Něco o výuce cizích jazyků vím z vlastní zkušenosti. Sám jsem se začal učit ve čtrnácti letech francouzsky. Líbila se mi francouzština z francouzských filmů. Ale nástupem na jedenáctiletku (obdoba dnešního gymnázia) jsem byl nucen přejít na angličtinu. Od čtvrté třídy jsem se samozřejmě učil rusky. V jedenáctiletce jsme měli ruštinu 6 krát týdně. Rusky jsem uměl perfektně. Četl jsem rusky knihy v originále bez problémů, rozuměl jsem ruským filmům bez titulků. S výukou angličtiny to bylo horší. V deváté třídě jsme měli učebnici angličtiny s asi 25 lekcemi. Za celý rok jsme stačili probrat tak 5 nebo 6 lekcí. V desáté třídě jsme dostali novou učebnici o 25 lekcích a začali hezky od začátku. Nikomu nevadilo, že nám chybělo těch 20 lekcí z první učebnice. V jedenácté třídě to bylo to samé.

Že jsem se nic nenaučil je každému jasné. Ale nevadilo. Měl jsem rád rock'n'roll a nebylo pro mne těžké si opatřit adresy do Anglie také fanoušků mojí hudby. Dopisoval jsem si s asi 15 dívkami z Anglie. Mohl jsem si to dovolit, protože známka stála 75 haléřů, později 1 Kčs. Ony mne posílaly desky, časopisy a knihy. Já jsem psal a psal a učil se. Tak jsem se naučil slušně anglicky.

Německy jsem se nikdy neučil, přesto se v Německu dobře domluvím. Jak je to možné? Jednoduše. V sedmdesátém roce jsem si koupil konvertor na druhý program a díval jsem se každý den na německou televizi. V sedm hodin "heute" a v osm "tagesschau". Mezitím filmy a zajímavé programy. Za dvacet let jsem se v Německu bez problémů domluvil.

V rámci přípravy na montáž v Alžíru jsem absolvoval speciální intenzivní kurs francouzštiny. Každý měsíc jeden týden jsem byl na kurzu, kde jsme měli od rána do večera francouzštinu. To trvalo rok a půl. Na konci jsem dobře zvládal úlohy i konverzaci.

V sedmdesátých letech jsem byl na montáži v Rumunsku. Za tři měsíce jsem se naučil slušně rumunsky. Přestal jsem smolit zápisy v němčině, která mi moc nešla a nechal jsem psát zápisy sekretářku v rumunštině. Klidně jsem je mohl podepsat, protože jsem jim dobře rozuměl.

A jak jsem na tom s jazyky dneska? Nic moc. Už 10 let po maturitě jsem slyšel dva Rusy na Václaváku mluvit o tom, že jejich fotoaparát Ljubitěl je lepší než naše Flexareta. Chtěl jsem jim říci, že ta Flexareta je lepší, ale nevzpomněl jsem si, jak se řekne "lepší". Věděl jsem "beter" -- "besser" a "plus bon" ale na "lučšij" jsem si vzpomněl až doma. Dnes už rusky moc neumím. Rumunsky jsem zapomněl úplně. Francouzštinu jsem zapomněl za rok. Jsou to jazyky, které jsem už nikdy nepoužíval a proto jsem je zapomněl. Němčinu si osvěžuji na občasných návštěvách v Německu a angličtinu jsem nezapomněl kvůli počítačům. S nástupem počítačů -- hlavně v počátcích -- jsem angličtinu začal používat denně. A tak si udržuji svoje znalosti angličtiny dodnes. Bez počítačů bych ji také zapomněl.

A to je hlavní problém výuky a umění cizích jazyků. Když člověk cizí jazyk nepoužívá často, pokud možno denně, tak rychle zapomene. Proto nápad paní ministryně aby "každý český občan byl schopen komunikovat ve dvou cizích jazycích" mě rozesmál. To snad ani nemohla myslet vážně. Navíc - škola může dát maximálně základy jazyka -- trochu ho poznat. Ostatní už je jen a jen otázka praxe. Mluvit a mluvit nebo psát a psát. Mohla by pomoci také televize a video v originálním jazyce. Ale na to je potřeba už znát jazyk velmi dobře. Rozhodně víc než se člověk může naučit ve škole. Je to vhodné pouze pro udržování znalosti cizího jazyka.

Ve svých minulých prohlášeních paní ministryně mluvila o tom, že se naše děti budou učit dva cizí jazyky. Podle mne nebudou schopni zvládnout dobře ani jeden jazyk. Dvě hodiny týdně není moc a na naučení to nestačí. Pokud dítě nebude mít osobní zájem o jazyk a nebude ho potřebovat a používat, tak to nemá ani cenu.

Mám osobní zkušenosti s výukou angličtiny v mateřinkách. Rodiče jsou ochotni zaplatit horentní sumy, aby se jejich dítě mohlo už v mateřské školce učit anglicky. Je to móda a ta se musí platit. Paní učitelka učí děti slovíčka a celé věty. A děti hezky papouškují. Dvakrát za rok paní učitelka nacvičí besídku. Dětičky předvedou scénky, které s nimi paní učitelka pečlivě nacvičila. Ale co myslíte, umí děti alespoň trochu anglicky? Neumí nic. Na jednoduché " I am a boy. Are you a boy, or are you a girl? Koukají jako kdybych spadl z měsíce. Na otázku "have you a pencil"? neodpoví i když tužku drží v ruce. Prostě vyhozené peníze. Ty děti ničemu nerozumí a nemá cenu je cokoli učit. Ovšem vykládejte to rodičům nebo paní ministryni. Něco jiného by bylo, kdyby ve třídě byl malý Angličánek. Potom by na konci roku většina dětí anglicky uměla mnohem více. Ale to je o tom. Na učení cizích jazyků musí být osobní zájem a používat se musí každý den.

Ale nemusíme si s tím dělat těžkou hlavu. Se znalostmi cizích jazyků v Evropě to není nijak slavné. Byl jsem ve Švédsku, Holandsku, Francii a v Německu. Mohu říci, že jsem se v obchodech anglicky nedomluvil. Jen někdy prodavačka zavolala nějakého vedoucího. Přišel pán v saku a ten mluvil anglicky. Ale jinak - škoda mluvit. Nevím, proč by to u nás mělo být jinak. Můžeme děti učit dva jazyky. Ale výsledek bude jeden. Lidé prostě nebudou umět dva jazyky.

A na závěr řeknu jediné. Rozhodně nemám obavy, že by se těch 6 a půl miliardy korun nespotřebovalo.