14. 11. 2005
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
14. 11. 2005

Devadesáté páté výročí úmrtí L. N. Tolstého

(20.11.1910)

V neděli, dvacátého listopadu 2005 uplyne devadesát pět let od skonu L. N. Tolstého. Tolstoj umírá krátce po svém dramatickém útěku z domovského sídla. Důvod svého útěku Tolstoj naznačil ve svém zastřeně autobiografickém, nedokončeném díle, zveřejněném posmrtně pod názvem A světlo svítí v tmách. Svým útěkem a svou smrtí (svými posledními chvílemi) pak Tostoj tento fragment neobyčejně a nanejvýš dramaticky dokončuje. Tolstého ostatky jsou převezeny zpět do Jasné Poljany, kde jsou pohřbeny. V roce 1928 (u příležitosti oslav stého výročí Tolstého narození) navštívil Rusko, Jasnou Poljanu a posléze i Tolstého hrob Stefan Zweig, který své dojmy z tohoto posledního zážitku sepsal v kratkém pojednání Nejkrásnější hrob na světě. Lidé již patrně dávno zapomněli na dramatické okolnosti Tolstého smrti. Nezapomněli však (a zapomenout nemohou) na jeho dílo, o čemž svědčí téměř pravidelné reedice všech jeho prací. Jedna z jeho věhlasných studií je však v edičních plánech našich nakladatelství vytrvale až téměř trucovitě ignorována. Jedná se o, svého času v celém světě vášnivě diskutovanou práci z konce devatenáctého století, Co je umění?

Vzhledem ke skutečnosti, že se "produktivita práce" v oblasti umělecké tvorby proti stavu z konce devatenáctého století ještě - nepochybně - mnohonásobně zvýšila a uměleckou činností se živí mnohonásobně více lidí než za života Tolstého a vzhledem ke skutečnosti že o této oblasti uvažuje, mluví a "zasvěceně" píše stále větší množství lidí, stojí snad za trochu pozornosti si některé Tolstého teze jen velmi stručně připomenout. O umění byly napsány již stovky, snad tisíce knih. Mnozí lidé byli a jsou pevně přesvědčeni, že nejlépe, nejvýstižněji a nejsrozumitelněji se podařilo postihnout tohoto věčného a věrného průvodce lidského pokolení právě tomuto moudrému muži z Jasné Poljany. A člověk, který by chtěl nad jeho studií dnes jen lehkovážně a rychle mávnout rukou, nechť si vzpomene třeba i na Tolstého úžasné úvahy na téma svobodné vůle člověka. Nepochybně jedny z nejbrilantnějších, jaké kdy byly na toto téma napsány.

Tolstoj vychází ze základního předpokladu, že umění není zábavou či prostředkem nějakého rozptýlení či potěšení, ale je velmi významným, důležitým a dokonce zcela nezbytným předpokladem existence a vývoje lidského společenství. Umělecké dílo vytváří specifický vztah mezi jeho tvůrcem a všemi lidmi, kteří dílo vnímají, prostředkuje specifické působení, specifický přenos, přičemž vůbec nezáleží na tom, kdy lidé dílo vnímají, tj. zda dříve, dnes nebo někdy v budoucnosti. Následně Tolstoj postuluje tento přenos jako specifický způsob vzájemného sdělování, jako lidskému společenství vlastní a zcela a naprosto nepostradatelný způsob vzájemné komunikace. A tak jako řeč je lidem prostředkem komunikace myšlenek a zkušeností, je umění pro Tolstého rovněž nástrojem či prostředkem komunikace -- v tomto případě komunikace citu. Kdyby lidé nebyli schopni si předávat své myšlenky a zkušenosti, zůstali by divokými zvířaty. A kdyby nebyli schopni komunikovat prostřednictvím umění, zůstali by nejen stejně divocí, ale navíc by si byli navzájem ještě mnohem vzdálenější a ještě více nepřátelští. Proto mluví Tolstoj o umění jako o jednom z životně důležitých orgánů lidstva, proto mu přisuzuje tak nesmírný význam.

Dle Tolstého umění nemá nic společného - vzhledem ke zřejmé, evidentní relativnosti všech těchto pojmů - s nějakým zjevením krásy, nebo pravdy, nebo dobra či jejich možnými kombinacemi. Umění nejenže nemá vůbec nic společného se zábavou, ale ani s jakoukoli originalitou, byť jakkoli zajímavou, nemá nic společného s intelektuálními konstrukcemi, abstrakcemi, ani s vtipem či humorem. A už vůbec ne s něčím co agituje, co je vypočítáno na efekt, na vychovávání, na napravování, na jakékoli moralizování. Dle Tolstého nás opravdové umění dojímá, působí na nás všechny jako intoxikace, jako emocionální infekce (přičemž tato infekce je nejen neklamným znamením umění, ale hloubka, síla, intenzita a rozsah této infekce jsou současně i jediným měřítkem velikosti umění), a způsobuje, že prožíváme stejné pocity jako tvůrce uměleckého díla. Čím více tvoří tvůrce jen ze své vnitřní potřeby a jen sám pro sebe (a nikoli "plánovitě" pro druhé, aby vzbudil zájem, upozornil na sebe, tj. pro publicitu, pro slávu, pro peníze apod.), čím více je sám svým dílem dojat, tím silněji působí dílo na posluchače, na čtenáře, na diváka.

Posluchač, čtenář, divák cítí, že - kdyby toho byl schopen - sám by vypověděl, sám by napsal, sám namaloval a sám by zkomponoval přesně totéž a stejným způsobem jako tvůrce, a - cítí přesně totéž pohnutí, jaké cítí tvůrce. Opravdové umělecké dílo tak způsobuje zmizení rozdílů a pád bariér mezi umělcem a těmi, kteří jeho dílo vnímají, mezi všemi lidmi navzájem, jeho působením se všichni lidé stávají bratry a sestrami. Umění, umělecké dílo lidské bytosti sjednocuje, sbratřuje, vytváří jednotu a sepětí společenství, a to nejen v současnosti, ale tuto svou působivou, sjednocující sílu neztrácí ani přes propast času. A protože opravdové umění není tendenční, neslouží své době, jejím zálibám, jejím náladám, jejím ideologiím, její politice, jejím idolům, její módě, neumírá s tou dobou, neumírá s časem a stává se tak nesmrtelným.

Jakékoliv dílo, které na nás (tj. na každou lidskou bytost) takto nepůsobí, uměleckým dílem jednoduše není. Musíme-li si na dílo nějak zvykat, seznamovat se s ním, "učit se ho chápat", není to umělecké dílo, je to falešné dílo, je to pseudoumění, které jen předstírá, že je uměním. Skutečné umělecké dílo nemůže tudíž být určeno a prožíváno jen "zasvěcenými", "vzdělanými", "připravenými", ale musí být vnímáno všemi lidmi všech kultur bez rozdílu. Vysvětlování vzniklého díla nepomůže, protože pomoci prostě - nemůže. Je-li totiž tvůrce schopen vysvětlit slovy, co nám chtěl svou tvorbou vlastně sdělit, pak je určitě na místě se ptát, proč tedy volí způsob vyjádření, který je nesrozumitelný. Není-li to schopen vysvětlit slovy, pak se zřejmě skutečně může jednat o cit, o pocit. Ale, nepodaří-li se tvůrci to, co cítí, jím vlastnoručně zvolenými prostředky sdělit přesvědčivě svým bližním (totiž bez předchozí najaté, soustředěné, systematické masáže médii, propagačními agenty, obchodníky s uměním, "znalci", "vychovateli" či armádou snobů apod.), pak prostě:

a)toho necítí mnoho, nebo

b)to, co cítí sdělit neumí a pak žádným umělcem není, nebo

c)platí oboje, tj. ani mnoho necítí, ani není umělcem.

Tolstoj přímo píše: "Říkat, že umělecké dílo je dobré, ale nesrozumitelné, je totéž jako říkat, že nějaké jídlo je dobré, i když je pro většinu lidí nestravitelné".

Z výše uvedeného Tolstému pak jednoduše vyplývá následující. Je-li umění sdělením či sdělováním konkrétního pocitu umělce, jak něco takového může být vůbec školeno, vyučováno a přednášeno? Žádná škola na světě přece nenaučí ani jediného člověka cítit, tím méně pak posléze tento cit svým vlastním specifickým způsobem sdělovat (vyjadřovat) svým bližním. Škola může nanejvýš seznamovat s technikou a výrazovými prostředky uznávaných umělců. Odtud ovšem vychází ohromné nebezpečí pouhého mechanického napodobování, šíření pseudoumění a masového poškozování vkusu. Nehledě na nepopiratelnou skutečnost, že nejhlubší, nejintenzivnější city budí či doprovází bolest, která přichází např. se ztrátou blízkého člověka, s opravdovou láskou, s nemocí, s nejrůznějšími těžkými životními krizemi. Zcela jistě jen zřídkakdy prožívá člověk podobné pocity na rautech či večírcích, byť mezi prohýbajícími se stoly pod vahou rozhodně inspirujících pokrmů.

Z výše uvedeného nemohlo Tolstému dále nevyplynout, že zdaleka ne všechno, co je běžně, samozřejmě a oficiálně považováno za umění, uměním skutečně je. V nejproslulejších galeriích visí obrazy, v nejhonosnějších divadlech se hrají hry, na nejvybranějších filmových festivalech se promítají filmy, v nejlepších koncertních síních se hrají skladby, a v nejznámějších, svou kvalitou zaručeně "puncovaných" nakladatelstvích vycházejí knihy, které mají s uměleckými díly, s uměním, jen málo společného. Jsou prázdné, falešné, studené, hluché, němé, disonantní, nic neříkající, a někdy, zvláště u tzv. moderního umění dokonce urážlivé až nestoudné. Vzpomeňme jak malý je počet i těch nejvíce okouzlujících oper, která nemají nějaká hluchá místa. Tím spíše to všechno platí pro ostatní tvorbu, která se do posvátně uctívaného chrámu nedotknutelného umění ještě nedostala. Kdo z nás, kdo přijde čas od času do styku s nějakým dílem (ať už novým, nebo i starším) neměl pocit, že primárním cílem a tužbou díla (potažmo autora) vůbec není něco sdělit, ale spíše překvapit, ohromit, zastrašit a svou extravagancí, svou výstředností, svou "jiností" hlavně na sebe strhnout pozornost a tak se takovým svérázným "ohromovacím" způsobem co nejrychleji do prostoru zmíněného chrámu propracovat. Výsledkem takového "uměleckého" přenosu či působení (této vzájemné interakce) nebývá dojetí či mocné vnitřní pohnutí, ale převážně směs úleku, nevěřícného údivu, překvapení, rozpaků. K vyvolání takových pocitů ovšem nepotřebujeme zrovna "uměleckou" tvorbu, takové pocity zažíváme v běžném životě dennodenně mnohokrát, a třeba jako účastníci silničního provozu na našich silnicích, dokonce permanentně.

Proč je tomu tak a proč se prosazují díla, jejichž umělecká hodnota je přinejmenším sporná? Proč se to daří? Z mnoha důvodů. Na určitém stupni vývoje společnosti pozvolna vyvstala možnost se živit malováním obrázků, psaním knížek, vyprávěním či předváděním veselých či zajímavých příběhů na pódiu, hraním a komponováním hudby. S ekonomickým rozvojem společnosti se šíře poptávky po takové činnosti, ve své podstatě převážně činnosti pro uspokojení zábavy, neustále zvětšovala. Charakter této činnosti, která mohla oslovovat a svým způsobem ovlivňovat stále větší a větší počet lidí, v sobě obsahoval i možnost dosažení určitého věhlasu a slávy, a z nich plynoucí prestiže, moci, peněz. Z takové tvorby se postupně stalo zaměstnání značného počtu lidí a posléze - normální obchod. Klasický business se vším všudy co sebou business přináší. A jak známo, nejúspěšnějším obchodníkem se málokdy stává básník a už vůbec ne největší básník, ale člověk, který nenosí hlavu v oblacích, člověk, který stojí oběma nohama pevně na zemi, a který ví, že produkt je nejen snad třeba, ale naprosto nutno a přímo bezostyšně propagovat, činit zajímavým, vyzdvihovat, popularizovat, glorifikovat a tak - výhodně "prodávat" (víc sebe než dílo). A jak lépe toho dosáhnout, než označit manufakturní produkt adjektivem obecně váženým, ctihodným, vznešeným, důstojným, ušlechtilým, tj. jak jinak než označit produkt uměleckým dílem? Producenti, investoři, editoři, nakladatelé, ředitelé, obchodní a propagační vedoucí těchto úspěšných manufaktur se ruku v ruce s médii a jejich kouzelníky (což platí nejen v této oblasti) posléze stávají nejvyšším "arbitrem elegantiarum" náhle a znenadání masově žádané "umělecké" konfekce. Titíž lidé také posléze suverénně určují rating "uměleckého" zboží na trhu.

Není nejmenších pochyb o tom, že tato skutečnost vytanula na mysl již mnoha lidem. Kdo se však odváží vystoupit a vyslovit svůj názor proti oficiálnímu stanovisku, proti studovaným znalcům, věhlasným kritikům, proti všeobecnému povědomí? Kdo se odváží jako onen anonymní muž vystoupit a cynicky poznamenat: "Abstraktní umění (a bohužel nejen to) je výsledkem úsilí netalentovaných, prodávané lidmi bezzásadovými, lidem překvapeným"? Kdo se odváží na koncertě nezatleskat, když všichni ostatní kolem něho, včetně jeho silně nahluchlého přítele, doprovázejí svůj potlesk ještě divokými výkřiky :"Bravo, bravo"? Kdo se odváží vystoupit a trvat sveřepě na svém proti všem, proti světu? Kdo se odváží kriticky vyslovit vůči některé tvorbě, o které s vážnou tváří a se zbožnou úctou všichni píší v novinách, mluví v rozhlase a v televizi, a tím spíše vůči pomazaným velikánům kultury a umění, kteří se jmenují Shakespeare, Beethoven, Wagner, Dante, Zola?

Tolstoj se toho odvážil. Stejný postoj mimochodem zaujal i vůči některým svým vlastním dílům. Vždyť ale platí, že úroveň všech děl, i největšího autora, není a ani nemůže být stejná. Platí, že mnozí z těchto velkých a největších psali a tvořili v nejrůznějších životních situacích, v různé zdravotní, fyzické a psychické kondici, že se dost často nechávali velmi silně inspirovat i jinými autory, že tvořili i - na objednávku. Platí, že úplně všechno, co nese jméno některého z nich, nemusí být automaticky největší, posvátné a nedotknutelné. A určitě rovněž platí, že se k aureole provázející tyto tvůrce samozřejmě ještě druží vždy přítomná hrdost i ješitnost národů, jejichž příslušníky autoři byli.

Domnívám se ale, že každý, kdo se i jen trochu vážně zajímá o umění, si tuto studii musí, pokud to již neudělal, přečíst sám. Vím, že čas je drahý. Doporučovat autora ale není třeba.

                 
Obsah vydání       14. 11. 2005
14. 11. 2005 Příběh na román Zdeněk  Jemelík
14. 11. 2005 Jak utekli z vězení Zdeněk  Jemelík
14. 11. 2005 Oprava: útěk z vězení JE trestným činem
14. 11. 2005 Útěk z vězení je trestný čin Zdeněk  Jemelík
14. 11. 2005 Bílý dům prosazuje právo na mučení
14. 11. 2005 Microsoft žádá americkou vládou, aby jeho jménem vyvíjela nátlak na EU
14. 11. 2005 Dokonce i Le Monde! Fabiano  Golgo
12. 11. 2005 Roste čtenost deníků Guardian a Times
14. 11. 2005 Tma natržená ránem Štěpán  Kotrba
14. 11. 2005 Britská vláda bude vynucovat dodržování rychlostního limitu na dálnicích z ekologických důvodů
14. 11. 2005 Generální ředitel je v tom nevinně Josef  Vít
14. 11. 2005 Dobrovolná rezignace v Čechách Josef  Provazník
14. 11. 2005 Motejl: "Při Czechteku 2005 pochybila policie i účastníci" Štěpán  Kotrba
14. 11. 2005 Pohled do křišťálové koule: velká koalice Boris  Cvek
14. 11. 2005 Ropný zlom a Švédsko Jindřich  Kalous
14. 11. 2005 Devadesáté páté výročí úmrtí L. N. Tolstého Jiří  Nezval
14. 11. 2005 No, co zase máte Václav  Dušek
14. 11. 2005 Rákosníček, Bílá paní a NGOism Jiří  Staněk
14. 11. 2005 Z Tchajwanu na skok ve vlasti Petr  Fiala
14. 11. 2005 Zodpovědnost pohraničníků? Jan  Polívka
14. 11. 2005 Konopí a civilizační nemoci Bushka  Bryndová
14. 11. 2005 Je Izrael vyvoleným národem? Karel  Sýkora
14. 11. 2005 Francouzi nejvíce důvěřují Sarkozymu Simone  Radačičová
12. 11. 2005 Britské listy a názory mnohých v České republice Zdeněk  Wognar
11. 11. 2005 Pat Robertson: Bůh potrestá americké město, které hlasovalo proti inteligentnímu designu
12. 11. 2005 Británie za druhé světové války mučila německé civilisty
12. 11. 2005 Británie: Zuřivá kontroverze nad memoáry bývalého diplomata
14. 11. 2005 Zpravodajství iráckého odboje za dny 16. - 31. října 2005
11. 11. 2005 Americké zničení Falúdže bylo barbarstvím, srovnatelným s My Lai, Guernikou a Halabžou
11. 11. 2005 Spojené státy kritizovány pro užívání fosforu při útoku na Fallúdžu
4. 11. 2005 Hospodaření OSBL za říjen 2005
22. 11. 2003 Adresy redakce

Co je podstatou uměleckého díla RSS 2.0      Historie >
14. 11. 2005 Devadesáté páté výročí úmrtí L. N. Tolstého Jiří  Nezval
17. 10. 2005 Brak Filip  Sklenář
13. 10. 2005 Přátelé pokleslých forem Milan  Černý
26. 9. 2005 Chvála braku Milan  Černý
7. 9. 2005 Tunel umění Alex  Koenigsmark
5. 9. 2005 Systém státních dotací je bojem o moc Jan  Samohýl
5. 9. 2005 Vysvětlovat prospěch z umění je jako vysvětlovat zamilovanost Jiří  Holý
5. 9. 2005 Umění je tyranií, překrucuje skutečnost a chová se k ní jako k děvce Jan  Paul
5. 9. 2005 Státní dotace jsou pro umění zhoubné Boris  Cvek
5. 9. 2005 Má stát dotovat umění?   
2. 9. 2005 Co je opravdu podstatou uměleckého díla? Pavel  Šmerk
2. 9. 2005 Co hledám v literatuře já Štefan  Švec
2. 9. 2005 Neporadím vám Martin  Škabraha
2. 9. 2005 O podstatě umění: Nepřesvědčili jste mě Pavel  Šmerk
2. 9. 2005 Umění vyjadřuje nevyjadřitelné Jan  Čulík