Vzhledem ke skutečnosti, že se "produktivita práce" v oblasti umělecké tvorby proti stavu z konce devatenáctého století ještě - nepochybně - mnohonásobně zvýšila a uměleckou činností se živí mnohonásobně více lidí než za života Tolstého a vzhledem ke skutečnosti že o této oblasti uvažuje, mluví a "zasvěceně" píše stále větší množství lidí, stojí snad za trochu pozornosti si některé Tolstého teze jen velmi stručně připomenout. O umění byly napsány již stovky, snad tisíce knih. Mnozí lidé byli a jsou pevně přesvědčeni, že nejlépe, nejvýstižněji a nejsrozumitelněji se podařilo postihnout tohoto věčného a věrného průvodce lidského pokolení právě tomuto moudrému muži z Jasné Poljany. A člověk, který by chtěl nad jeho studií dnes jen lehkovážně a rychle mávnout rukou, nechť si vzpomene třeba i na Tolstého úžasné úvahy na téma svobodné vůle člověka. Nepochybně jedny z nejbrilantnějších, jaké kdy byly na toto téma napsány.

Tolstoj vychází ze základního předpokladu, že umění není zábavou či prostředkem nějakého rozptýlení či potěšení, ale je velmi významným, důležitým a dokonce zcela nezbytným předpokladem existence a vývoje lidského společenství. Umělecké dílo vytváří specifický vztah mezi jeho tvůrcem a všemi lidmi, kteří dílo vnímají, prostředkuje specifické působení, specifický přenos, přičemž vůbec nezáleží na tom, kdy lidé dílo vnímají, tj. zda dříve, dnes nebo někdy v budoucnosti. Následně Tolstoj postuluje tento přenos jako specifický způsob vzájemného sdělování, jako lidskému společenství vlastní a zcela a naprosto nepostradatelný způsob vzájemné komunikace. A tak jako řeč je lidem prostředkem komunikace myšlenek a zkušeností, je umění pro Tolstého rovněž nástrojem či prostředkem komunikace -- v tomto případě komunikace citu. Kdyby lidé nebyli schopni si předávat své myšlenky a zkušenosti, zůstali by divokými zvířaty. A kdyby nebyli schopni komunikovat prostřednictvím umění, zůstali by nejen stejně divocí, ale navíc by si byli navzájem ještě mnohem vzdálenější a ještě více nepřátelští. Proto mluví Tolstoj o umění jako o jednom z životně důležitých orgánů lidstva, proto mu přisuzuje tak nesmírný význam.

Dle Tolstého umění nemá nic společného - vzhledem ke zřejmé, evidentní relativnosti všech těchto pojmů - s nějakým zjevením krásy, nebo pravdy, nebo dobra či jejich možnými kombinacemi. Umění nejenže nemá vůbec nic společného se zábavou, ale ani s jakoukoli originalitou, byť jakkoli zajímavou, nemá nic společného s intelektuálními konstrukcemi, abstrakcemi, ani s vtipem či humorem. A už vůbec ne s něčím co agituje, co je vypočítáno na efekt, na vychovávání, na napravování, na jakékoli moralizování. Dle Tolstého nás opravdové umění dojímá, působí na nás všechny jako intoxikace, jako emocionální infekce (přičemž tato infekce je nejen neklamným znamením umění, ale hloubka, síla, intenzita a rozsah této infekce jsou současně i jediným měřítkem velikosti umění), a způsobuje, že prožíváme stejné pocity jako tvůrce uměleckého díla. Čím více tvoří tvůrce jen ze své vnitřní potřeby a jen sám pro sebe (a nikoli "plánovitě" pro druhé, aby vzbudil zájem, upozornil na sebe, tj. pro publicitu, pro slávu, pro peníze apod.), čím více je sám svým dílem dojat, tím silněji působí dílo na posluchače, na čtenáře, na diváka.

Posluchač, čtenář, divák cítí, že - kdyby toho byl schopen - sám by vypověděl, sám by napsal, sám namaloval a sám by zkomponoval přesně totéž a stejným způsobem jako tvůrce, a - cítí přesně totéž pohnutí, jaké cítí tvůrce. Opravdové umělecké dílo tak způsobuje zmizení rozdílů a pád bariér mezi umělcem a těmi, kteří jeho dílo vnímají, mezi všemi lidmi navzájem, jeho působením se všichni lidé stávají bratry a sestrami. Umění, umělecké dílo lidské bytosti sjednocuje, sbratřuje, vytváří jednotu a sepětí společenství, a to nejen v současnosti, ale tuto svou působivou, sjednocující sílu neztrácí ani přes propast času. A protože opravdové umění není tendenční, neslouží své době, jejím zálibám, jejím náladám, jejím ideologiím, její politice, jejím idolům, její módě, neumírá s tou dobou, neumírá s časem a stává se tak nesmrtelným.

Jakékoliv dílo, které na nás (tj. na každou lidskou bytost) takto nepůsobí, uměleckým dílem jednoduše není. Musíme-li si na dílo nějak zvykat, seznamovat se s ním, "učit se ho chápat", není to umělecké dílo, je to falešné dílo, je to pseudoumění, které jen předstírá, že je uměním. Skutečné umělecké dílo nemůže tudíž být určeno a prožíváno jen "zasvěcenými", "vzdělanými", "připravenými", ale musí být vnímáno všemi lidmi všech kultur bez rozdílu. Vysvětlování vzniklého díla nepomůže, protože pomoci prostě - nemůže. Je-li totiž tvůrce schopen vysvětlit slovy, co nám chtěl svou tvorbou vlastně sdělit, pak je určitě na místě se ptát, proč tedy volí způsob vyjádření, který je nesrozumitelný. Není-li to schopen vysvětlit slovy, pak se zřejmě skutečně může jednat o cit, o pocit. Ale, nepodaří-li se tvůrci to, co cítí, jím vlastnoručně zvolenými prostředky sdělit přesvědčivě svým bližním (totiž bez předchozí najaté, soustředěné, systematické masáže médii, propagačními agenty, obchodníky s uměním, "znalci", "vychovateli" či armádou snobů apod.), pak prostě:

a)toho necítí mnoho, nebo

b)to, co cítí sdělit neumí a pak žádným umělcem není, nebo

c)platí oboje, tj. ani mnoho necítí, ani není umělcem.

Tolstoj přímo píše: "Říkat, že umělecké dílo je dobré, ale nesrozumitelné, je totéž jako říkat, že nějaké jídlo je dobré, i když je pro většinu lidí nestravitelné".

Z výše uvedeného Tolstému pak jednoduše vyplývá následující. Je-li umění sdělením či sdělováním konkrétního pocitu umělce, jak něco takového může být vůbec školeno, vyučováno a přednášeno? Žádná škola na světě přece nenaučí ani jediného člověka cítit, tím méně pak posléze tento cit svým vlastním specifickým způsobem sdělovat (vyjadřovat) svým bližním. Škola může nanejvýš seznamovat s technikou a výrazovými prostředky uznávaných umělců. Odtud ovšem vychází ohromné nebezpečí pouhého mechanického napodobování, šíření pseudoumění a masového poškozování vkusu. Nehledě na nepopiratelnou skutečnost, že nejhlubší, nejintenzivnější city budí či doprovází bolest, která přichází např. se ztrátou blízkého člověka, s opravdovou láskou, s nemocí, s nejrůznějšími těžkými životními krizemi. Zcela jistě jen zřídkakdy prožívá člověk podobné pocity na rautech či večírcích, byť mezi prohýbajícími se stoly pod vahou rozhodně inspirujících pokrmů.

Z výše uvedeného nemohlo Tolstému dále nevyplynout, že zdaleka ne všechno, co je běžně, samozřejmě a oficiálně považováno za umění, uměním skutečně je. V nejproslulejších galeriích visí obrazy, v nejhonosnějších divadlech se hrají hry, na nejvybranějších filmových festivalech se promítají filmy, v nejlepších koncertních síních se hrají skladby, a v nejznámějších, svou kvalitou zaručeně "puncovaných" nakladatelstvích vycházejí knihy, které mají s uměleckými díly, s uměním, jen málo společného. Jsou prázdné, falešné, studené, hluché, němé, disonantní, nic neříkající, a někdy, zvláště u tzv. moderního umění dokonce urážlivé až nestoudné. Vzpomeňme jak malý je počet i těch nejvíce okouzlujících oper, která nemají nějaká hluchá místa. Tím spíše to všechno platí pro ostatní tvorbu, která se do posvátně uctívaného chrámu nedotknutelného umění ještě nedostala. Kdo z nás, kdo přijde čas od času do styku s nějakým dílem (ať už novým, nebo i starším) neměl pocit, že primárním cílem a tužbou díla (potažmo autora) vůbec není něco sdělit, ale spíše překvapit, ohromit, zastrašit a svou extravagancí, svou výstředností, svou "jiností" hlavně na sebe strhnout pozornost a tak se takovým svérázným "ohromovacím" způsobem co nejrychleji do prostoru zmíněného chrámu propracovat. Výsledkem takového "uměleckého" přenosu či působení (této vzájemné interakce) nebývá dojetí či mocné vnitřní pohnutí, ale převážně směs úleku, nevěřícného údivu, překvapení, rozpaků. K vyvolání takových pocitů ovšem nepotřebujeme zrovna "uměleckou" tvorbu, takové pocity zažíváme v běžném životě dennodenně mnohokrát, a třeba jako účastníci silničního provozu na našich silnicích, dokonce permanentně.

Proč je tomu tak a proč se prosazují díla, jejichž umělecká hodnota je přinejmenším sporná? Proč se to daří? Z mnoha důvodů. Na určitém stupni vývoje společnosti pozvolna vyvstala možnost se živit malováním obrázků, psaním knížek, vyprávěním či předváděním veselých či zajímavých příběhů na pódiu, hraním a komponováním hudby. S ekonomickým rozvojem společnosti se šíře poptávky po takové činnosti, ve své podstatě převážně činnosti pro uspokojení zábavy, neustále zvětšovala. Charakter této činnosti, která mohla oslovovat a svým způsobem ovlivňovat stále větší a větší počet lidí, v sobě obsahoval i možnost dosažení určitého věhlasu a slávy, a z nich plynoucí prestiže, moci, peněz. Z takové tvorby se postupně stalo zaměstnání značného počtu lidí a posléze - normální obchod. Klasický business se vším všudy co sebou business přináší. A jak známo, nejúspěšnějším obchodníkem se málokdy stává básník a už vůbec ne největší básník, ale člověk, který nenosí hlavu v oblacích, člověk, který stojí oběma nohama pevně na zemi, a který ví, že produkt je nejen snad třeba, ale naprosto nutno a přímo bezostyšně propagovat, činit zajímavým, vyzdvihovat, popularizovat, glorifikovat a tak - výhodně "prodávat" (víc sebe než dílo). A jak lépe toho dosáhnout, než označit manufakturní produkt adjektivem obecně váženým, ctihodným, vznešeným, důstojným, ušlechtilým, tj. jak jinak než označit produkt uměleckým dílem? Producenti, investoři, editoři, nakladatelé, ředitelé, obchodní a propagační vedoucí těchto úspěšných manufaktur se ruku v ruce s médii a jejich kouzelníky (což platí nejen v této oblasti) posléze stávají nejvyšším "arbitrem elegantiarum" náhle a znenadání masově žádané "umělecké" konfekce. Titíž lidé také posléze suverénně určují rating "uměleckého" zboží na trhu.

Není nejmenších pochyb o tom, že tato skutečnost vytanula na mysl již mnoha lidem. Kdo se však odváží vystoupit a vyslovit svůj názor proti oficiálnímu stanovisku, proti studovaným znalcům, věhlasným kritikům, proti všeobecnému povědomí? Kdo se odváží jako onen anonymní muž vystoupit a cynicky poznamenat: "Abstraktní umění (a bohužel nejen to) je výsledkem úsilí netalentovaných, prodávané lidmi bezzásadovými, lidem překvapeným"? Kdo se odváží na koncertě nezatleskat, když všichni ostatní kolem něho, včetně jeho silně nahluchlého přítele, doprovázejí svůj potlesk ještě divokými výkřiky :"Bravo, bravo"? Kdo se odváží vystoupit a trvat sveřepě na svém proti všem, proti světu? Kdo se odváží kriticky vyslovit vůči některé tvorbě, o které s vážnou tváří a se zbožnou úctou všichni píší v novinách, mluví v rozhlase a v televizi, a tím spíše vůči pomazaným velikánům kultury a umění, kteří se jmenují Shakespeare, Beethoven, Wagner, Dante, Zola?

Tolstoj se toho odvážil. Stejný postoj mimochodem zaujal i vůči některým svým vlastním dílům. Vždyť ale platí, že úroveň všech děl, i největšího autora, není a ani nemůže být stejná. Platí, že mnozí z těchto velkých a největších psali a tvořili v nejrůznějších životních situacích, v různé zdravotní, fyzické a psychické kondici, že se dost často nechávali velmi silně inspirovat i jinými autory, že tvořili i - na objednávku. Platí, že úplně všechno, co nese jméno některého z nich, nemusí být automaticky největší, posvátné a nedotknutelné. A určitě rovněž platí, že se k aureole provázející tyto tvůrce samozřejmě ještě druží vždy přítomná hrdost i ješitnost národů, jejichž příslušníky autoři byli.

Domnívám se ale, že každý, kdo se i jen trochu vážně zajímá o umění, si tuto studii musí, pokud to již neudělal, přečíst sám. Vím, že čas je drahý. Doporučovat autora ale není třeba.