým strachem vstav, všeckno v pokojích panských vyklízel, zametl a pilně na službu hleděl, chtě nějaké milosti užíti, a dvořanův za přímluvu žádal. Když pán vstáti měl, zazvonil, já hned před jinejmi ku páno běžel, s šlofpelcem očekával, sám se prý utekl, pánu k nohám padl, za milost, co sem v čem prohřešil, poníženě žádaje.

Ale pán s velikým hněvem mně to předkládal, kterak sem jemu od svých pánův strejcův byl poručen, aby na mne pozor dobrý dal, teď pak já, vyprosiv se, abych město Galatu spatřil, tak nevážně, lehkomyslně se užral, an nad tím Turci potěšení a on žalost a hněv míti musil, předkládaje mně, v jakém nebezpečenství postaven sem byl, kdyby samé ochrany boží nebylo: že ti jistí jančaři jakožto člověka mladého zavésti mne a prodati mohli; kterak by on potomně těžce odpovídati musel; nepočav já na světě bejti, to se již užírati učím, že by to Bůh trestal, kdyby on mně to přehlédnouti a odpustiti chtěl; protož ku příkladu jinejm že náležitě ztrestán být mám. Tu hned pro hofmistra (s kterým sem se na to neštěstí asi týden před tím svadil) poslal, a aby mně karváčem 50 ran dobrejch dal, poručil, což já, nohy mu líbaje, pro Boha, aby mi to odpustil anebo něco ran ulevil, sem prosil.

Hofmistr, maje se přimlouvati, ještě pána poštval, bude-li se to takovejm mladejm lekrům trpěti, že to nikda přestati by nechtěli; a tak sekretář předce uprosil, že mně 40 ran se dáti má. Tu tovaryši moji před pánem mně posloužiti a natáhnouti museli: tak týž hofmistr těch 40 ran mně s dostatkem dal a se nade mnou pomstil.

Já pak všecken krví zalitej asi dvě neděle sem ležeti musel, neb sem všecken otekl, a barvíř mně hojiti musel, čehož potomně sám pán, slyše, že takovou bolest mám, litoval, a že na 20 ranách přestáno býti mohlo, jiným pravil. Tak mě to víno od té doby přesedlo, že sem po ta všecka léta velmi skrovně vína požíval a hned ho píti nechtěl, nýbrž s turecským šerbetem sem za vděk přijal.

* * *

Vtom přihodilo se, že náš Ladislaus Mörthen, hofmistr, se pohříchu sodomskýho násilí dopustil. Což když panu orátorovi v jistotě oznámeno bylo, hofmistra na závazek cti a víry, že z pokoje svého do jisté rezolucí orátora vycházeti nebude, jest vzal. A poněvadž Turci zevnitř vrata závorami zamykali, tak zase vnitř zatarasovati kázal, aby oni Turci také k nám, kdyby chtěli, přijíti nemohli. Klíč od vrat pán kuchmistru odevzdal, a aby bez povolení jeho žádnýho do domu ani z domu ven nepouštěl, jest poručil.

Vtom ten šelma hofmistr, když se na něj pozor nedalo a einkaufer ranním jitrem z domu na kupování potřeb jíti chtěl, a vrátce nebo dvířky se mu odevřely, toť ten šelma hofmistr, strčiv kuchmistrem, ven z domu vyskočil, a že chce Musulmanem bejti a se poturčiti, pověděl. Což ihned čauš to s velikou radostí slyšel, s ním k bašovi šel, kterýž to mu velice schvaloval, a že takového člověka vzácnýho, totiž hofmistra orátorovýho, dostal, se těšil. A hned mu pěkné šaty turecské, červené, punt, tulbant a koně turecskýho pěkného daroval a jej s velikejm komonstvem k obřízce jejich doprovoditi poručil. A oženili ho, ač on prvé v Praze s fraucimoru mladé paní z Perštejna manželku, která za hofmistryni sloužila, a syna, čistýho mládence, měl; však to všeckno opustil, nad duší i manželkou se zapomněl a začastý mimo dům chodíval a jezdíval.

Nebo jednoho času, přišed k Sinan bašovi, pravil, poněvadž jest, dokud křesťanem byl, králi svýmu věren byl, takže nejníčky, když jest musulmanem učiněn, touž věrnost sultánovi i všem baším prokazovati a k rozmnožení panství jejich ničehéhož, ani hrdla litovati ani vynasaditi, že obmeškati nechce; protož že se jemu vidí, poněvadž orátor císařský o všem, co se v Konstantinopoli děje, nýbrž i v radách jejich zavírá, vědomost má a králi svému to tejně ve známost, aby se na pozoru měl, uvozuje, protož aby mu velikomocný baša přední osoby ode dvora přidal a jemu toho dovolil, aby mohl kancelář orátora přehledati; tu že on chce takové věci najíti a před baše předestříti, že se tomu podiví, kudy a kterak jest k nim orátor přišel; nebo i přední osoby a officírové nestydí se proti svědomí svému činiti a jemu kundšofty dodávati: a protož věda král vídeňskej o jejich předsevzetí, že se časně k tomu přihotoví a pomoc od říše, která mocná jest, žádati bude a že tak mnoho se, jako kdyby a tom nevěděl, vyříditi moci nebude.

Druhý den velmi ráno přijel týž hofmistr Ali beg asi s padesáti osobami předními k domu a zatloukl na vrata. Jak prvé od nich kuchmistr klíče měl, tak tehdáž jich na štoku v kuchyni nechal a kuchtík, neptaje se žádného, má-li otevřti, jak zatloukli, klíče vzal a jim odevřel, takže nenadále do pokoje panského se přihnali. Tu se jich pán nejprveji i my všickni lekneme: toť ten přední čauš vlasky pánu oznamuje, kterak by vysláni byli s Ali negem, prvnějším hofmistrem, jeho, od velikomožného Sinan baše s tím poručením: poněvadž bašete zpráva došla, kterak by všelijaké předsevzetí jejich vyzrazovati kundšoftýřem bejti a králi vídeňskýmu, co se při portě otomanské děje, v známost uvozovati měl, aby ihned kancelář svou otevříti dal a témuž Ali begovi, aby všeckno přehlednouti mohl, v tom nezbraňoval, že jest jistě přísné poručení bašovo.

Zatím milej sekretář pohrával a pán pro něj poslal, naschvále Turky zdržoval a sladká pití a konfekty nositi dal. A sekretáři vzkázal, schoval-li jesti ty věci, o kterýchž on dobře ví (míně ty přípisy). On zase pánu vzkázal, že to dobře opatřeno, aby se nestaral; a sám přišed, pánu návěští dal, že jest to schováno.

(...)

A když již měli z kanceláře ven jíti, uhlídal u dveří almárku a kázal sobě ji odevříti. Tu teprva sekretář se upamatoval, že ty všeckny nejplatnější věci tu jest nechal, spomenul a na pána pohleděl. Pán, domnívaje se, že ty věci v náležitém místě schovány sou (ani na srdce jeho to nevstoupilo, aby týž sekretář tak neopatrnej bejti měl), s smíchem a tejráním: Tu budou, tu se naleznou!" se smál a jemu, aby almárku odevřel, poručil. Jakž on rukou do almárky sáhl, trefil právě na ty přípisy (bylo toho okolo šesti, sedmi archův) a jak pán poznal, tak zbledl jako roucha a nemoha se zdržeti, musil na zeď se položiti. A hofmistr, jak na ně pohlédl, vzkřikl: "To já chci míti a nic jiného," a s velikou radostí ven z kanceláře vyšel. Tu se pánu smích v pláč obrátil.