28. 12. 2005
Turci se nenaučili popírat genocidu v minulosti tak dobře jako BritovéČteme-li o tom, že chce turecká vláda postavit před soud spisovatele Orhana Pamuka za to, že se zmínil o genocidě Arménů za první světové války, uvědomíme si dvě věci. První je, samozřejmě, anachronická brutalita tureckých zákonů. Druhá je neuvěřitelná pitomost tureckých úřadů. Pokud chtěla turecká vláda skutečně proměnit otázku těchto masakrů v živé téma, nemohla si vymyslet nic lepšího než rozhodnout se postavit jednoho z nejvýznamnějších tureckých spisovatelů před soud za to, že se o nich zmínil. Avšak země Evropské unie mají daleko efektivnější způsob jak potlačovat informace o vlastních zvěrstvech v minulosti, míní George Monbiot v listě Guardian. Kdo například vůbec ví, jak strašlivá zvěrstva páchala v koloniích britská vláda - v Indii v sedmdesátých letech devatenáctého století a v Keni v padesátých letech dvacátého století. Ve své knize Late Victorian Holocausts (Pozdně viktoriánské holocausty,, 2001), dokumentuje Mike Davies, že v sedmdesátých letech devatenáctého století vyvolala britská státní politika v Indii sérii hladomorů, kdy zahynulo hladem 12 až 29 milionů Indů. |
Když v roce 1876 zlikvidovalo sucho, způsobené El Niño, zemědělskou výrobu na deccanské rovině, v Indii byl přebytek rýže a pšenice. Avšak viceroy lord Lytton požadoval, aby byly tyto potraviny vyváženy v obrovském množství do Británie. Indičtí venkované začali trpět hladem a britští státní úředníci dostali příkaz, "aby se jim pomáhalo co nejméně". Zákon zakazující dobročinnou činnost z roku 1877 zakázal "pod trestem vězení pomoc od soukromých dárců, která by mohla ovlivnit tržní cenu obilnin". Ve většině okresů byla k dispozici jen pomoc formou galejnické práce, avšak silně vyhladovělí občané na ni nebyli přijímáni. V pracovních táborech dostávali pracovníci méně potravin než vězni v Buchenwaldu. V roce 1877 byla v těchto britských táborech v Indii měsíční úmrtnost na úrovní roční úmrtnosti 94 procent. Zemřely miliony lidí a britská vláda pak do postižených oblastí vyslala vojska, aby vybírala daně, které nebyly v důsledku sucha vybrány. I v oblastech, kde byl přebytek potravin, vytvořila uměle vývozní politika britské vlády, tak jako Stalin na Ukrajině, hladomor. Tři nedávné knihy, Britain's Gulag (Britský gulag) od Caroline Elkinsové, Histories of the Hanged (Historie oběšených) od Davida Andersona a Web of Deceit (Pavučina lží) od Marka Curtise líčí, jak bílí osadníci a britské jednotky potlačili v padesátých letech povstání Mau Mau v Keni. Když byli příslušníci kmene Kikuju vyhnáni z nejlepších pozemků a když jim byla odepřena politická práva, začali se organizovat - někteří z nich násilně - proti koloniální nadvládě. Britové reagovali tím, že 320 000 osob nahnali do koncentračních táborů. Většina ostatních - více než milion osob - bylo zadržováno v "uzavřených vesnicích". Vězni byli vyslýcháni za pomoci "uřezávání uší, vrtání děr do ušních bubínků, bičování až k smrti, lití petroleje na podezřelé osoby, které pak byly zapáleny, a vypalování ušních bubínků zapálenými cigaretami". Britští vojáci užívali "kovového kastračního nástroje", jímž vězňům usekávali varlata a prsty. "Když jsem mu usekl koule," chlubil se jeden osadník, "už neměl uši, a jeho oko, myslím pravé, mu viselo z očního důlku. Z Elkinsových důkazů vyplývá, že bylo usmrceno nebo na nemoci či v koncentračních táborech zahynulo více než 100 000 příslušníků kmene Kikuju. David Anderson zdokumentoval, že bylo oběšeno 1090 osob, podezřívaných z povstalectví. Tisíce dalších lidí bylo popraveno na místě vojáky, kteří tvrdili, že se tito lidé na výzvu "nezastavili". To jsou jen dva příklady nejméně dvaceti takových zvěrstev, která zorganizovaly britské úřady za koloniální správy. Max Hastings si dnes na stránkách listu Guardian vedle mého článku stěžuje, že projevujeme "v podstatě nezájem" o Stalinovy a Maovy zločiny. Ale alespoň o nich víme, že k nim docházelo. Kompletní článek v angličtině ZDE |
Související články | |||
---|---|---|---|
22. 4. 2014 | Dr. Divnoláska, aneb jak jsme se naučili mít rádi lži a mýty | Daniel Veselý |