Od Obamova nástupu do prezidentského úřadu uplynuly sotva dva měsíce a už čelí nový prezident skandálu. Týká se to astronomických prémií vyplacených zaměstnancům problematické pojišťovny AIG. "Kdo věděl co a kdy to ti lidé věděli?" křičel John Boehner, šéf republikánského poslaneckého klubu v americké sněmovně, minulý týden. Na pravidelné každodenní tiskové konferenci v Bílém domě rozčilení reportéři obléhali tiskového mluvčího Roberta Gibbse obdobnými otázkami: "Je si pan prezident jist, že se o této věci dověděl včas?"

Jde o prémie ve výši 218 milionů dolarů, které krachující pojišťovna AIG vyplatila několika stovkám svých zaměstnanců poté, co už přijala dotaci ve výši 170 miliard dolarů od amerických daňových poplatníků, které ji mají zachránit před krachem, a má dostat ještě dalších 30 miliard dolarů.

KD│Finančníci pojišťovny AIG obdrželi miliónové odměny, protože jejich smlouvy byly založeny na uskutečněných transakcích, nikoliv na důsledcích těchto transakcí. Dvaatřicetiletý prodejce hypoték mi řekl: "Představoval jsem si, že má práce spočívá v uzavření smlouvy... Ať už potom přijde cokoliv - je to problém zákazníka, ne můj." Řada vedoucích pracovníků firem obdržela přepychové odměny navzdory tomu, že rozbili světové hospodářství, způsobili škody v hodnotě bilionů dolarů a rozvrátili miliony životů, napsala Shoshana Zuboff pro Business Week.

Pravé nebezpečí není ve vzpouře davů, nýbrž ve slabosti hlav a povah, v trapném selhání těch, kdo mají své určení a poslání jako jedinci.

Co říci o sjezdu, na kterém nezněly skoro žádné protikladné názory? Sociální demokracie narozdíl od "časů Titánů" - předsednictví Miloš Zemana - je dnes povrchově impregnovanou, zdánlivě konsolidovanou stranou. Sjednocuje ji oranžová barva. Sjednocuje ji výzva předsedy, aby členové strany hořeli, když chtějí zapalovat. Doutnající nechuť členské základny k normalizační praxi národně socialistického střihu se neukazuje na povrchu, lze jei ale vysledovat v rozhovorech, v potřebě odlišnosti některých silných postav strany. Přirozeně rudé růže se zeleným stonkem vystřídaly růže módně tónované. Pod povrchem však přetrvává několik pozůstatků grossovsko-zemanovského souboje. Sjezdy se teď nekonají proto, aby zde lídři prezentovali odlišné pohledy, odlišné koncepce a aby delegáti jménem své členské základny rozhodli.

Sjezdy se dnes jak v ČSSD, tak i v dalších stranách konají jako rituál, demonstrující a tmelící jednotu. Spektákl. Politické rozdíly ukázal jediný dramatický moment celého sjezdu. Volba ženy do vedení strany.

Paměť. Nic nezůstane. Vše bude zapomenuto. Parafráze slov biblického Kazatele nemusí působit patrně nejradostněji v tomto nadcházejícím týdnu, který se právě probouzí do jara. Nechci tu ale dělat apologeta Apokalypsy, to by bylo velmi snadné. Být ale za každou cenu optimista: v tomto tratolišti beznaděje, jak by řekl tentýž, může působit dokonce až bláznovsky. Přesto bych se tu rád pokusil o malou ukázku toho, kterak se nám paměť vrací, i když v často neobvyklých sekvencích. Povětšinou jaksi mimoděk, skoro proti své vůli...

Ve svém novém filmu El paso (což je prý Romy používaný výraz pro přepadení), se režisér Zdeněk Tyc snaží vrátit k romské problematice, s níž se velmi přesvědčivě vypořádal už r. 2002 v svém velmi dobrém filmu Smradi. V tomto snímku, natočeném podle scénáře Terezy Boučkové, která měla s vychováváním romských dětí vlastní zkušenosti, jde o osud dvou romských dětí, adoptovaných bělošskou manželskou dvojicí. Svým způsobem je téma Smradů vlastně totéž jako téma nového Tycoa filmu El paso: Tyc za těch sedm let ve svém pohledu na romskou komunitu vlastně vůbec nepokročil. Je to pořád stejné: Romové jak ve filmu Smradi, tak ve snímku El paso mají tytéž rysy. Oba filmy nás přesvědčují, že jsou Romové "lidi jako my", i když se občas projevují iritující nepřizpůsobivostí. Přitom, dodává režisér, se Romové musejí v české společnosti potýkat s ostrým rasismem i -- většinou úspěšným -- úsilím často kriminálně vůči nim jednající a nepřátelské většinové bělošské společnosti, která se je nějakým způsobem snažít podvést či vyloženě zničit. V důsledku své mentality Romové těmto machinacím a ústrkům a zločineckým spiknutím většinou podléhají.

Jade Goody (27) zemřela v neděli ve spánku na rakovinu děložního čípku. Poprvé u ní byla nalezena rakovina loni v srpnu. Rozšířila se velmi rychle a letos v únoru lékaři informovali, že má Jade už jen několik týdnů života. Jade po sobě zanechala dva syny a manžela, Jacka Tweeda, za něhož se vdala před čtyřmi týdny.

Jade Goody se stala celebritou v roce 2002, kdy se účastnila třetí série televizního Velkého bratra. Podařilo se jí proměnit "patnáct minut slávy", které lidem poskytuje tento televizní program, v celých sedm let.

Vládnoucí čeští samci nemají ženy ve svých srdcích ani myslích. Marťané jsou pro premiéra větší prioritou než jeho asistentky, matky jeho dětí či jeho vlastní matka. O profesních kolegyních nepíšu, protože neexistují.

Vyplývá to z bezprostřední reakce na otázku francouzské novinářky na tiskové konferenci v Bruselu. Náš premiér ani vteřinu nezaváhal, že by za předsednickým stolem mohl někdo čekat ženu. Pravděpodobnější v jeho mysli bylo, kdyby se tam zjevil marťan. Taková je situace demokracie 21. století v Čechách!

Kampaň Celé Česko čte dětem, která si bere za cíl "podporu emocionálního zdraví dětí a mládeže" prostřednictvím popularizace hlasitého předčítání, sice běží už od roku 2006, ale do povědomí širší veřejnosti se tato původem ostravská iniciativa dostala až po spuštění televizní kampaně na začátku roku 2009. Popularizace čtení je nepochybně téma, které si zaslouží zájem. Jedná se ale skutečně o projekt, který je schopen udělat víc než na čas zvířit povrchní mediální hladinu a proniknout pod ni k těm, kteří by skutečně měli být zasaženi? Jsem k tomu z několika důvodů skeptický. Nejvíce se obávám toho, že v okamžiku, kdy se mediální vody nad kampaní zavřou, na dlouhou dobu se pro podobné téma stanou neprostupné.

Vydavateli Literárních novin, o kterých si sociální demokracie ústy svého předsedy Paroubka myslí, že jsou "listem, který bude vyjadřovat její názory", a její šéfredaktor Zbyněk Fiala tvrdí, že budou "nezávislým levicovým listem", je jedno, od koho má peníze. Občanské sdružení Právo, solidarita a informace s bývalým náměstkem ministra financí Janem Mládkem v čele, přijalo "překlenovací" půjčku 5 milionů korun od firmy RTA mediálního lobbisty a podnikatele Jaroslava Berky, spjatého s ODS. Překvapivá informace za situace, kdy chtějí být Literární noviny "listem levice". Ať už závislým, nebo ne...

O Berkově půjčce Literárním novinám informoval Ondřej Aust v Lidových novinách.

V Britských listech byly poslední dobou uveřejněny články o církvi, náboženství a atheismu. Chtěl bych také přispět se svou troškou do mlýna. Jsem atheista a přirovnávat atheistu ke komunistovi mi připadá docela úsměvné až komické.

Hned úvodem bych chtěl sdělit, že bych se klidně obešel (a se mnou určitě i mnoho jiných obyvatel) bez katedrál, chrámů, kostelů, biskupských paláců, a byl bych raději, kdyby místo toho byla zavedena kanalizace, vodovody, ústřední městské topení, v každém bytě splachovací záchody a koupelny, vydlážděné ulice...

A ono to tak v jedné z nejstarších civilizací, v Harappě a Mohendžodáru, bylo! Že by už tam žili komunisté?

Argument pana Vomáčky s vysavači (není možné zakázat vysavače jen proto, že jimi někdy někdo někoho zabil) není tak absurdní, jak se jeho autor patrně domnívá: Jestliže nějaký výrobek (konkrétní výrobek konkrétní firmy) ohrožuje zdraví spotřebitele (třeba ho zabije proud ze špatně uzemněné konstrukce), pak je zcela legitimní, že jsou takové výrobky stahovány i v zemích, kde dosud nikdo zabit nebyl. Ba dokonce jsou stahovány i výrobky, které "pouze" ohrožují spotřebitele konstrukčními nebo výrobními závadami nalezenými státní zkušebnou, přestože ještě nikoho nezabily. Takže pokud fundamentalisticky orientovaná organizace křesťanů (např. "Pro life") ohrožuje zdraví a životy lidí v jedné zemi, je naprosto legitimní podniknout preventivní opatření proti stejné (nebo alespoň ke stejným ideám se hlásící, nemluvě o případném personálním a organizačním propojení) organizaci v zemi jiné, píše Jan Šimůnek.

      Podobné akce tu nejsou poprvé. Je zde ovšem nebezpečí, že věc za pár dní nebo týdnů prostě vyšumí do ztracena. Média  se vrhnou s obvyklou vervou na nějaký ten skandálek, politickou prasečinku nebo nějaký ten podnikatelský švindl -- a vše přikryje mlčení. 

      Je ale nutno pracovat na tom, aby to tak neskončilo. Podobných aktivit je víc. Například iniciativa představitelů akademických senátů převážně humanitních fakult proti snahám o neoliberální "reformu" vysokých škol u nás 5.3.2009 (Bílá kniha terciárního vzdělávání - nedostatečný a nebezpečný materiál pro kvalitu vysokého školství). Nebo třeba statečný boj pracovníků bývalé Středočeské galerie v Husově ulici na Starém Městě pražském. Zde je jejich dopis. 

Vážení přátelé a podporovatelé Českého muzea výtvarných umění v Praze, v neradostné situaci našeho rušení, reorganizování a tvrdého stabilizování domněle neohraničenou mocí úředníků z Krajského úřadu SK jsme s velkým zájmem a vděkem sledovali Vaši silnou podporu a opravdu pro nás hodně znamenala. Pochopitelně jsme byli zaskočeni, s jakou likvidační rychlostí a nebývalou mírou arogance a pohrdání na nás náš zřizovatel nastoupil. Vaše podpisy a diskusní příspěvky spolu s vyjádřeními profesních sdružení musely být, ač s nelibostí, zaregistrovány i Krajským úřadem a likvidační proces alespoň zbrzdily, napsala vedoucí oddělení správy a evidence sbírek a nových médií Českého muzea výtvarných umění (Středočeské galerie) Vladimíra Mazačová 20. 3. 2009 do neveřejného mailing listu zřízeného na doméně ecn.cz za účelem podpory.

Původně jsem měla dojem, že musím souhlasit s Janem Švankmajerem, který zažil tu zvláštní euforii 60. let, kdy umění bylo obecně chápáno jako vrcholný projev lidské tvořivosti a podílelo se významně na formování dobového konsensu (i když pro mne překvapivě třeba film 60. let mapuje především skutečné danosti života, občas dost neutěšeně a nijak optimisticky). Dnes už podle Švankmajera má (zejména výtvarné umění) svou působnost víceméně v oblasti reklamy nebo komerce (Zlatá šedesátá, 21. 3. 2009, ČT2). Naproti tomu Jiří David, současná mediální hvězda, přichází s bonmotem: umění má smysl, ale nikdo o tom neví (Artmix, 22. 3. 2009, ČT2).

◄ Něco z Alenky (1988) - Režie: Jan Švankmajer

Krize už zuří všude a dokonce prý dochází i na „americký žurnalismus“. Musím říci, že nerozumím tomu, proč bych měl plakat nad tím, že někdo bude mít méně prostoru lhát o stavu trhu, oslavovat boha růstu, politiku násilí v mezinárodních vztazích, americký spasitelský syndrom a ultrakonzervativní "křesťansko-liberální" hodnoty. Ale jsem optikou vnímání těchto žurnalistů jen hloupý, sociálně uvažující středoevropský mužik, který nepochopil kouzlo Obamovy břitvy, jak o ní píše Pavel Stanku v článku Od e-revoluce k Obamově břitvě. Její znění: „Když nevíš, co s hospodářskou krizí, dej peníze chudých bohatým“, nepotřebuje komentářů.

KD│Po letech popírání obtíží začali elitní opinionmakeři v posledních měsících uznávat, že se věci příšerně porouchaly. Listy - počínaje magazínem Time, přes The New Yorker, The Atlantic a The New Republic až po New York Times a Los Angeles Times - se shodují na diagnóze: Redakce novin, jak jsme je znali, se rozpadají a možná jsou před zánikem. Walter Isaacson z Time popisuje situaci jako dosažení "krachu" a uzavírá: "Nyní je možné představit si blízkou budoucnost, v níž velká města nebudou mít vlastní noviny a kdy časopisy a zpravodajské sítě nebudou zaměstnávát víc než několik reportérů." Novinový průmysl, který dnes zaměstnává přibližně 50 000 žurnalistů - naprostou většinu zbývajících vykonavatelů tohoto řemesla - se kymácí na okraji propasti, napsali John Nichols a Robert W. McChesney v článku pro The Nation, v němž volají po podpoře informační infrastruktury, která je nutná k zachování veřejné informovanosti a tím i demokracie.

V poslední den pražské konference o "mediální gramotnosti a autorských právech" promluvila Margaret Boribonová, zástupkyně předsedy Asociace evropských vydavatelů tisku. Dokázala, jak píše britský účastník konference Ewan McIntosh, že je evropský tisk "naprosto v háji".

Kulturně a hospodářsky nejvyspělejší společenství světa se dnes shodují v názoru, že demokracie je nejlepší formou politického života lidské společnosti.

Problémem je, co pro koho pojmem demokracie představuje. Historicky se tento pojem a jev poprvé objevil v antickém Řecku. V tehdejších městských státech helénské civilizace se realizovala plným podílem všech svobodných mužů na státní moci všeho druhu. Tato forma demokracie byla možná v dimenzích malého městského státu, kde všichni plnoprávní občané mohli uplatňovat svojí vůli na shromážděních, svolávaných k přijímání státoprávních rozhodnutí.

It is now quite obvious that, unlike the initial misapprehensions suggesting the turmoil was limited to mortgages in the US, this was only the tip of the iceberg. Today another creeping illusion, that what we are faced with is “just” a global financial crisis typified by plummeting capital and money markets, dragging prominent banks down with them, and by the freezing of cash and confidence, is fading away. In addition, and in particular, the crisis of the real economy and its "icing-up" are emerging. In the USA and certain other countries, notably in Europe, the economic descent has already sunk into the icy waters of negative growth. Is this a consequence or cause of the financial crisis?

Nejsem povoláním energetik, ale jsem technik a mám tudíž určitou představu o reálnosti některých řešení v technické oblasti. Z tohoto důvodu mě dost vyděsil článek s podtitulem "Stanovisko národní sekce evropského sdružení EUROSOLAR k energetické koncepci České republiky", kde jako příklad úspěšného řešení byl uveden "plán transformace hessenské elektroenergetiky do 100% obnovitelné formy do roku 2025 zpracovaný firmou JUWI GmbH". Jak jsem zjistil, z původního článku EUROSOLARu Energetická země Hessensko:
100% obnovitelné energie na trhu s elektřinou do roku 2025 , článek v BL (ne)úmyslně neuvádí některé další údaje, které reálnost tohoto "plánu", zpochybňují ještě více, píše Ladislav Brzobohatý.

Jan Čulík má právo domnívat se, že Srbsko bylo odporný, vražedný, polofašistický stát. Pokud ale tuto charakteristiku zaslechl z BBC, podává tím doklad, že tato společnost šíří propagandu stejně jako jakákoli jiná společnost pod kontrolou státu, nebo patřičně mocné zájmové skupiny.

Terminologie, kterou Jan Čulík používá "Jak dostáváme zhrzené maily od neinformovaných, anebo zaujatých stoupenců Srbska, je ve veřejném zájmu publikovat základní informace aspoň s minimální mírou objektivity", není hodna šéfredaktora BL.

Jde o nálepku, jejímž smyslem je ponížit názory odporující propagandě šířené zmanipulovanými sdělovacími prostředky (včetně oslavované BBC nebo CBC). Otázka rovněž je, jaká míra objektivity je dost dobrá pro čtenáře BL, a proč si Jan Čulík myslí, že právě Wikipedie je tím pravým prostředkem pro objektivní líčení událostí?

CFP│ Jovica Stanišić, šéf tajné policie za režimu Slobodana Miloševiče a tvůrce srbských eskader smrti z dob etnických čistek v bývalé Jugoslávii, byl vysokým agentem CIA v Bělehradě, konstatuje srbská "demokratická" rozhlasová stanice B92, která byla v tvrdé opozici vůči bělehradské vládě. ...Pokud měl prezident Clinton k dispozici Stanišićovy informace o masakrech Chorvatů a Albánců už od počátku 90. let, proč se Srby uzavřel daytonské dohody?

S velkým zájmem jsem si přečetl články uveřejněné v posledních dnech na Britských listech, které se zaobírají bombardováním Jugoslávie, píše Jan Čihák.

Pokud se někdy ze zvědavosti rozhodnete brodit stokou diskusních fór na českých zpravodajských serverech, narazíte na relativně hojně uveřejňovaný názor, že se jednalo o genocidu srbského národa ze strany NATO, na níž jsme se podíleli i my jako ČR a zradili jsme tak letité bratrství Srbska, které nás vždy podporovalo.

JČ│ Jak dostáváme zhrzené maily od neinformovaných, anebo zaujatých stoupenců Srbska, je ve veřejném zájmu publikovat základní informace aspoň s minimální mírou objektivity. Níže uvedený text je přeložen z anglické Wikipedie:

Miloševičova role v jugoslávských válkách devadesátých let je otázkou značné kontroverze. Jeho kritikové Miloševiče obviňují, že zahájil války ve Slovinsku, v Chorvatsku, v Bosně a v Kosovu. Obviňují ho, že vyvolával srbský nacionalismus v rámci kampaně vraždění, jejímž cílem bylo vytvořit na troskách Jugoslávie "Velké Srbsko". Jeho stoupenci považují Miloševiče za mírotvorce, který chtěl zachránit Jugoslávii. Tvrdí, že se Miloševič vehementně stavěl proti etnickému nacionalismu a o vytvoření Velkého Srbska neusiloval. Z vypuknutí válek obviňují republiky, které rozhodly se od Jugoslávie odtrhnout. Syntéza těchto protikladných názorů argumentuje, že Miloševič využil politické nestability v Jugoslávii k tomu, aby se v Srbsku dostal k moci. Bylo to rozhodnutí, které rozhněvalo ostatní republiky a národnosti v Jugoslávii. Když se Jugoslávie rozpadla, Miloševič podporoval nacionalistickou politiku ve snaze udržet u moci svůj postkomunistický socialistický režim a ve snaze oslabit růst podpory pro ultranacionalistickou antikomunistickou Srbskou radikální stranu.

Josip Tito se na konci své vlády pokusil Jugoslávii decentralizovat. Vznikly tak silné národní republiky s místními elitami. Když se to v úplném závěru za ekonomické krize pokusil Tito znova zpátky centralizovat, národní elity - všechny - začaly prostřednictvím médií šířit nacionalismus a mobilizovat veřejnost, aby uchránily svou moc. Jan Čulík se pořád zaměřuje na Srbsko, ale jinde to nebylo o nic lepší. Miloševič nenesl výhradní zodpovědnost za ty hrůzy, byl spoluviníkem, jedním z několika, upozorňuje Karel Dolejší.

K tomu dodává Jan Čulík: To je jasné, jenže v českém prostředí se neozývají neustále zástupci Chorvatů, Bosňanů či Slovinců s argumentací, jak to dělají zastánci Srbů, že oni nic, že za všechno může "spiknutí západního velkokapitálu" a "americké imperiální touhy", které znásilnily ubohé malé nevinné Srbsko.

Izrael čelí od čtvrtka vážné krizi ohledně své nedávné ofenzívy v Gaze. Izraelští vojáci totiž zveřejnili svědectví, z nichž vyplývá, že izraelská armáda měla dovoleno, a v některých případech dokonce nařízeno, střílet na neozbrojené palestinské civilisty.

Tato svědectví se výrazně odlišují od oficiálních tvrzení, že izraelská armáda údajně intenzivně usilovala o to, aby civilisty nezraňovala a nezabíjela. Zdá se, že potvrzují palestinská obvinění, že izraelská vojska střílela v civilních oblastech během svých operací bezohledně a s nepřiměřeně velkou silou.

V jednom svědectví jeden izraelský voják popisuje, jak mu jeho velitel nařídil zastřelit starou ženu, která stála 100 metrů od domu, který zabrala izraelská vojska.

KD│Vztah technologie a času je téma, které se v těchto esejích objevuje opakovaně, a to z dobrého důvodu. Z jedné strany platí, že řada výzev, jimž čelíme, když se industriální civilizace pohybuje po dlouhé dráze úpadku a zániku, pochází ze směšování krátkodobé perspektivy, která ovládá příliš mnoho našich kolektivních rozhodnutí - a dalekosáhlého působení důsledků, které tato rozhodnutí velmi často přinášejí.

Na druhé straně však zásadní stránku našich aktuálních obtíží - ačkoli za ni často není uznána - představuje skutečnost, že většina našich moderních technologií je z dlouhodobého hlediska velmi špatně adaptovaná. Většina technologií využívaných dnešními průmyslovými společnostmi přímo či nepřímo závisí na neobnovitelných zdrojích, které prostě dojdou. Technologie, které nemohou být přepracovány tak, aby vystačily s obnovitelnými zdroji, nebo které po vyčíslení nákladů na obnovitelné zdroje přestanou být hospodárné, v příštích desetiletích a staletích zmizí, což bude mít na lidský život vážné dopady.

Zaujal mě komentář k protokolu z jednání monitorovací mise UNESCO ze dne 2.3.2008 sepsaný Štěpánem Kotrbou (Blisty 19.3.2009) v části, kde zaníceně hájí výstavbu mrakodrapů na pankrácké pláni. Ohromila mě míra nepochopení významu reliéfu historického města. Sebelepší geologické podmínky nemohou přece ospravedlnit degradaci měřítka hradčanského panoramatu. Výšková zástavba pankrácké pláně je bohužel součástí prostoru pražského panoramatu, a proto ovlivňuje jeho měřítko, píše ing. arch. Marie Švábová.

Policisté, kteří se podíleli na "vážném, nedůvodném a dlouhém" útoku na britského muslima, za což mu londýnská Metropolitní policie byla nucena tento týden vyplatit odškodné ve výši 60 000 liber, byli obviněni z desítek dalších útoků na černošské či asijské mladé muže.

Babara Ahmada, 34, podezřelého z terorismu, londýnští policisté po jeho zatčení v jeho londýnském bytě v prosinci 2003 bili pěstmi, kopali, dupali po něm a škrtili ho.

Katolická církev nemá pro vyšetřování sexuálních deliktů takové prostředky, jako orgány činné v trestním řízení. Navíc se ocitá ve střetu zájmů. Článek Václava Davida je symptomatický. Fascinuje mě v něm důraz na církevní procesy místo normálního policejního vyšetřování ("odnětí případů pohlavního zneužívání diecézním a národním CÍRKEVNÍM soudům, kde by mohli být pachatelé chráněni místním ordinářem či církevními soudci, a převedení již v první instanci do Vatikánu") a zachování ticha ("ochrana dat je namířena proti jejich používání v neprospěch obětí, nebo v neprospěch církve, jako celku").

Ve své reakci se Štěpán Kotrba stále drží svých předsudků a stereotypů, neobhajitelných i po procedurální stránce, píše čtenář J. Vomáčka.

Národní památkový ústav se při obnově Karlova mostu ocitá ve složité situaci. Veřejnost jej vnímá jako hlavního garanta památkové péče a tedy i obnovy Karlova mostu. Ve smyslu platného zákona o státní památkové péči je však hlas NPÚ pouze poradní a skutečnou rozhodovací pravomoc a tedy i bezprostřední odpovědnost za průběh opravy má výkonný orgán, kterým je v tomto případě Odbor kultury a památkové péče Magistrátu hlavního města Prahy. Národní památkový ústav proto prakticky nemůže prosazení svého odborného názoru zaručit.

Národní památkový ústav uspořádal ke kontroverzním aspektům opravy Karlova mostu začátkem března workshop. Tato tisková zpráva, vydaná k věci, nikoho v českých médiích nezaujala. │RED

Apelujeme na čtenáře, aby třeba i minimální částkou přispěli na provoz Britských listů. Britské listy si každý měsíc otevře 200 000 individuálních IP adres. Finančně však na provoz listu přispívá jen kolem 200 osob. Děkujeme jim, ostatním čtenářům chceme sdělit, že by Britské listy mohly dělat daleko víc, kdyby měly možnost platit si stálé novináře.

V únoru 2009 přispělo celkem 180 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 35 220.46 Kč. Příjem z reklamy byl 10 200 Kč. Na kontě Britských listů v Raffaisenbance jsme měli 31. 1. 2009 částku 99 040.99 Kč . Na internetovém účtu Paypal máme nyní 883.67 GBP a